Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Sice jsme byli ještě několik mil od čtvrti, ve které stál Shawnův dům, ale oba jsme ve vzduchu cítili blížící se loučení. Za celou cestu jsem nepromluvila, a Shawn své pokusy o zahájení konverzace velmi rychle vzdal. Jakmile ale interiér auta přestalo naplňovat pravidelné vrčení motoru, rozhostilo se mezi námi tak nepříjemné ticho, že jsem to už nedokázala vydržet.
„Omlouvám se, že jsem tě do toho všeho zatáhla," řekla jsem Shawnovi. I když jsem byla moc ráda, že jsem ho poznala, nakonec mi bylo vážně líto, čím si kvůli mně musel projít. Za jeden den toho zažil víc než většina lidí v jeho věku za celý život.
„Ale stálo to za to, ne?" poznamenal Shawn. Natáhnul ze svého místa spolujezdce ruku mým směrem a něžně mě chytil za předloktí. „Podívej, jsi z masa a kostí. Ve svým těle. Tohle už ti nikdo na konci dne nevezme. Až usneš, vzbudíš se zase na tom stejným místě," mudroval, a aniž bych si všimla, jak k tomu došlo, měli jsme najednou propletené prsty jako dva milenci. Ty jeho pořád strašně studily.
„To ještě není jisté, zatím jsem neměla moc času dát si šlofíka a otestovat to," zamumlala jsem a obratně jsem naše prsty rozmotala. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a odepla jsem si pás.
Shawn mě napodobil a zeptal se: „Kam jdeme?"
„Na zmrzlinu," odvětila jsem. Než jsem vystoupila z auta, natáhla jsem se do přihrádky v palubní desce a vytáhla jsem odtamtud černé sluneční brýle, které tam nechal někdo z agentů. Ve zpětném zrcátku jsem zkontrolovala, že přes tmavé sklo neprosvítají moje neonové duhovky, a byla jsem připravená vyrazit.
Přes silnici byla benzínka. Sice to nebyl nijak nóbl podnik, ale nanuky na špejli tam určitě měli. Nejdříve jsme ale oba zamířili na toalety, kde jsme se pokusili smýt si z obličeje zaschlou krev, abychom nezpůsobili obsluze a dalším zákazníkům šok. Sešli jsme se po několika minutách u mrazáků.
„Asi to nebude tak dobrá zmrzlina, jako ta, na kterou jsi mě vzal, když jsem ti okupovala hlavu," ušklíbla jsem se provinile, „ale chtěla jsem ti to nějak oplatit. Navíc tě zve Florence, a přece by ses nehádal s mrtvou ženskou," zamávala jsem peněženkou blonďaté agentky.
Sedli jsme si s nakoupenými nanuky na lavičku, která byla vedle parkoviště na druhé straně benzínky. Možná jsme vypadali jako blázni, když jsme tam s tvářemi plnými modřin a škrábanců seděli a navzdory mrazu lízali zmrzlinu, ale já jsem konečně pocítila něco jako klid a mír v duši. I když mi mrznul zadek a prsty na rukou, byla jsem v rámci možností šťastná. Věděla jsem totiž, že ten zmrzlý zadek patří mě a nikomu jinému.
„Takže vzpomínky se ti nevrátily?" nadhodil Shawn.
„Ne," posmutněla jsem. „Je to, jako by mi někdo vygumoval všechno, co se stalo před tou nehodou. Paměť mi nesahá dál než k těm dvěma padajícím sluncím, co vlastně nikdy nebyla slunce."
„Myslíš, že si někdy vzpomeneš?" pokračoval s výslechem.
„Nevím."
„Doufám, že jo."
Vděčně jsem se na něj usmála. „To já taky."
Dojedli jsme nanuky v tichosti a sledovali při tom, jak se na parkovišti střídají auta. Žádné tam moc dlouho nebylo, každý si jen rychle nakoupil, co potřeboval, a zase kvapně upaloval.
„Jakej je teď plán?" zeptal se Shawn, když už mu v ruce zbyla jenom dřevěná špejle a prázdný obal.
Nad tím jsem přemýšlela už docela dlouho, a v hlavě se mi pomalu ale jistě začal rodit plán, který byl možná naprosto šílený a totálně nereálný, ale zároveň jsem věděla, že je to moje jediná šance.
„Musím odsud pryč. Myslím tím ze Chicaga," vysvětlila jsem. „Nemůžu tady zůstat, protože mě určitě budou hledat. Byla bych tady moc na očích."
