"Která strana je tvoje?" zeptal se Theo, když jsme přišli k němu do pokoje.
Byla jsem dost unavená na to, abych odmítla něco k večeři a rovnou se přemístila až do mojí dnešní noclehárny.
"Necháš mě si vybrat?" usmála jsem se, když Theo odkládal věci na skříňku vedle své postele.
"Je mi jedno, kde spím." odvětil.
Protože stál blíže ke dveřím, rozhodla jsem se si vzít opačnou stranu, abychom zbytečně nepřebíhali z jedné strany pokoje na druhou.
"Třeba ta u okna." pokrčila jsem rameny.
"Jak si dáma přeje." ušklíbl se Theo.
"Aby ses nepřetrhl." rýpla jsem si a sledovala, jak prohodil menší polštář s větším. Nějak mi těžkla víčka a také mi bylo za celý den v džínách už pěkně nepohodlno, takže jsem měla v plánu skočit do pyžama, jak jen nejrychleji to půjde.
"Podáš mi to pyžamo, prosím?" poprosila jsem ho s úsměvem.
Přikývl a z tašky, kterou jsem si z domova přinesla, vyndal úhledně poskládaný komínek prádla. Jen co jsem si ho od něj přebrala, rozložila jsem si triko i kalhoty na postel.
"Spíš běžně v teplákové soupravě?" zasmál se, prohlížejíc si věci, které se na posteli ukazovaly světu.
Věnovala jsem mu dlouhý upřený pohled, s tou nejvážnější tváří, jakou jsem dovedla.
"Bydlím v domě, kam si každý chodí jako na nákupy. Co myslíš?"
Má slova už blíže pravdě být nemohla. Nejednou mi někdo uprostřed spánku vtrhl do pokoje bez varování. Specialista na to býval především Liam, který nikdy ani neklepal, jen otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"Tady můžeš spát jinak." nadhodil Theo s úsměvem a přešel z protější strany pokoje ke mně. Zrovna jsem si sundala džíny, vršek těla však stále plně zakrývalo volné triko.
"Jak?" podivila jsem se nechápavě. Nějak jsem netušila, kam svojí poznámkou směřoval.
Theo si stoupl přímo přede mě a džíny, které jsem držela v ruce, mi vzal. Poměrně úhledně je odložil na postel vedle nás, než mi opět hleděl do očí.
"Třeba nahá." pronesl, poznámka s podtextem stále dopomáhala k jeho úsměvu.
"To mě asi budeš muset hodně přemlouvat. Já na tyhle věci moc nejsem." zavrtěla jsem hlavou, ani já se úsměvu neubránila.
Co bych mu tu příležitost dala zadarmo? Jen ať se snaží.
"Na přemlouvání jsem mistr." pochválil se Theo.
Sebevědomí mu rozhodně nechybělo, možná právě to bylo celým kouzlem jeho osobnosti.
"Všimla jsem si." souhlasila jsem s ní. Ostatně na Coreyho jeho domlouvání zafungovalo na výbornou.
"Navíc ještě musím dodržet svůj slib, protože jsi to doma skutečně přetrpěla." dodal a jeho ruce si našly místo na mých hýždích, které téměř žádná látka nezakrývala.
Uvnitř jsem opět jásala jako malá. Celé se to zdálo jako ten nejlepší sen, přitom vše bylo skutečné.
"Tak se čiň. Zatím jen mluvíš a skutek utek." popíchla jsem ho trochu. Opět se mi zpátky vrátila všechna energie, o které jsem si myslela, že už jí nemám a jinak než spánkem ji zpět nezískám.
Byla jsem Theovi tak blízko, jak jen jsem si celý den přála a cokoli by komukoli z nás přišlo na mysl, to jsme také směli. Kupodivu ani dnes neměl rodiče doma a já ten fakt uvítala, ačkoli jsem ve skrytu duše toužila poznat alespoň jednoho z jeho rodičů.
"To je výzva?" pozvedl obočí, svým pohledem jako by ve mně dokázal číst.
"Možná?" naklonila jsem tázavě hlavu.
Chtěla jsem vše nechat čistě na něm, ostatně už z posledně jsem věděla, že to přináší své ovoce a i když je po jeho, já z toho profituji také.
"Dobře." pokýval hlavou a jeho ruce se po mé kůži přesunuly až pod lopatky. Zřejmě se rozhodl, že všechen zbytek oblečení musí pryč, podprsenkou počínaje.
