"Theo?" zastavila jsem ho na chodbě. Výjimečně jsem dnes neřešila, jestli nás někdo uvidí, jinou šanci na promluvení si bych beztak určitě nedostala.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se, hned jak jsme poodstoupili stranou.
Theo přikývl a dal mi dostatek prostoru na vyjádření.
"Mám jet v pátek na zápas. Je to na celý víkend a budeme tam ubytování v nějakých hotelech, nebo tak podobně. Nevím, jestli tam jet, nebo ne. Napadlo mě, že bys tam za mnou mohl přijet a zůstat až do konce týdne."
Možná jsem chrlila jednu informaci za druhou, jenže čím rychleji jsme to vyřešili, tím dříve jsem mohla Nicol říct své finální rozhodnutí.
"Co učitelé?" nadhodil bez jediné mimiky v obličeji. Příliš se netvářil, že by snad nechtěl jet také.
"Trenér bude spát v protějším hotelu a já budu v Toscanu s nějakou holkou, víceméně se ani neznáme. A pokoje jsou samostatně." sdělila jsem, co mi předešlou hodinu vykládala spoluhráčka a doufala, že mi nějaká zásadní informace nevypadla.
Theo sice přikývl, na tváři měl však stále svůj kamenný výraz.
"Nevím. Rád bych ti řekl ano, ale netuším, co je v plánu na víkend." pokrčil rameny nakonec.
To nezní jako moc dobrá zpráva.
"Vždyť já tě nenutím. Jen jsem se chtěla zařídit podle tebe. Sama tam být nechci." usmála jsem se. V hlavě se mi začaly rýsovat všechny možné způsoby, jak Nicol oznámit, že nikam nejedu. Nelíbila se mi představa být na dvě noci sama v nějakém naprosto neznámém prostředí.
"Jak daleko to je?" otázal se.
"Asi dvě hodiny jízdy." pokrčila jsem rameny. S přesností bych to určit nemohla. Pamatovala jsem si, že Scott jezdil na podobné místo s lakrosovým týmem a vždy říkával, že je ta dvouhodinová cesta za trest.
"Přes den budeš mít určitě plány, tak na noc bych tam mohl dojet. Čtyřikrát sem a tam, alespoň se projedu." mrkl na mě Theo.
Ta tvoje nekonečná ochota. Co víc bych si mohla přát?
"Ale jestli nechceš, já tam nemusím jet. Vezmou za mě náhradu." ujišťovala jsem ho. Lichotilo mi, že by tam jel jen kvůli mně, ale proti jeho vůli jsem to dělat nechtěla. Tolik jsem od něj chtít nemohla.
"Jen jeť." přikývl.
Vděčně jsem se na něj usmála. Nebýt těch lidí na chodbě, radostí bych mu dala pusu.
"Já si to vyberu později." dodal ještě, než nás zazvonění donutilo se rozdělit.
Překvapilo mě, že teta svolila. Dokonce podepsala i papír se souhlasem volného pohybu po městě bez dozoru. Tušila jsem, že jí k tomu přemluvil Scott, protože za ní celý zbytek den od onoho sdělení chodil jako ocásek. A já mu za to byla vděčná. Theo přislíbil, že se hned první večer dostaví a přespí tam se mnou až do neděle. Přes den si prý něco najde, večer budeme trávit spolu. Znělo jako idelka společného víkendu. A ani ostatní ze smečky proti mému výletu nic nenamítali. Teda ti, kteří to věděli. Malia se mi celou dobu úspěšně vyhýbala, jako kdyby se snad bála mluvit. Jindy bych to řešila, nyní jsem měla svých starostí dost.
Ač jsem si balila poctivě celý zbytek týdne, den před odjezdem jsem zjistila, že jsem si nechala dres s číslem ve škole. Tím všechny průšvihy začaly.
