Procházeli jsme se po lese celé hodiny, dokud se nezačalo stmívat. V tu dobu Theo rozhodl, že bude lepší jít zpět na oficiální cestu, než se motat někde uprostřed ničeho. S tím nápadem jsem souhlasila, neboť se svým lidským zrakem jsem zakopávala v šeru snad i o vlastní nohy.
Došli jsme až na opačný konec stezky, než kterým jsem do lesa vcházela. Theo mi přislíbil, že mě vezme na jeho speciální místo, tedy pro něj místo se speciálním významem. Netušila jsem, kam nás vede, než jsme došli k mostu přes malou říčku.
Theo nás oba dovedl až do středu mostu, opřeli jsme se o zábradlí a jen koukali mezi korunami stromů na stmívající se oblohu. Občas už někde vykoukla zářící hvězda, ačkoli úplná tma zatím nebyla. Celou cestu až na most jsme si s Theem povídali.
Mluvili jsme snad o všem. O škole, o stěhování, o tom jaké to je být vlkodlak, o smečce...
Bylo zvláštní, jak rychle jsme si porozuměli. Celá konverzace tak byla naprosto nenucená a pohodová.
A i Theo se zdál být vděčný, že si má s kým promluvit.
Jen na mostě při pozorování nebe ho ta dobrá nálada přešla.
"Děje se něco?" zeptala jsem se starostlivě, jakmile jsem si všimla, jak v obličeji posmutněl. Rozhodně se netvářil moc v pořádku.
Ani se na mě nepodíval, jen upřeně hleděl na plynoucí vodu.
"Ne, jen se mi vrátily staré vzpomínky." odvětil.
Neměla jsem tušení, o čem mluvil. Něco uvnitř mi říkalo, že bude lepší se neptat, jenže nutkání Theovi nabídnout náruč plnou pochopení a pokory byla větší. Vypadal, že oporu momentálně dost potřeboval.
"Jaké vzpomínky?" optala jsem se.
Ten pohled, který mi následně věnoval, byl příšerný. Vypadal úplně zlomeně. Tvářil se, jako by právě přišel o všechno.
Dost dobře jsem nevěděla, co mám čekat. A nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem nezvolila špatně, když jsem se ho zeptala.
"Tady pod tím mostem umřela Tara. Moje sestra."
Čekala jsem hodně, tohle ne.
V duchu jsem si pořádně nadávala, že jsem tu otázku vůbec vnesla do debaty.
Kdybys radši mlčela. Vážně by občas bylo lepší zůstat v nevědomosti.
"Proboha, to mě moc mrzí. Ježiš, promiň, já bych se nezeptala, kdybych to věděla." začala jsem se omlouvat. Bylo mi šíleně trapně, že jsem vůbec tu vzpomínku více rozmazávala.
"To je dobrý, nemohla jsi to vědět." usmál se smířlivě a já si všimla, že se mu v očích zalesko.
Ne, ne, ne, ne! Nesmíš ho rozbrečet. Cos to zase provedla!
Ač jsem se snažila vymyslet cokoli, jak alespoň malinko zjemnit naši debatu, na nic jsem nepřicházela. Navíc jsem si byla jistá, že jsem Thea zasáhla víc, než jsem si myslela ze začátku.
"Navíc teď už je to lepší. Časem se lepší všechno." přerušil Theo ticho se smutkem v hlase.
Tak tohle je velmi špatně zvolené téma ke konverzaci.
"Doufám, že jednou to bude dobré úplně. Že nebudu mít výčitky, že kdybych šel s ní, mohl jsem ji zachránit."
Byl úplně ponořený v těch nešťastných vzpomínkách.
"Je mi to moc líto." řekla jsem a chytila ho za ruku. Doufala jsem, že mu to alespoň částečně pomůže.
"To mě taky." přisvědčil Theo.
Cítila jsem, že opora a tiché naslouchání bude to nejlepší, co jsem mu mohla nabídnout.
"Vždycky na mě dávala pozor. I když jsme se někdy pohádali nebo zrovna neměli svůj den. Byla to úžasná sestra."