„To souhlasím. Ale kam půjdeš?" přitakal Shawn.
Znovu jsem sáhla do kapsy pro peněženku a vytáhla jsem z ní řidičák psaný na jméno Florence Whittakerové. Její fotka musela být upravená, nebo měla Florence během focení barevné kontaktní čočky, jelikož její duhovky nezářili nepřirozenou zelenou, nýbrž byly světle modré. Kriticky jsem si její fotku prohlížela a chtě nechtě jsem si musela znovu všímat té zvláštní podoby mezi námi.
„Do San Francisca," řekla jsem sebejistě, když jsem si přečetla adresu napsanou na plastové kartičce. „Florence mě znala. Třeba tam najdu nějaké odpovědi na to, kdo jsem."
Shawn si zamyšleně promnul bradu, načež si obě ruce složil do klína. „Jak se tam dostaneme?" nadnesl.
„My?" ujistila jsem se, že jsem se nepřeslechla. „My se nedostaneme nikam. Já, na druhou stranu, nejspíš pojedu autobusem. Auto si vzít nemůžu, určitě ho budou hledat. Byla bych moc nápadná."
„Ale -" začal Shawn protestovat, ale nepustila jsem ho ke slovu.
„Nic takového," řekla jsem rázně. Tušila jsem, kam tím míří, a vůbec se mi to nelíbilo. „Jak jsem slibovala, odvezu tě domů, a pak už to bude jenom na mě."
Na tváři se mu usadil uražený zachmuřený výraz. „Pojedu s tebou," trval na svém.
„Ani náhodou," utnula jsem ho. „Nemůžeš se mnou jet. Bude to děsně nebezpečné. Nezapomeň, že budu mít v zádech bandu psychopatických zabijáků. Do smrti ti budu vděčná za všechno, co jsi pro mě udělal, ale tohle ti nedovolím. Máš tady rodinu, školu, život... a ten můj bude teď ještě míň předvídatelný než dubnové počasí. Nikdy bych tě do něčeho takového nezatáhla."
„Na to je trošku pozdě, protože já už do toho zataženej jsem," ohradil se prudce.
Hodila jsem na něj významný pohled, ale přes černé brýle si toho nemohl všimnout. „Právě že nejsi. Ještě máš šanci z toho vycouvat."
„To právě nejde," odseknul.
„A to jako proč?" docházela mi trpělivost.
„Protože jsem se do tebe zamiloval!" vyhrkl zoufale.
Ze svého parkovacího místa vyjela červená Honda a vystřídal ji stříbrný Chevrolet. Kolem naší lavičky prošel postarší pár. K odpadkům, které vypadly z přeplněného koše několik metrů od nás, se snesl holub a začal v nich zobákem šmejdit ve snaze najít něco k snědku. Svět se dál točil, přesto jsem měla pocit, že se všechno na několik okamžiků zastavilo.
Shawnova slova se mi vypálila zevnitř do lebky a zářila tam stejně neonově jako moje oči ve tmě. Nedokázala jsem se pohnout, promluvit, nadechnout se... Shawn ze mě nespouštěl pohled a uši měl úplně rudé – ať už od mrazu nebo z návalu emocí.
„To přece nedává smysl," pronesla jsem, když se svět znovu dal do pohybu. „Vůbec mě neznáš. Nic o mě nevíš."
„Vím dost na to, abych si tím byl jistej," pokrčil rameny.
Vztekle jsem si sundala sluneční brýle a probodla ho svýma nelidskýma očima. Už jen to, že očividně nejsem úplně normální člověk, by mělo být dostatečně pádným důvodem, proč pro něj nebylo bezpečné mě následovat na druhou stranu Států. Neuhnul pohledem, necuknul sebou, jako když je viděl poprvé.
„Jsi blázen. Vždyť ani já sama nevím, kdo jsem."
„Tak to zjistíme spolu," přerušil mě a jednou dlaní přikryl mou ruku, kterou jsem měla volně položenou na lavičce.
„Co když jsem v minulosti kradla děti a prodávala je do otroctví?" nadhodila jsem spíš ze zoufalství, než se bych to považovala za reálnou možnost, ale vlastně to tak klidně mohlo být. Jak už jsem říkala Shawnovi několikrát, sama jsem nevěděla, co jsem zač.
„Minulost je minulost, na té nezáleží," vyhrkl.
„Jsem vrah," připomněla jsem mu, jako by to snad bylo nutné opakovat.
