S roztřesenýma nohama jsem doběhla zpátky k hale, ve které se měl nacházet Shawn. Odmítala jsem si připustit, že ho mohli někam převézt nebo mu dokonce nějak ublížit. Sama sebe jsem přesvědčila, že na mě za těmi těžkými kovovými vraty čeká a největší zranění, které utrpěl, jsou modřiny a povrchové škrábance.
Cílině jsem ignorovala zakrvácený štěrk v místě, kde Alyssa naposledy vydechla. Její tělo museli ihned poté odklidit. Zhoupnul se mi žaludek a sevřelo hrdlo, ale snažila jsem se to potlačit a soustředit se na úkol před sebou. Přikradla jsem se k vratům a přitiskla jsem ucho na mezeru mezi nimi a zdí. Uvnitř se ozýval pouze jeden ženský hlas, ale za předpokladu, že si blonďatá agentka nepovídala sama se sebou, tam s ní musel být ještě minimálně jeden člověk, ať už to byl Shawn nebo další agent.
Zkontrolovala jsem zásobníky v obou zbraních a vzala jsem si do ruky tu, ve které bylo víc kulek. Opravdu jsem se modlila, abych ji tentokrát nemusela použít, ale i já jsem chápala, že pokud dojde na střelbu, mnohem radši budu tím, kdo stiskl spoušť, než terčem.
Nemohla jsem tam dál okounět. Shawn mě potřeboval. Nechtěla jsem tam ale naběhnout naslepo, a všechna okna byla tak vysoko, že jsem neměla šanci do nich nakouknout, ani kdybych si stoupla na kapotu auta. Mezera mezi vraty a zdí taky nebyla dostatečně široká, abych skrz ni dokázala něco zahlédnout. Pak mě ale osvítil duch svatý.
Došla jsem k autu, které bylo zaparkované před vraty. Naštěstí bylo odemčené, takže jsem otevřela dveře a opřela jsem se o klakson. Schovala jsem se za zadní kola, odkud jsem mohla nenápadně vykukovat a čekat, jestli mé troubení vzburcuje někoho z agentů uvnitř.
Vrata se otevřela a v nich se objevila blonďatá agentka. „Co se děje?" křikla do prázdného areálu. Skenovala ho zelenýma očima, které na přímém slunci vypadaly téměř lidsky. Když si všimla zdánlivě opuštěného auta, vydala se směrem k němu a tudíž i směrem ke mně.
„Kde jste, sráči? Máte tady hlídat!" zavolala do okolí, ale když se ani jeden z jejích kolegů neozval, sáhla i ona po své zbrani. Žádné posily zevnitř si nezavolala, na nikoho dalšího neštěkala rozkazy, takže se mi potvrdilo, že zůstala na místě nejspíš sama, pokud tedy nepočítám ty dva, které jsem už vyřadila.
Znamenalo to tedy, že už mi stačí postarat se jen o ni a moje cesta k Shawnovi bude volná. Zároveň jsem z ní ale měla větší strach než ze všech ostatních agentů. Něco na ní mě přímo děsilo – ať už to byla ostražitost, s jakou se rozhlížela kolem sebe, nebo chlad jejího hlasu. Taky tomu nejspíš všemu šéfovala, a pochybovala jsem, že by se na vedoucí pozici dostala díky laskavosti a smyslu pro spravedlivé souboje. Kdyby měla tu možnost, určitě by mě zabila, a nejspíš by se jí u toho ani nezacuchaly vlasy.
Blížila se ke mně. Každý krok, který na štěrkové cestě ušla, byl slyšet blíž a blíž. Už jsem si nemohla dovolit vykukovat zpoza auta, takže jsem se ve dřepu krčila za koly a čekala na tu správnou chvíli, kdy zaútočím.