Během pár chvil byla na zemi ona i mé triko, Theo rozhodně s ničím neotálel. Já mu jeho prudkost nijak nedopírala, oba jsme chtěli to samé. A oba jsme to chtěli hned.
Po noci mě vzbudil teplý dech na holé kůži. I v polospánku jsem rozeznala, že je můj krk zasypáván polibky, rozhodně jsem lepší probuzení žádat nemohla.
Zhluboka jsem se nadechla a protáhla se. Rychlé vstávání nebylo nic pro mě, potřebovala jsem chvíli čas, abys se probrala úplně.
"Dobré ráno." připomněl Theo svou přítomnost.
Jistě, vždyť já vlastně přestávala u něj. Vzpomněla jsem si.
S námahou jsem přes množství světla otevřela oči a zamžourala směrem, odkud zněl Theův hlas.
"Dobré." odvětila jsem rozespale.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se, když jsem se celá obrátila čelem k němu. I přes ne úplně otevřené oči jsem poznala, jak široký úsměv Theovi zdobí tvář.
"Tak akorát, abychom všechno stihli." pronesl, na holé kůži na boku jsem cítila, jak se jeho ruka pomaličku posouvá níž.
"My musíme něco stihnout?" otázala jsem se nechápavě. Nebyla jsem dost vzhůru na to, abych rozuměla jeho hádankám.
Theo se ušklíbl a jeho ruka se zastavila na vnitřní straně mého stehna, až podezřele vysoko.
"Teoreticky se jen nasnídat, obléknout a dojít do školy. Ale mám lepší nápad, jak si zpříjemnit ráno." vysvětlil, prsty jemně předjížděl po kůži sem a tam.
Ani já se neubránila úsměvu a s radostí mu opětovala polibek, když se ke mně naklonil, aby nám oběma znevšednil ráno.
Při nádechu jsem všude kolem cítila jeho vůni, ani jsem nemusela být vlkodlak. Měla jsem se jako v ráji.
"Tak odtud vítr fouká." pronesla jsem, když mi došlo, proč vstáváme dřív. Ovšem stěžovat jsem si nemohla, lepší ráno bych si mohla přát jen stěží.
"A to mě budíš jenom kvůli tomuhle?" neodpustila jsem si, jak jsem mu hleděla do očí.
"Jenom?" pozvedl dotčeně obočí.
"Takhle jsem to samozřejmě nemyslela." ujistila jsem ho. I mně se ta představa líbila.
"Takže souhlasíš, že..." ušklíbl se, ani se neobtěžoval dokončit odpověď. Vlastně by stejně byla k ničemu. Jednal mnohem rychleji, než mluvil a já si užívala být středem jeho zájmu.
"Čili si vypůjčíš pohádky na moje jméno, abys neplatil za prodloužení lhůty?" zeptala jsem se Thea při cestě autem. Měla jsem dnes zaskočit do knihovny a říct, že jsem si knihy přebrala od něj, aby je mohl mít doma další měsíc a vyhnul se pokutě za nedodržení termínu.
"Pohádky?" zopakoval moje slova.
"Copak já vím, co čteš?" pokrčila jsem rameny.
Knihy zatím nebylo téma, o kterém bychom se více bavili.
Theo zastavil na křižovatce a dal přednost autu přijíždějícímu z hlavní silnice.
"Naposled jsem četl báje. Takže si pamatuji jen takové věci jako divoký hon, příračné jezdce a jiné hrůzu nahánějící historky. A od tebe potřebuji, aby sis vzala algebru, ne medvídka Pú."
"Příznačné jezdce?" obrátila jsem se jeho směrem. Moc jsem si z jeho slov nevzala, tahle část mě však zaujala.
"Neznáš je?" podivil se a letmo se na mě podíval, než opět zařadil a vjel na vozovku.
"Nic mi to neříká." přiznala jsem. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela ani slovem.
Theo si odkašlal.
"Vidíš, chlapče? To jsou fantomové kovbojů, na které byla uvržena strašná kletba. Navěky musejí štvát po obloze ďáblovo stádo. Jsou mu pořád v patách, a přece ho nikdy nedostihnou."
S údivem jsem ho poslouchala.