Každým dalším slovem, jako by ho víc a víc bolelo na srdci. Tuhle jeho stránku bych nečekala. Já vlastně ani nevěděla, že někdy přišel o sestru. Scott mi nikdy nic takového neřekl.
"Ty za to přeci nemůžeš. Někdy je jen osud pekelně nespravedlivý k těm, kteří si to zaslouží nejmíň." snažila jsem se ho povzbudit, ač mi to moc nešlo.
Jen pokýval na znamení souhlasu. Muselo ho to bolet.
Já sourozence neměla, ale představa, že bych přišla o kohokoli, ač jen ze smečky, nebyla moc růžová. Nejspíše bych to zvládala mnohem hůře, než on.
"Víš, že člověk najde štěstí, když ho nejmíň hledá?" začal a obrátil se ke mně čelem. Pořád držel mojí dlaň v té své, ale jeho druhá ruka putovala na mou tvář.
Tohle se dnes už jednou stalo.
"Taky ho brzo najdeš." usmála jsem se a stále sledovala každý detail jeho tváře. Nebyl sice šťastný, ale rozhodně se tvářil spokojeněji, než před chvílí.
"Já už ho našel." pronesl tiše a naklonil se ke mně.
Nenechala jsem ho dlouho čekat a zvedla se k němu na špičky, aby naše pusa byla na světě co nejdřív. A aby trvala co nejdéle.
Já si byla jistá, že jsem svoje štěstí také našla. Nebo vlastně, že si spíš moje štěstí našlo mě.
Večer jsem strávila ve svém pokoji, s hlavou plnou myšlenek na Thea. Nikdy bych nevěřila, že se mi svěří s tím, co je jeho slabina. A toho jsem si obrovsky vážila. I z toho důvodu jsem mu před spaním poslala zprávu.
Děkuji za dnešek Theo.
Hodně to pro mě znamenalo. :)
Za dnešní den děkuji i já. Bylo fajn si s tebou upřímně promluvit. Doufám, že si na mě najdeš čas i zítra. :)
Byla jsem si jistá, že na Thea bych si čas našla, i kdyby to měla být jen půlhodinová pauza ve škole.
Myslím, že ano. :)
Co takhle společný oběd?
To zní fajn. :)
Rovnou mě ťukla i myšlenka, že Melissa chtěla, aby k nám někdy přišel. Možná nebylo nejrozumnější to uspěchat takhle brzy po tom, co ho téma jeho sestry poměrně složilo, ale za pokus to stálo.
Z hluboka jsem se nadechla a zprávu Theovi poslala.
Melissa chtěla, abych tě někdy pozvala na oběd, jako za starých časů. Můžeš zítra k nám?
To tě asi nebudu mít moc pro sebe :D
Tu zprávu jsem upřeně pozorovala dobrých pár vteřin. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli ten nápad s obědem u nás nebyl špatný krok, když chtěl trávit čas jen ve dvou.
Na oběd přijdu. :) S Melissou si alespoň konečně popovídáme a zavzpomínáme.
Dobrý, nejsem v průšvihu. Oddechla jsem si a konečně mi spadl ten balvan ze srdce, že jsem opět něco vymňoukla.
Což nic nemění na tom, že chci mít zítra chvilku hlavně s Tebou. Jen s Tebou ;)
Ach ti motýlci v břiše.
Takový hřejivý pocit štěstí jsem dlouho necítila. Kdyby všichni nespali, začala bych radostí pištět. Už jen nad těmi zprávami jsem se červenala jako rajče.
Budu doufat, že tě tam na druhém konci nikdo nepřepadl, když o sobě nedáváš vědět. :D
Dobrou noc, Andreo :)
Dobrou noc i Tobě, Theo ♡
Věřila jsem, že to není jen sen. Probuzení ráno by totiž bylo horší, než kocovina. To, co se právě dělo mezi mnou a Theem, se mi snad nikdy nepoštěstilo. Bylo to spontánní, ale neskutečně krásné. Nevěřila bych, že si kdy tak rychle sednu s víceméně cizím člověkem.