Další na řadě pak byl pozdní příjezd k autobusu, protože Scott si nastavil upozornění o hodinu později a mně volala vyděšená Nicol, kde jsem. Samozřejmě mi pak dal kouč sežrat, že jsem zdržela celý tým a posadil mě úplně dopředu, jen aby si měl zbytek cesty s kým povídat. A druhý trenér? Ten si jel svým autem.
Následný a největší šok byl samotný příjezd k hotelům. Vše se zdálo v pořádku, než jsme v ulici plné vzhledných budov zastavili u těch, které se vzhledem trochu lišily.
"Tak děvčata, jsme tady. Tohle budou vaše království!" rozevřel kouč ruce do široka. Pro mou smůlu se rozplýval jen nad dvěma spojenými hotely na jeho straně. Toho naproti, s nepřehlédnutelným nápisem Toscano, si nevšímal.
"Vypadají pěkně." obrátila se na mě Vanessa.
"Jo, ty vaše jo." řekla jsem otráveně. Letmo jsem zahlédla soucitný pohled Nicol, která si také stihla povšimnout té nádhery za našimi zády.
"To je jak kdyby tu desítky let nikdo ani nehnul prstem." podotkla a když jsem se na ní obrátila úplně, kývla směrem k mému hotelu.
"Vevnitř to bude lepší." nesouhlasila s ní Vanessa.
"Doufám v to." odvětila jsem. Chtěla jsem jejím slovům věřit a držela se i té nejposlednější naděje. Jenže ono to lepší nebylo.
Vnitřek byl stejně zoufalý jako venek, možná jen recepce působila útulně. Šíleně jsem litovala, že jsem do toho nápadu vůbec šla. Kdybych zůstala doma, v klidu bych si hověla v mně dobře známém a především žitelném prostředí.
Celé to už nemohlo být horší.
Po procházce městem jsem se opět, za stálého kontrolování mobilu, vrátila zpátky na pokoj. Theo měl přes dvě hodiny zpoždění. Už to se mi moc nelíbilo. Měla jsem takovou smůlu, až jsem se obávala, že se i tohle nějak pokazí.
Z ničeho nic se displej mobilu rozsvítil.
"Ahoj, neruším?" ozvalo se na druhém konci, když jsem přijala hovor tolik očekávané společnosti.
"Nene, zrovna jsem se vrátila na svůj úžasný hotel." zkonstazovala jsem ironicky. Příčila se mi i představa si lehnout do postele. Nelíbilo se mi tu nic. Vůbec nic. A jenom jeho přítomnost to mohla zachránit.
"Je to zlé?" optal se Theo.
Nezbývalo, než se chytit za hlavu.
"Je to horší než zlé. Všude je to tu takové divné. A ještě k tomu má večer přijít bouřka."
Mírně jsem začala propadat panice. Tohle místo bylo jako za trest. Jako odveta za všechno to lhaní, které jsem v poslední době směřovala ke smečce.
"Kdy přijedeš?" zeptala jsem se zoufale.
"Kvůli tomu volám. Dneska to nestihnu a ani nevím, jestli to klapne zítra."
"Ne Theo, to ne." zastvaila jsem ho, než mohl pokračovat. Znělo to jako špatný vtip.
"Já tady nechci zůstat sama. Je to tu divné. Nemůžeš přijet alespoň později?"
"Bohužel." zaznělo z druhého konce.
To už přebylo i odpor ze zdejší, dost pofidérní, čistoty. V zoufalství jsem se posadila na postel. Při pohledu po místnosti se mi sevřelo hrdlo. Kdekoli jinde bych byla radši.
"Neměj strach, jsi v hotelu. Nemá se ti co stát."
Jako kdyby tušil, že mám hlavu plnou starostí. I když tak neprokouknutelné to nebylo.
"Chtěla bych mít tvojí jistotu." postěžovala jsem si. Takhle jsem si ten večer skutečně nepřestavovala.
"Zvládneš to." snažil se mě povzbudit.