"Ty si to pamatuješ od slova do slova? Pro tebe musí být učení se hračka." zasmála jsem se. Řekl to naprosto plynule, bez zádrhelu, jako kdyby měl celou stranu přímo před sebou.
"Pamatuji si hlavně tuhle část. Ale není tak úplně pravdivá." nadhodil a opět mi na pár vteřin pohlédl do očí.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě.
"Tohle je verze, kterou se mají bavit děti. Ta opravdová, nepřepsaná, ta je horší." vysvětloval ochotně.
Nevím, čím to bylo, ale nutně jsem tu pravou verzi chtěla slyšet. A to přímo od něj.
"Řekni mi jí." zaškemrala jsem.
"Nebudeš se bát?" zasmál se pobaveně.
V sedačce jsem se narovnala a odhodlaně mu sdělila, co pro mě bylo faktem.
"Žiju v Beacon Hills, nějaká pověst je to nejmenší."
Theo chvíli mlčel, než zabočil vlevo a poté srovnal volant.
"Přízrační jezdci jsou prý součástí jakéhosi honu, štvanice. Jenže to není štvanice stád, jako v dětské verzi." začal vyprávět, co znal. Dokázal svůj hlas ovládat natolik, že tomu celému dodával ještě více na intenzitě.
"Loví duše. Duše, které pak upadnou v zapomnění, jako kdyby nikdy neexistovali. Všechno, co kdy daný člověk stvořil, zmizí. V podstatě jako kdyby se vůbec nenarodil."
Upřeně jsem ho sledovala a hltala každé jeho slovo. Tenhle příběh mě úplně minul a možná bylo dobře, že mi to říkal právě on. V obličeji nehl krom mluvení ani brvou, skoro jako by mu výraz na tváři zamrzl, nebo své emoce vypnul.
"Jsou doprovázení černými psy, kteří přinášejí smrt k jejim nohám a jejichž oči září ohněm."
Jeho hlas byl pro tohle stvořený. Dokázal vyprávět tak dokonale, že mě do příběhu úplně pohltil. Musela jsem polknout, abych se alespoň malinko uklidnila. Znělo to celé dost děsivě.
"Kdykoli se objeví bouře, přízrační jezdci se na blescích snášejí na zem, aby duše sebrali, než je bouře zavane jinam. Říká se, že kdo je uvidí, je další na řadě." pronesl nakonec, než v autě nastalo úplné ticho.
Pořád jsem celý ten příběh zpracovávala.
Co když se to vážně děje? Nebylo by v našich silách poznat, že nám někdo chybí, kdyby pro nás vlastně nikdy nebyl.
"Víš, že můžeš dýchat?" rýpl si Theo. Ani jsem si nevšimla, že jsme stihli dojet až ke škole.
Ze všeho toho podivna jsem se oklepala.
"Jo, já vím. Jenom to bylo, ehm, trochu-"
"Nahnalo ti to strach?" otázal se pohotově, odepl si pás a obrátil se ke mně.
"Možná malinko." přiznala jsem.
Jeho zvednuté obočí značilo, že mi asi tak úplně nevěřil, možná mě dokonce prokoukl.
"To určitě, ty malinko. Slyším, jak ti srdíčko tluče, jen vyskočil z hrudníku." ušklíbl se.
Rezignovaně jsem zvedla ruce v obranném gestu.
"Dobře, měla jsem strach. Říkal jsi to hrozně děsivě."
"Pravá!"
"Mám!" křikla jsem nazpátek a odbila míč přes síť zpátky. K mému štěstí se jen o kousek trefil do hřiště.
"Modrá bod." ohlásila trenérka a otočila číslo na tabulce. Konečně jsme vedly.
"Skvělý!" radovala se Nicol vedle mě.
"Lepšíš se." dodala uznale a usmála se na mě.
"Díky." přikývla jsem.
Na dnešní den se mi skutečně dařilo. Možná na to měl vliv Theo, možná jsem se jen dobře vyspala. Těžko říct, každopádně se od rána vše vyvíjelo slibně.
"Nechceš se zapsat na listinu? Chybí nám do dalšího kola dva hráči a ty bys byla jedna z těch lepších." nadhodila Nicol v meziřečí.
Obě jsme se soustředily na dívku v našem týmu, která rozehrávala.
"Promiň, ale nechci odjet." řekla jsem ledabyle.
Skutečně se mi nechtělo nikam odjíždět. Ne teď, když na tom smečka byla, jak na tom byla. A hlavně jsem chtěla trávit čas s Theem.