Až teď to konečně bylo to ono, které jsem celou dobu hledala.
"Počkej teto, já to vezmu." řekla jsem, když jsem vzala Melisse mísu s rýží z ruky.
Od rána jsme se obě motaly v kuchyni, vařily jídlo a uklízely. A proč? Protože jsem ráno oznámila, že se Theo zastaví na nedělní oběd.
"Co se tu děje?" slyšela jsem Scotta od schodů. Vstával později, než obvykle, ale z chaty se s Kirou vrátili až nad ránem. Museli si to tam vážně užívat, protože oba skoro usínali ve dveřích, když přijeli.
"Připravujeme se na speciální návštěvu." pronesla hrdě teta a dala se na přípravu jídelního stolu.
Scott vypadal šokovaně, že nám sem má někdo přijít.
"Ty máš rande mami?" vyvalil překvapeně oči.
Rozhodně je v šoku.
Musela jsem se zasmát. Scott by nesl těžce, kdyby si Melissa našla nového přítele. I když se se svým tátou nevídal, pořád pro něj byl součást rodiny.
"Já ne." usmála se teta a podívala se na mě.
"Ty máš rande?" obrátil se ke mně Scott.
No nemám, ale jak teď z toho ven?
"Nikdo nemá rande, Scotte. Jen jsme sem pozvali starého známého." ujala se slova Melissa. Zachránila mě tak před lhaním Scottovi.
Dobře, nebylo by to úplně lhaní, ale mlžila bych. Nebo možná ne? Nevím, stejně bych z toho byla nesvá.
"Kterého známého? Někoho z nemocnice?"
Scott to nevzdával. Stále se vyptával, dosti tím připomínal Stilese.
"Drahoušku, v nemocnici jsem denně, tam není nikdo starý známý." usmála se Melissa.
"Tak kdo to tedy je?" zamračil se.
"Přeci tvůj starý nový spolužák." odvětila teta.
Nebyla jsem si jistá, jestli byl Scottův výraz po této informaci znepokojený, nebo jen hodně překvapený.
"On přijde Theo? Theo Raeken?"
Byla to Kira, kdo se ozval ve dveřích. Konečně za námi přišla i ona.
"Jinak přeji dobré ráno."
Byla jako sluníčko. Ještě aby ne, když včera měla smečka den plný pohody.
"Spíš poledne." podotkla jsem a Kira se zakřenila.
"Poprosila jsem Andreu, aby k nám pozvala Thea na oběd. Můžu alespoň zavzpomínat na dobu, kdy sem chodil na hlídání, kdy tu byla i Tara a vy jste byli ještě malé děti."
Teta se nad tou myšlenkou přímo rozplývala.
"Ehm, mami..." začal Scott opatrně a přišel za Melissou ke stolu, kde skládala ubrousky.
"Nejsem si úplně jistý, jestli je dobrý nápad se ho ptát na Taru, nebo se o ní jen bavit. Stiles s Liamem říkali, že ho viděli, jak jí nesl lilie a vypadal prý pěkně zarmouceně." zkonstazoval Scott.
Kdyby jen vypadal, ale jeho to sebralo i včera. A to tam byl už po několikáté.
Chtěla jsem něco říct, ale bylo lepší zůstat zticha. Zbytečně bych k sobě strhla nechtěnou pozornost a zničila bych, na čem jsme se s Theem včera dohodli.
"A Raekenovi přijdou taky?" mířil Scott otázkou k Melisse. Odpověď jsem však řekla rychleji já.
"Psala jsem si ráno s Theem, prý mají ještě hodně papírování se stěhováním, tak se zastaví jindy."
Slovo 'dobře' bylo jedinou Scottovou odpovědí, než si s Kirou vzali jídlo a opět se zašili do jejich pokoje. Melissa sice počítala s tím, že Scott s Kirou budou objedvat s námi, ale ti dva řekli, že pak sejdou dolů Thea pozdravit. Ne, že by se mu snažili vyhýbat, jak řekl Scott, ale chtěli být jen spolu, sami dva.