Pohledem jsem zkoumala místnost, až se můj zrak upřel na okno. Vypadalo celkem v pořádku, až na to, že na něm byl nalepený lístek, že se nemá otevírat, ideálně se o něj ani neopírat, jinak by mohlo vypadnout z rámu.
"Nic jiného mi ani nezbývá." řekla jsem. Víc zoufat mi nepomohlo, odjet jsem nemohla. Nebýt toho zápasu, skočila bych na první autobus, který jel směrem do Beacon Hills.
"Prostě si lehni, zavři oči a na nic nemysli. Usneš raz dva." pokračoval Theo.
Když tobě se to řekne. Jsi doma a ještě k tomu máš nadpřirozené schopnosti.
"Budu muset končit. Držím palce na zítřejší zápas."
Tím mě potěšil snad nejmíň. Kdybychom si spolu alespoň mohli povídat, než usnu, bylo by to o něco lepší. Ať ho donutilo zavěsit cokoli, už teď jsen to nesnášela.
"Díky." odvětila jsem.
Snažila jsem se působit klidně, ale musel slyšet, jak se mi chvěje hlas. Nesnášela jsem se za to, že jsem na zápas vůbec kývla. Když se mi sem nechtělo, měla jsem říct ne hned na začátku. Teď jsem tu trčela jen proto, aby Nicol měla radost.
"Hezké sny, neMcCallová." popřál mi Theo na rozloučenou.
"Tobě taky." odvětila jsem.
I po vytípnutí jsem pořád sledovala mobil a doufala, že zase zavolá. Že musel odejít jen na chvíli. Bohužel pro mě, Theo už se za celý večer neozval.
"To bylo skvělý!"
"To jo, roznesly jsme je na kopytech!"
"A ty smeče? Páni!"
Cítila jsem se trochu jako na tržnici, kde se jeden obchodník snaží překřičet toho druhého. Naše hlasité oslavy však byly oprávněné. Zápas jsme s přehledem vyhrály a nebyla jediná chvíle, kdy bychom se obávaly, že tomu bude jinak. I únava z téměř celé probdělé noci mě po pár minutách na hřišti opustila. Jednoduše jsem zapomněla, že jsem vlastně víc chodila po pokoji, než spala.
"Jsme vážně dobré." pochválila nás hromadně Nicol.
"A Andy to šlo na první zápas taky skvěle." přidala se Jess k vychvalování. Ona byla svými zkušenostmi z volejbalu ve stejné kategorii, jako Nicol. A o to víc mě jejich pochvaly těšily.
"Půjdeme to pořádně oslavit, ne?" nadhodila Kika nadšeně.
Jistě, ta povýherní oslava, o které Nicol předtím mluvila. Pomyslela jsem si.
"Moment moment děvčata." přidal se k naší bandě i kouč. Za celou tu dobu jsem měla pocit, že tu s námi byl jen on a druhý trenér si dojel do města na výlet.
"Mám tu sice vaše papíry, ale všechny máte večerku. V deset se zamykají hotely, tak ať vás nemusím lovit ráno na chodníku. A nebo kdekoli jinde ve městě." oznámil nám rázně.
"A teď padejte, vy mladí alkoholici." byla jeho edukace nejspíše u konce.
Naší partu opustil a já společně s ní mířila kamsi do města.
"Kam jdeme?" přidala jsem se za chůze vedle Nicol. Ostatní dívky evidentně věděly, kam směřují naše kroky, protože téměř identickým tempem kráčely do města.
"Uvidíš." usmála se Nicol a nechávala si ono místo jako překvapení.
"Klub deset tisíc mil pod mořem?" podivila jsem se před vchodem. Znělo to spíš jako návštěva nějakého akvária.
"Jo." přikývla Nicol a obě jsme ustoupily stranou, abychom zbytek týmu nechaly projít dovnitř.
"Počkej, vevnitř pochopíš." ujišťovala mě ještě před vstupem. Ať to mělo být cokoli, asi to muselo být pěkně zajímavé.