„Já jsem zase dyslektik. A co má bejt?"
Zmohla jsem se jen na dvě slova. „Jsi blázen."
Uličnicky se zasmál. „Já vím, to už jsi říkala. Znamená to, že mě vezmeš s sebou?"
„Ne," odmítla jsem kategoricky, abych mu neposkytla žádnou další planou naději. Vidět, jak se mu nadšený výraz mění na bolestivý, mě uvnitř roztrhalo na milion kousků. Věděla jsem ale, že dělám správné rozhodnutí.
„Proč ne?" zeptal se skoro frustrovaně. „Dej mi jedinej důvod."
„Dám ti jich hned několik," odpověděla jsem a začala jsem na prstech vyjmenovávat. „Škola. Severozápadní univerzita. Kayla – nebo na tu jsi už zapomněl?" Shawn tuhle drobnou podpásovku přešel mlčením. Ještě před pár dny byl totiž přesvědčený, že má rád svou kamarádku, se kterou jsem se potkala na hodině španělštiny. Jestli byl schopný se zamilovávat a odmilovávat takovým tempem, nemělo smysl, aby se mnou opouštěl všechno, co znal.
Pokračovala jsem dál zvednutím čtvrtého prstu. „Tvoje mamka. Mám pocit, že by se jí nelíbilo, kdyby její jediný syn ze dne na den bez vysvětlení zmizel. Chceš ještě další důvody?"
„Zatím jsi mi nedala žádnej důvod, kterej by mě donutil zůstat," nesouhlasil se mnou.
Rozhodila jsem ruce kolem sebe. „Jaký jiný důvod ještě chceš? Neřekla jsem ti jich dost? Co potřebuješ slyšet, abys pochopil, že je to pitomý nápad?"
„Řekni mi, že ti na mě nezáleží. Že jsem ti lhostejnej," prskal kolem sebe.
Rukama jsem si vjela do vlasů, protože mi začínaly docházet argumenty. Nebo jinak – argumentů jsem měla celou hromadu, ale Shawn nevypadal, že by některý z nich hodlal brát v potaz. „Točíme se v kruhu. Záleží mi na tobě, a přesně proto se mnou nemůžeš jet."
„Tak mi aspoň řekni, že ke mně nic necítíš, a já ti dám pokoj," ozval se uraženě. Znovu mu na krku začaly vystupovat žíly, které se mu tam objevovaly, když se rozčílil.
Zůstala jsem na něj vyděšeně zírat. Tak moc jsem mu chtěla říct, co všechno pro mě znamená, ale věděla jsem, že kdybych mu teď začala vykládat něco o svých citech, navíc o těch romantického rázu, lhala bych. Můj výraz nejspíš mluvil za vše, protože se ode mě Shawn odtáhnul, aniž bych musela něco říct.
„Dobrý vědět," zabručel tiše. Napřáhnul se, aby vyhodil špejli od nanuku, ale netrefil se, a tak dopadla na hromádku odpadků pod košem.
Lámalo mi to srdce. Tak ráda bych pro něj měla jinou odpověď, ale srdci zkrátka člověk neporučí. Tím spíš, když jsem se s ním po dlouhých měsících odloučení setkala teprve před několika hodinami. „Vím, že je to asi nejotřepanější fráze na planetě," pokračovala jsem opatrně, „jenže tentokrát je to pravda, protože to není tebou, ale mnou. Nejdřív si potřebuju udělat jasno v tom, kdo jsem, než budu schopná do svého života pustit někoho dalšího. Je mi to vážně líto."
Aniž by mi věnoval jediný pohled, zvedl se z lavičky a oprášil si kalhoty od prachu, kterého na nich za ten den už měl požehnaně. „Vem mě domů," řekl a zamířil přes silnici k autu.
Tiše jsem ho následovala. Za stejně dusného ticha jsem nasedla do auta a opět se rozjela kupředu. Trvalo asi dvacet minut, než jsem dojela do ulice, ve které Shawn bydlel. Smutně se na mě ušklíbnul a vydal se k vchodovým dveřím.
Takhle jsem si naše rozloučení nepředstavovala – ne že bych si ho nějak konkrétně představovala a dumala nad tím, jak asi bude vypadat. Nechtěla jsem ale, aby to skončilo, jako když ho řidič Uberu vysazuje před domem. Na to jsme toho spolu prožili a přežili až příliš.
Vystoupila jsem a práskla za sebou dveřmi. Shawn se za tím zvukem otočil a neochotně se zastavil. Trochu se mračil, jak se snažil na mě zaostřit zrak.