Využila jsem momentu překvapení a když jsem usoudila, že už je na dosah, vyskočila jsem ze svého úkrytu. Agentka zrovna nakukovala okýnkem do prázdného vozidla, takže jsem se vedle ní objevila naprosto nečekaně. Stejně jako už dva její kolegy jsem i ji praštila rukojetí Glocku do zátylku, ale stihla sebou na poslední chvíli škubnout, takže rána nedopadla přesně do toho místa, kam jsem zamýšlela. I tak to muselo bolet, a když ne ten úder samotný, tak náraz obličejem do kapoty určitě.
Chtěla jsem jí rovnou podkopnout nohy a nějak ji znehybnit, ale z prvotního šoku se otřepala poměrně rychle a vrhla se na mě. Svou volnou rukou mě chytila za zápěstí pravačky, ve které jsem jako poslední záchranu svírala Glocka, a já jsem její pohyb napodobila, když jsem se snažila znehybnit její ozbrojenou ruku. Kdybychom nedržely nabité pistole, určitě by to vypadalo jako nácvik valčíku. Když se ona pokusila o krok dopředu, já jsem o jeden ucouvla, pak jsem se ale vzepřela a natlačila jsem ji zády na bok auta.
Zblízka vypadaly její zelené oči jako dvě neonové zářivky. Jen stěží jsem se mohla soustředit na cokoliv jiného, a i to drobné zaváhání se mi vymstilo.
Neschopná jakéhokoliv většího pohybu mi agentka plivla do obličeje. Čekala jsem od ní, že nebude hrát férově, ale na plivanec jsem připravená nebyla. Zavrávorala jsem a ztratila koncentraci. Následně mě vlastním čelem udeřila do nosu a mě se před očima udělaly mžitky.
Pustila jsem ji a zavrávorala. Už jsem viděla, jak na mě míří pistolí, ale naštěstí se ke slovu opět přihlásila svalová paměť. Uhodila jsem jí prudce loktem mezi žebra a druhou rukou jsem jí vyrazila zbraň. Pistol dopadla na zem asi metr od nás.
Na rtech jsem cítila něco mokrého a teplého. Musela se mi spustit krev z nosu, ale snažila jsem se to nevnímat, stejně jako tu otravnou pulzující bolest. Soustředila jsem se jen na agentku před sebou, kterou ztráta střelné zbraně nijak nevyvedla z míry. Místo toho mi skočila po krku a povalila mě na zem. Její studené prsty se kolem mého krku obtočily a silně ho stiskly.
Zalapala jsem po dechu, ale žádný kyslík jsem do plic nedostala. Začala jsem panikařit a úplně jsem zapomněla, že na rozdíl od blondýny před sebou jsem stále ozbrojená. Místo toho, abych jí pohrozila pistolí přitisknutou na spánek, jsem povolila sevření rukojeti a Glock mi vypadnul z dlaně. Snažila jsem se jí nějak zkroutit ruce a prsty, aby mě pustila a nechala mě nadechnout, ale měla větší sílu než já. Nedostatek vzduchu se na mě velmi rychle začal projevovat. Mžitky před očima, kterých jsem se od rány do obličeje nezbavila, začaly kmitat rychleji a rychleji, v zorném poli se mi objevilo několik černých fleků a svět kolem mě začal ztrácet jasné obrysy.
Těsně před tím, než jsem ztratila vědomí, jsem naslepo vykopla kolenem před sebe. Agentka zaskučela a mě se podařilo ji ze sebe setřást. Zvedla jsem se ze země. Hlava se mi motala a krk jsem měla tak otlačený, že jsem nebyla schopná ani naprázdno polknout. Když jsem si všimla, že se má soupeřka na zemi snaží natáhnout k pohozené zbrani, silně jsem jí šlápla na zápěstí. Měla jsem pocit, že slyším křupnutí, ale zaniklo v jejím bolestivém výkřiku.
„Kde je Shawn?" podařilo se mi vyslovit. Promluvila jsem velmi tiše a chraptivě, ale poznala jsem, že mě slyšela a rozumí mi. Očima kmitla k otevřeným vratům do překladní haly. Zlostně se usmála, jako by to byla ona, kdo má navrch a drží mě v šachu, což byla částečně pravda, protože dokud jsem neměla jistotu, že se Shawnovi nic nestalo a nestane, neměla jsem skoro žádnou páku.