Čekat na zvonek na domovních dveřích byl jako čekat na zázrak. Theo sice hlásil, že bude mít pár minut zpoždění, ale každá další minuta navíc byla nekonečná.
Až se ten libý zvuk konečně ozval.
"Jdu otevřít!" křikla jsem, ale teta mě usadila zpátky na barovou židli s přísným výrazem.
"Můj dům, moje návštěva." řekla a mrkla na mě, abych věděla, že si dělá legraci.
Sice nenadšeně, ale přecijen jsem čekala v kuchyni, než teta Thea dovede.
"Dobrý den, paní McCallová."
Slyšela jsem ho, když mu Melissa otevřela.
"Ale Theo, tos nemusel."
Co nemusel? Moment!
Kdybych nezůstala usazená v kuchyni, věděla bych, co se právě děje na chodbě. Jenomže ze svého místa jsem neviděla nic.
"Rodiče mě učili, že každému hostiteli se mají nosit květiny. Berte to jako mé díky za Váš čas strávený nad vařením."
Ahá, donesl jí květiny.
Byl to od něj skvělý tah, jak si tetu získat. Milovala květiny skoro tak, jak moc milovala Scotta.
"Tak pojď dál, jídlo už stydne a zbytek domu hladoví." smála se teta, když vedla Thea za mnou a jídlem do kuchyně. Jen co se objevil ve dveřích, jsme si vzájemně dlouze pohlédli do očí.
"Ahoj Andreo."
"Ahoj." usmála jsem se a přešla z barové židle za linkou ke stolu s jídlem.
"Tady si sedni Theo, kdekoli. Jen donesu nějaké pití z komory a hned jsem u vás. Andreo, sluníčko, nandej prosím zatím jídlo."
"Jasně teto!" souhlasila jsem a u stolu vzala jeden z talířů, kam jsem nandavala rýži.
Jen co teta zmizela, Theo přešel ke mně a jak jsem se natahovala přes stůl pro další talíř, položil mi ruce na boky.
Když jsem na něj obrátila hlavu, měl ten svůj úšklebek a zvednuté obočí.
"Teď konečně to pravé ahoj." řekl a políbil mě. Celý ten den čekání mě ani nenapadlo, že tohle udělá právě když přijde k nám.
Rychle jsem se odtáhla a koukla se tetiným směrem, jestli nás náhodou neviděla.
"Tohle nejde, teta by nás mohla vidět. A navíc Scott s Kirou jsou nahoře." obrátila jsem se na Thea a přešla k protější straně stolu, kam jsem vrátila talíř s rýží.
Theo měl pořád svůj vítězný úsměv, ale usadil se na židli před sebou.
"Myslíš, že kdybych slyšel někoho z nich poblíž, tak bych to udělal?" zeptal se a založil ruce na stole.
"Jak moc jsi právě podcenila moje schopnosti?" zasmál se a nespouštěl ze mě oči.
"Hádám, že dost." řekla jsem a vrátila rýží na své místo. Teď už jen zbývalo, aby si k ní každý vzal, na co měl chuť.
Theo mě pořád hypnotizoval, ale když se objevila Melissa zpátky v kuchyni, stočil svou pozornost k ní.
"Máte to tu nádherné, paní McCallová." složil jí Theo poklonu. Teta se vděčně zasmála.
"Není to nic extra. Od doby ,cos byl malý kluk, se toho tu moc nezměnilo." zahlásila skromně a i s pitím si přisedla ke stolu, naproti Theovi. Nezbylo mi nic jiného, než si sednout mezi ty dva.
"Vždycky jsem to tu měl rád." zkonstazoval Theo.
"To mě těší."
Teta byla z Thea nadšená, o tom nebylo pochyb. Troufla bych si říct, že by snad přežila i fakt, kdy bych já odešla a ona tu zůstala s Theem. Ta její nostalgická chvilka ji dělala šťastnou.