"Je to jen jeden víkend." spustila zase Nicol, než jí to míč letící jejím směrem překazil.
"Mám ho!" zvolala a odpálila ho zpět. Bylo vidět, že se nemusela víc namáhat, aby doletěl až do druhého pole. Měla tu hru jednoduše v krvi.
"Bude to sranda. V pátek přijedeme, projdeme si město, v sobotu odehrajeme zápas a večer to půjdeme do baru oslavit. A v neděli večer jsi doma." nebraly její prosby konce.
"No já nevím." zamumlala jsem. Strávit víkend někde mimo, jedním zápasem, to mi nepřišlo jako idealistická vyhlídka.
"Notak Andy, fakt bys mi tím vytrhla trn z paty." pokračovala dál.
Značně jsem si povzdechla. Nechtěla jsem ji nechat ve štychu, ale zároveň nebyl víkend strávený mimo domov ničím, co bych nutně chtěla uskutečnit.
"Bod pro červený tým." zahlásila trenérka. Tenhle tah se naší spoluhráčce moc nepovedl a soudě dle jejích svěšených ramen to velmi dobře věděla.
"To nic Kiko, bylo to dobrý! Skoro jsi to měla!" povzbuzovala jí Nicol odhodlaně.
"Tenhle víkend?" zeptala jsem se směrem k ní.
Nicol pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Dobře, jeden víkend. Je to jen jeden víkend. A jí teče do bot. Pomyslela jsem si.
Jeden víkend mimo mě zabít nemohl, navíc ona dalšího hráče skutečně potřebovala. A soudě podle naléhání ho potřebovala urgentně.
"Nic ti neslibuji. Popřemýšlím o tom a večer dám vědět." odvětila jsem.
Po mých slovech se rozzářila jako sluníčko.
"Věděla jsem, že nezklameš!" vypískla nadšeně.
Její nadšení jsem nesdílela, ta radost mě však hřála u srdce. Možná nebyl zas tak špatný nápad si na chvíli odpočinout od Beacon Hills a všeho toho nadpřirozena.
"Jenom drobnost." spustila opět Nicol, ani jsem se nestačila pořádně nadechnout. Už ten začátek značil nějakou jobovku.
"Jsme tam tak trochu rozdělené do tří hotelů."
Bylo úplně jedno, že se to snažila zamumlat. Já ji slyšela, ta informace se mi však příliš nezamlouvala.
"Jak tak trochu?" podivila jsem se.
"No, každá má svůj pokoj, ale v různých hotelech na stejné ulici. Tvoje teta bude muset podepsat protokol, že souhlasí s tím, že za sebe zodpovídáš sama." objasnila.
A to ona bude zajisté nadšením bez sebe.
S pochybnostmi, že by Melissa skutečně něco takového svolila, jsem se po informacích pídila dál. Když už jsem tam měla jet, chtěla jsem vědět vše.
"A ve kterém bych byla já? S kým ještě?"
Jenomže odpovědí mi byl upřený dlouhý pohled.
"Nicol?" zamračila jsem se. Bylo to podezřelé. Netvářila se zrovna nadšeně, že chci znát každý detail.
"Ta dvě poslední místa dostala pokoje v Toscanu, ten je jako jediný proti přes ulici. Ale budeš tam mít klid, trenér bude v hotelu s námi."
"To se mi nezdá." přiznala jsem. Musela to zas být nějaká výhra v loterii.
"Přísahám. Andreo, jsou to dvě noci, prosím. Budeš na patře sama, ta druhá holka bude o patro níž, klidně tam za tebou může někdo dojet, aby ses nebála. Já tě neprásknu, ale hlavně pojeď." žadonila úpěnlivě. Nebýt toho jejího zoufalého obličeje, na místě bych to zamítla.
"Domluvím se doma, dobře?" povzdechla jsem si. Na tohle jsem musela tetu nejdřív zpracovat. A taky se zeptat Thea, jestli by tam nechtěl jet se mnou. Bez něj by nepřipadalo nocování mimo domov v úvahu.
"Díky ti." usmála se Nicol vděčně. Alespoň jedna z nás z toho měla radost.
"Ještě není za co." odvětila jsem a v posledním okamžiku si všimla míče letícího ke mně. Bohužel, chytit jsem ho nedokázala. Bod padl soupeřům.