„Co jste mu provedli?" požadovala jsem další vysvětlení, které její úsměv jen rozšířilo.
„To bys chtěla vědět, viď?" ušklíbla se. „Měla by sis pospíšit, nebo ten chudáček už žádnou záchranu potřebovat nebude," řekla s pozvednutým obočím.
Svět se mi toho dne už poněkolikáté zhoupnul pod nohama. Škobrtla jsem o krok zpátky a bez rozmyslu jsem se rozeběhla do budovy. Musela jsem si pospíšit, musela jsem Shawna zachránit, musela jsem...
Blafovala. Došlo mi to v okamžiku, kdy jsem vběhla do potemnělé haly a všimla jsem si, že Shawn bez větší újmy sedí stále na stejném místě, jako když jsem ho viděla naposledy. Byl přivázaný ke kovové židli, v ústech měl roubík a přes oči převázanou pásku, ale kromě škrábanců, které měl už předtím, neměl žádná viditelná zranění.
„Shawne," uniklo mi ze rtů. Spoutaný chlapec mě zaslechl, ale i přesto, že mu polovinu obličeje zakrývala páska, jsem v jeho výrazu poznala zmatení. Nepoznával můj hlas, protože ho ještě nikdy neslyšel. Začal se vrtět na místě a zbytečně si tím ještě víc zařezával lana do paží a nohou. Přes roubík bylo slyšet, jak se snaží něco říct.
„Takhle začátečnickou chybu bych od tebe nečekala, Brooklyn," ozval se hlas agentky za mnou.
Otočila jsem se čelem k ní. Přidržovala si poraněné zápěstí, ale jinak se na ní náš souboj nijak fyzicky nepodepsal. Opírala se jedním ramenem o zeď a zabodávala do mě ty svoje děsivé oči, které vypadaly, jako by byly samy sobě zdrojem světla. Byla jsem v pasti a nechala jsem se do ní chytit tím nejhloupějším způsobem – sama jsem jí vběhla do náruče.
„Co mi provedeš?" zeptala jsem se.
Pokrčila rameny a zašklebila se. „Ještě nevím. Záleží na tobě. Když mi řekneš, kam jsi to schovala, možná tebe i mladého pána nechám jít."
Zavrtěla jsem hlavou. „To ti říct nemůžu, protože si nic nepamatuju. To je jedna z mnoha výhod několika měsíců strávených v kómatu," řekla jsem ironicky. Na to, že jsem neměla téměř žádnou naději na útěk, jsem zněla dost vesele.
„Právě s tímhle mám trošičku problém," vyslovovala agentka jízlivě. „Tvrdíš, že jsi byla v kómatu. Doktoři tvrdili, že už se neprobereš. A najednou, kde se vzala, tu se vzala... Brooklyn stojí přede mnou živá a zdravá a pere se jako zamlada. Pochop, když ti ty tvoje výmluvy nevěřím." Mluvila, jako bychom se v minulosti už někdy potkaly. Jako bychom se dokonce znaly delší dobu.
„Věř si, čemu chceš, já ti říkám pravdu," odsekla jsem.
Agentka se začala přibližovat. „Prosím tě. Přestaň na mě hrát tu svoji pitomou šarádu. Vím, že to máš někde schované. Stačí říct, kam jsi to dala, a pustíme tě. Nebo to z tebe vypáčím."
Strach mě poléval jako rozžhavené olovo. Nevěděla jsem, jak jinak ji mám přesvědčit, že skutečně netuším, na co se mě ptá. Prý jsem tomu jejich Institutu něco ukradla. Nevím co, nevím jak, a už vůbec nevím, kam jsem to mohla schovat.
„Ptám se tě naposledy, Brooklyn, takže mi koukej odpovědět pravdivě," varovala mě. Stála už jen metr přede mnou. „Kde to je?" pronesla důrazně.
„Nevím," odpověděla jsem neméně odhodlaně. „A i kdybych to věděla, nejspíš bych se ti s tím nesvěřila," dodala jsem.