"Dáš si k tomu kuře?" položila Theovi otázku a on přikývl.
"Moc rád."
"Snad ti bude chutnat. Andrea ho pekla celé dopoledne."
Za tu informaci se mi dostalo od Thea obdivného pohledu.
"V tom případě jsem si jistý, že bude výborné."
Musela jsem zrudnout až za ušima. Theo byl rozhodně mistr ve skládání poklon. A taky si toho byl moc dobře vědom, protože jen co jsem mu pohlédla do očí, mrkl na mě.
"Jak se ti vůbec líbí zpátky v Beacon Hills?"
Tuhle otázku jsem od tety čekala. Když nostalgie, tak se vším všudy.
"Náramně. Je to tu trochu jiné, než jsem si pamatoval, ale pořád moc hezké." odvětil Theo.
Jiné? Co by se v tomhle městě mohlo změnit? Co jsem se sem nastěhovala, nezměnilo se vůbec nic.
"A škola? Také stejná?" vyslýchala teta Thea dál.
"Bývalo v ní méně lidí."
"Ano, měli jste tam méně lidí. A co lakros? Budeš hrát?"
To je zajímavá otázka.
Na naší střední hrál lakros snad každý. A kdo nehrál, ten mu fandil.
"To spíše ne. Rád bych udržel naší střední na příčce, kterou má." zasmál se Theo a konečně dostal příležitost si dát alespoň jedno sousto, než bude jeho výslech postupovat dál.
"Myslím, že bys to měl rozhodně zkusit."
A hele, kdo přišel pozdravit.
"Ahoj Scotte." řekl Theo a obrátil se směrem ke dveřím.
"Kiro." doplnil rychle, když se vedle Scotta objevila Kira.
"Jedeme se Stilesem a Maliou na nějakou multivzdělávací akci do parku. Vrátíme se zase až večer." prohlásil Scott hotovou věc.
Nějak se mi ta jejich multivzdělávací akce nezdála. Všichni razili heslo, že nejlépe se člověk učí, když je sám.
"Andreo, tobě jsem nechal v pokoji ta skripta z minulého roku, máš je u tašky." obrátil se na mě a já přikývla.
"Díky."
"A mami, nezapomněl jsem, mám všechno do školy splněné."
Na to se Melissa zasmála.
"To bys měl, jinak se budeš multivzdělávat ze svého pokoje." dodala a nikdo z nás se malému úsměvu neubránil.
"A Theo, mohl bych tě poprosit, aby ses za námi v parku pak zastavil? Jen na pár minut, pak zase můžeš jít." zaúkoloval Scott nakonec i Thea.
"Jasně, není problém." souhlasil Theo a stočil se zpět ke středu stolu. Vzájemnému pohlednutí si do očí se neubránil ani jeden z nás dvou.
"Tak jo, zatím." rozloučili se s námi Scott s Kirou a zmizeli na chodbě.
"Pa." houkla jsem za nimi, ale byli rychlejší.
"Hlavně opatrně na té motorce!"
Tuhle poznámku si Melissa odpustila málokdy.
"Ach, jako by nestačilo, že na ní jezdil sám." Zamumlala a otočila se na mě s přísným pohledem.
"Jestli si někdy Andreo najdeš někoho s motorkou, zařídím mu u Stilesova táty odebrání řidičského oprávnění."
Což samozřejmě myslíš smrtelně vážně, že? Smála jsem se v duchu.
"To snad radši budeme chodit pěšky." odvětila jsem s úsměvem.
"Co ty Theo a motorky? Jsi jejich fanda?"
No jasně, odtud vítr fouká. Ta poznámka tu nebyla jen tak do větru.
"Ani ne. Já radši jezdím autem." řekl Theo.
Což je podle tety správný tah. Pomyslela jsem si.
"Skvělá volba. V autě se ročně zabije mnohem méně lidí, než na motorce."
"Teto..." zastavila jsem jí frustrovaně. Nebylo to téma hodné oběda.
Theo se pobaveně zasmál a podíval se na mě.