Hned na začátku jsem pochopila, proč ten název. Uvnitř se svítilo zásadně modrým světlem, kam oko dohlédlo byla akvárka s neonkami a jinými zářivými rybkami. A největší podívaná byla na stopě, kde laserem promítali vodní hladinu. Člověk dostal pocit, že je skutečně deset tisíc mil pod mořem.
"Co to je?" zeptala jsem se v údivu. Z toho místa až přecházel zrak. Celé působilo útulně a přece tu hrála hudba dostatečně nahlas, jako v každém jiném klubu. Kam se hrabala Sinema.
"Pecka co?" zasmála se Nicol.
Nadšeně jsem přikývla. Tohle místo nemělo chybu.
"Boty si nech tady, ať si užiješ ten písek." šťouchla do mě Nicol, když jsem chtěla projít od skříněk do víru klubu.
"Písek?" podivila jsem se.
"Jasně. Proto ta zem svítí pod modrým světlem." zkonstazovala Nicol a ukázala na zem. Skutečně zem svítila.
"Tohle je skvělý!" zaradovala jsem se.
Nicol moje radost dost překvapila, jen nevěřícně kroutila hlavou.
"Proto sem jezdíte, jak se dá?" neodpustila jsem si svou narážku.
"Jo. Navíc ti tu nalejou na úsměv." ušklíbla se.
No tak ještě aby se Vám sem nechtělo. Zasmála jsem se v duchu.
"A potáhnou nás ven obě dvě." zkonstazovala jsem. Být tu Liam, asi bych se zpátky nedržela, protože by na mě dal pozor, jenže dneska jsem žádného bodyguarda neměla.
"No já měla v plánu si to tu užít." zesmutnila Nicol.
"Vždyť jo, klidně se znič. Akorát já se budu dneska šetřit." zasmála jsem se.
"Hej brzdy, pojďte už!" křikly na nás holky, které už byly napůl cesty uvnitř.
"Tak pojď!" chytila mě Nicol za ruku a než jsem se nadála, už jsme byly ve víru klubu.
"Na vítězství!" pozvedla panáka Kika a my ostatní hned po ní. Holky vybraly vodku a proti té jsem nic nenamítala. Ostatní prapodivné názvy jsem raději nechala stranou.
"Ufff, tahle je silná." zkonstazovala jsem, když jsem prázdnou skleničku pokládala na pult před námi.
"To je rozjezd. Další dva panáky a pak ti to nepřijde." zasmála se Nicol.
"Další dva panáky a nepoznám se v zrcadle." opáčila jsem. Na další půl hodinu byla tahle malá sklenka až až.
"Nedělej, s Liamem chodíš pít taky." rýpla si Vanessa. Těžko říct, kde k té informaci přišla, každopádně měla pravdu. Pít jsem chodila jedině s Liamem. A to z toho důvodu, že on jediný byl schopný na mě vždycky dohlédnout a v případě nutnosti mě zbrzdit.
"Nechodím se opíjet cíleně, v tom je rozdíl." podotkla jsem.
"Hele ho, fráju." odbočila úplně od tématu Kika a kývla hlavou směrem k protější straně baru.
Seděl tam poměrně ucházející vypracovaný blonďák a všechny nás upřeně sledoval.
"Schválně, koho z nás pozve jako prvního." zasmála se Georgette. Za celou dobu toho moc nenamluvila, ale stačil jeden frťan a byla hned společenský živel.
"Sázím na Jess. Ta má panáky vždycky jistý." přidala se k rozhovoru Vanessa.
Jess jenom mávla rukou a nepřestávala onoho místního Casanovu sledovat.
"Neblni, dneska tu je nová kořist. Jess jde stranou." šťouchla do Vanessy loktem Nicol a upřeně se mi podívala do očí.
"S radostí vám ty panáky nechám." zvedla jsem ruce v obranném gestu. Už jen z loajality vůči Theovi jsem měla v plánu razantně odmítnout každého, kdo by za panákem hledal něco víc.