Přistoupila až úplně ke mně. Zbaběle jsem zavřela oči. Teď to určitě přijde, teď mi vyprázdní do těla polovinu zásobníku. S víčky pevně semknutými jsem čekala na ohlušující výstřel a smrtelnou bolest, jenže nedostavilo se ani jedno. Místo toho jsem schytala ránu pěstí do čelisti.
Hekla jsem bolestí a málem jsem se svalila na zem. Překvapeně jsem vzhlédla k agentce, která se nepřestávala usmívat. „Kde to je?" zopakovala mi. „Jak už jsme vám oběma říkali dopoledne, my máme celý den. Zatraceně, máme na vás klidně několik dní. Na mě doma žádná vyděšená maminka nečeká, ale toho kluka by možná mohli doma postrádat."
„Tak ho pusť," navrhla jsem, i když jsem věděla, že je to marné. Třela jsem si poraněnou čelist, která mi sice naštěstí nevyskočila z pantů, ale přesto se mi povedlo kousnout se zevnitř do tváře a nehezky si ji poranit. Na jazyku jsem cítila kovovou pachuť vlastní krve. „Víš, že s tím nemá nic společného. Nic neví, a já jsem tady. Je vám úplně k ničemu."
Agentka předstírala, že nad tím přemýšlí, ale pak se jen ohnala a znovu mě bouchla pěstí, tentokrát mířila na žaludek. Znovu jsem vykřikla bolestí, ale překvapilo mě, že stejný zvuk vyšel i z jejího hrdla.
Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem, jak si agentka tiskne teď už obě ruce k tělu a snaží se minimalizovat bolest, kterou jí rána způsobila. Úplně jsem totiž zapomněla na to, že jsem si do kapsy bundy pro jistotu dala ještě druhou pistoli.
Měla jsem navrch, měla jsem celou dobu navrch, jen jsem na to zapomněla.
Rychle jsem sáhla do kapsy, vytáhla zbraň a bezděčným, naprosto automatickým pohybem jsem ji odjistila, nabila a pak už stačilo jen přiložit prst na spoušť.
Neváhala jsem ani vteřinu. Hlavou mi nestihla proběhnout ani jedna myšlenka, když prázdnou halu kromě skučení agentky a tlumené křiku Shawna naplnil také ohlušující výstřel.
Rezonoval mi v uších ještě několik vteřin, během kterých jsem konsternovaně zírala, jak se pod černým sakem rozlévá na agentčině hrudi rudá krvavá kytice. Sklonila jsem ruku s pistolí a začala jsem se třást po celém těle jako nedorostlá čivava, ale nebyla jsem schopná cítit žádné emoce. Zděšení nad tím, co jsem udělala, šok, lítost nebo snad provinilost... To všechno byly prázdné pojmy, které nedávaly smysl. Nic na světě nedávalo smysl. Byla jsem jen já, prázdnota a mrtvé tělo mladé ženy přede mnou.
Mechanicky jsem zbraň opět zajistila a vložila si ji do kapsy. Pořád mi nedocházelo, co se za posledních několik minut stalo. Ústa jsem měla plná krve a pachuti smrti, která se mi rozlévala na jazyku. Trochu se mi zvedal žaludek, ale podařilo se mi potlačit nutkání zvracet. Nemohla jsem si dovolit být slabá. Ne teď, když jsem byla jen já, prázdnota, mrtvé tělo přede mnou... a Shawn, který nepřestával vydávat přidušené skřeky, jež všechny končily v roubíku v jeho ústech.
Sáhla jsem si na mokrý obličej a překvapeně jsem zjistila, že jsou to slzy, které se mi začaly řinout z očí. Krev, která mi stále trochu vytékala z nosu, ještě nestihla zaschnout, takže jsem ji ve snaze osušit si tváře rozmazala po celém obličeji a po dlaních. Měla jsem na rukách krev, ať už skutečnou nebo metaforickou.