Provinile jsem z agentčiny peněženky vytáhla několik bankovek a snažila jsem se mu je podstrčit. „Na, budeš si muset koupit nové brýle."
Shawn mou ruku odstrčil. „Ty je budeš potřebovat víc. Máš tam sice několik kreditek, ale je jenom otázka času, než někdo přijde na to, že je Florence po smrti a zmrazí jí účty."
„Ty jsi vážně moc chytrý pro svoje vlastní dobro," usmála jsem se a peníze zase zastrčila zpátky. „Ještě nějaké tipy na cestu?"
„Nenech se chytit," uchechtl se. „Ale kromě toho... Vyhýbej se centrům velkejch měst, na ulicích bývají kamery. Auto nech za Chicagem na odstavným parkovišti, bude chvíli trvat, než si ho tam někdo všimne. Měň svoje cestovní zvyky, vybírej si různý řetězce motelů, nakupuj v různejch obchodech, nejezdi pořád se stejnou společností autobusů, střídej dálkový a příměstský spoje. A hlavně buď nenápadná a měj u sebe pořád zbraň, protože nikdy nevíš."
Každou z jeho rad jsem si nesmazatelně vryla do paměti. Naštěstí jsem tam měla dost místa, jelikož mi chyběly vzpomínky na skoro celý život.
„Takže hádám, že už nejsem Brooklyn, ale Florence. Alespoň dočasně," ušklíbla jsem se.
„Já jsem ti říkal, že pro mě budeš navždycky Jane," chlácholil mě. „I kdybys nakonec přeci jenom prodávala mimina do otroctví, tak prostě pořád budeš moje Jane."
Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad, ale natáhla jsem se pro objetí. Ulevilo se mi, když mi ho Shawn opětoval.
„Budeš si o mně myslet, že jsem magor, když ti řeknu, že tohle byly nejlepší dny mýho života?" zamumlal mi do vlasů.
Tiše jsem se uchechtla. „To už si myslím dávno, takže žádná změna," chlácholivě jsem ho pohladila po zádech. „Dávej na sebe pozor, jo? A občas dohlídni na Tami, jestli jí někdo z těch agentů nedělá problémy."
„Budeš mi chybět," pronesl. „Slib mi, že tě nedostanou."
„Víš, že tohle ti slíbit nemůžu," řekla jsem omluvně.
„Škoda," odpověděl. „Měj se, Jane," řekl.
Pak se na mě naposledy podíval, než se otočil a vydal se domů. Jeho svěšená ramena mě ubíjela, ale zároveň mě hřál pocit, že jsem konečně něco udělala správně. Jak jsem se mu snažila vysvětlit, můj život měl teď nabrat naprosto nepředvídatelný směr.
Nevěděla jsem, jestli budu mít na konci dne kde spát, jestli se dožiju zítřka, nebo mě agenti chytí dřív, než překročím hranici Illinois. Neměla jsem ponětí, kam mě moje putování zavede, ani jak dlouho bude trvat.
Dřív jsem neměla minulost ani budoucnost, a přítomnost mi vlastně taky nepatřila. To se všechno změnilo. Ačkoliv budoucnost byla stále nejistá a minulost zahalená tajemstvím, přítomnost byla jenom moje a nikdo mi ji nemohl vzít.
„Sbohem, Shawne," řekla jsem si sama pro sebe, když za ním zaklaply vchodové dveře. Popotáhla jsem a otřásla jsem se, abych ze sebe dostala ten nepříjemný pocit, který mi pobíhal po páteři. Byl to smutek, strach a nedočkavost v jednom.
Nasedla jsem zpátky do stříbrného Audi a Chicago i Shawna jsem nechala za zády.
***
A jsme na konci. Co na Zlodějku říkáte? Budu ráda, když mi dáte do komentářů vědět, jak na vás tenhle příběh působil jako celek. Trochu jsem se závěrem bojovala, protože nevím, jestli jsem dostatečně vysvětlila všechno, co mělo být vysvětleno. Pokud jste se v něčem ztratili, nebo vám něco není jasné, určitě mi to dejte vědět.
Myslíte si, že se Jane rozhodla dobře? Co byste udělali na jejím místě? A počítá se Shawnovo zlomené srdce jako důvod pro moje ukamenování, nebo mi tenhle hořkosladký konec prominete?
Ještě pro vás mám krátký epilog, takže svoje srdceryvné výlevy si nechám na pak :)