"A pana 'patří mi celý klub' taky." dodala jsem.
"Neblázni, takovej materiál?" podivila se Jess se smíchem.
Páni, na tebe ten místní balič udělal dojem.
"Co se stane tady, zůstane tady." poznamenala Nicol.
"Viď, Vanesso?" oslovila dívku vedle sebe.
Vanessa se zasmála a na pár chvil schovala obličej do dlaní.
"Směješ se, bavíš se a najednou s ním jsi na záchodech. Nedá se tomu ubránit." řekla nakonec.
"Vy máte ty zápasy pěkně živé." pronesla jsem vyjeveně. Ještě štěstí, že trenéři nechodili s nimi. V životě by se už nikam nepodívaly.
"To je kompenzace za ty hotely."
"Ty si tak stěžuj. To v našem hotelu to vypadá jako v azylovém domě." přerušila Kikčin argument Georgette.
"Jo. Je to tam šílený." přitakala jsem.
"Kašlete na hotel a koukejte." okřikla nás Vanessa. Jen díky ní jsem si všimla, že k nám míří barman.
"Jedno Baileys pro slečnu. Platit ho pán." usmál se a postavil přede mě panáka.
"Že děkuji." usmála jsem se a on přikývl.
Pohledem jsem zabrousila až k blonďákovi, který mě bez přestání sledoval.
"Ale nebudu." neodpustila jsem si a s uhnutím pohledem přisunula panáka blíž mezi děvčata.
"Ani jednoho jo?" zeptala se Nicol překvapeně.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Ne. Já si svoje pití koupím sama." zkonstazovala jsem.
Jen na chvíli jsem se pohledem vrátila na místního baliče, abych se ujistila, že mě viděl. Jeho protočení očí dostatečně dokazovalo, že ano. Bohužel, u mě měl smůlu.
"Užila sis to?" vyptával se Scott, když mi pomáhal odnášet věci do obývacího pokoje. Naivně jsem si myslela, že pro mě přijede do školy autem, bohužel domů jsme došli pěšky.
"Ty skvělé hotely? Jo, nejvíc." řekla jsem ironicky.
Sobotní noc byla v pohodě snad jen z toho důvodu, že jsem se na pokoj vrátila mírně pod vlivem a usnula hned, jak jsem padla na postel.
"Kde jsi byla?" zeptal se se zvědavostí.
"Toscan. Znáš ho?" odvětila jsem. Na to se mi dostalo pobaveného smíchu.
"Tam jsme nechávali vždycky ty největší prudiče." zkonstazoval s úsměvem. Hned mi bylo jasné, proč ten hotel byl za trest. Protože tam skutečně přežít bez újmy na zdraví, to chtělo hodně odvahy.
"No a přesně tam jsem byla já. Skvělý hotel, hned bych se tam vrátila." odfrkla jsem si.
Nikdy. Ani za nic. Tam už mě nikdo nedostane, s Theem ani bez Thea.
Bez Thea, který se mi neozval už od pátečního hovoru. Dvakrát nebo třikrát jsem se mu zkoušela dovolat, ale ani jednou se mi to nepovedlo. K mé smůle jsem se na něj nemohla zeptat ani Scotta, protože by mu hned bylo jasné, že něco nesedí.
"To přece nemohlo být tak zlé." přidala se k rozhovoru ochotně teta.
"Věř mi mami, mohlo." ujišťoval ji Scott. Větší pravdu ani mít nemohl.
"Ale jinak sis to užila, nebo ne?" obrátila se na mě teta s taškou plnou věcí na vyprání.
"To asi jo, ale znovu už nepojedu." zasmála jsem se.
"Vyhráli jste zápas sezóny, lépe jste už dopadnout nemohli." dodal Scott na povzbuzenou. Toho bylo třeba využít.
"Takže říkáš, že dneska objednáváš pizzu?" ušklíbla jsem se a tiše doufala, že na to kývne.
Scott si povzdechl a přikývl.
"Jinak to nevidím."