"Jen říkám, že má Theo dobrý vkus." pochválila ho Melissa.
"Děkuji, paní McCallová." poděkoval jí Theo a přestal mě hypnotizovat pohledem.
"Žádná paní McCallová. Už jednou jsi mi říkal teto, tak nechej těch formalit." pokáral ho s přísným pohledem.
"Mám Vám říkat teto?" zasmál se.
"Ach bože, jen to ne. Říkej mi Melisso. A tykej mi, prosím, ať si nepřijdu tak stará."
"Tak dobře, Melisso." přitakal Theo s úsměvem.
Ta atmosféry tu byla neskutečně pohodová.
"A vy dva jste se seznámili ve škole? Přes Scotta?" zeptala se teta.
"Tak trochu." připustil Theo a přesvědčivě pokýval. Na tetinu otázku stihl odpovědět rychleji, než já.
"Čekala jsem, že se budeš bavit spíše se Scottem, ale Andrea ho nejspíš předběhla."
Já?
"Co?" zarazila jsem se a obrátila se na tetu. Nechápala jsem, kam tím předběhla mířila.
"S Andreou se bavím mimo školu, tak to vypadá, že spolu trávíme více času, než se Scottem. S ním jsem snad na každém předmětu, takže si všechno potřebné říkáme ve škole." pronesl Theo pohotově.
Krom mistra lichotek i mistr výmluv. Pomyslela jsem si uznale.
Já bych na tuhle zástěrku nepřišla.
"A jak jste si se Scottem po těch letech rozuměli?"
Křížový výslech z tetiny strany nebral konce.
"Řekl bych, že tak, jako vždycky. Scott je ten chytřejší a já ho poslouchám."
Té poznámce jsme se všichni tři zasmáli. Přišla jsem si tu jako do počtu. Oni dva se bavili, já jen občas něco plácla, ale stejně to bylo většinou ztraceno v jejich konverzaci.
"Jen se nepodceňuj. Třeba Lydie ti bude vděčná do konce života. Zachránil jsi jí." připomněla Melissa události posledního týdne.
"To by udělal každý." řekl skromně Theo.
No, nevím, jestli každý.
"Kdepak. Některé by ani nenapadlo, že by mohli páskem zaškrtit ránu. Jsi mnohem chytřejší, než si myslíš."
"Musím souhlasit." přidala jsem se k tetiné poznámce. Byly jsme s Melissou v převaze a Theo se nemohl dál podceňovat.
"Dobře, dobře, vzdávám se." zvedl ruce v obranném gestu, s úsměvem na tváři.
Věřila jsem, že jsme se tu všichni tři cítili pohodově. Situace na mě tak působila. Melissa byla šťastná, Theo se dobře bavil a já byla ráda, že můžu trávit čas s oběma najednou. Byla ro taková rodinná idylka.
Theo se rozloučil se vším všudy a když odjížděl, dostala jsem za úkol, abych u sebe měla mobil, až mi bude volat. Oběd ve dvou nevyšel, tak naplánoval něco jiného. Co, to mi však neřekl.
Je to překvapení, tak se nevyptávej.
Jeho slova mi zůstala v hlavě až do momentu, kdy konečně zazvonil telefon. Jakmile jsem vyšla ven, čekal před domem, s rukama založenýma na hrudi.
"Kam tedy jdeme?" vychrlila jsem na něj, když jsem k němu došla.
"Ty jsi nějaká zvědavá." zkonstazoval s úsměvem.
"Copak nemáš ráda překvapení?" pozvedl obočí.
To si piš, že mám. Ale ne ta, která vymýšlejí vlkodkaci, kojotodlaci a jiné nadpřirozené bytosti se smyslem pro adrenalinové zážitky.
"Jak která." odpověděla jsem nakonec.
Theo mi však ani tak neprozradil, kam to vlastně jdeme.
"Tohle se ti bude líbit." zkonstazoval sebevědomě.
Byl si tím jistý. Vyzařovala z něj jistota, že ať je to cokoli, budu nadšená. A já se rozhodla mu věřit.