Otřela jsem si dlaně do bundy a přetáhla jsem si přes prsty rukáv, kterým jsem si naposledy utřela obličej. Musela jsem se sebrat. Musela jsem zatnout zuby a soustředit se na to, na čem doopravdy záleželo.
Na Shawna.
Vytáhla jsem mu z pusy roubík a rychle jsem mu strhla pásku, kterou měl převázané oči. Než se stihnul pořádně rozkoukat, přesunula jsem svou pozornost k provazům, které ho poutaly k židli.
„Jane!" vykřiknul, když si mě všimnul. Okamžitě mě poznal, i když mě zahlédl sotva koutkem oka. „Ty žiješ! A jsi to ty! Ve svém těle!" volal. Vrtěl se na místě a chtěl si mě prohlédnout, čímž mi znesnadňoval práci s pevně utaženými provazy.
„Nejsem Jane," opravila jsem ho, zatímco jsem se snažila povolit uzel, jímž měl svázané ruce za zády. „Jmenuju se Brooklyn." Můj hlas zněl dutě a vzdáleně, jako by ani nebyl můj.
„Takže sis vzpomněla?" vykvíknul.
Smutně jsem se na pár vteřin zastavila, ale potom jsem rychle pokračovala ve své práci. Nebyl čas se utápět v lítosti nebo dumat nad mým skutečným původem. Další agenti už mohli být na cestě. „Pořád si nic nepamatuju. Říkají mi tak oni," prohodila jsem a kývla jsem bradou směrem k ženě ležící na zemi, i když jsem věděla, že mě Shawn nemůže vidět, protože jsem se pořád krčila za jeho zády.
„Myslel jsem, že je po tobě," lamentoval dál Shawn, zatímco jsem pracovala na jeho osvobození. „Když zastřelili Alyssu, bál jsem se, že dostali i tebe."
Konečně se mi podařilo uzel rozvázat, stoupla jsem si po boku Shawna a pomohla jsem mu se zvednout. „V pořádku?" zjišťovala jsem.
Shawn přikývnul a pokusil se udělat pár kroků. Viděla jsem, jak velkou bolest mu pohyb způsobuje, ale statečně se napřímil a snažil se nedat to na sobě znát. Naštěstí ale nevypadal, že by měl něco zlomené.
„Spíš nechápu, jak je možné, že jsi v pořádku ty," dumal nahlas a občas u toho syknul bolestí, když špatně došlápnul nebo udělal příliš prudký pohyb. „Byla jsi v kómatu několik měsíců, neměla bys být schopná tady takhle poskakovat," řekl a opatrně natočil hlavu, aby se mi podíval do tváře.
Ve chvíli, kdy se naše pohledy poprvé setkaly, hlasitě vykřiknul a uskočil stranou. Nohy, které měl zdřevěnělé dlouhým sezením v nepřirozené poloze s pevně utaženými lany kolem těla, mu vypověděly službu a Shawn se zhroutil na zem.
„Co se děje?" zeptala jsem se.
Shawn se tvářil vyděšeně, mnohem vyděšeněji, než jsem ho zatím viděla. Když mu mířili do obličeje pistolí, když mu vyhrožovali, že mu prostřelí břicho – nikdy neměl ve tváři vepsaný takový děs, jako když se na mě díval.
Nohama se snažil odrážet od země a plazil se pozpátku pryč ode mě. Viděla jsem mu v očích paniku.
„Mluv se mnou, co je?" dorážela jsem. Přidřepla jsem si, abychom měli obličeje ve stejné úrovni, ale to Shawna jen přimělo plazit se ode mě ještě rychleji. Rukama šmátral kolem sebe a hledal nejspíš něco, čím by mě praštil přes hlavu. Natáhla jsem k němu ruku, ale ucuknul.
Narazil zády o sloup. Zůstal sedět na zemi, zrychleně oddychoval, obličej měl pokrytý zaschlou krví a z nějakého důvodu se mě bál mnohem víc než těch lidí, kteří mu posledních několik hodin ubližovali.
„Jsi jedna z nich!" vyštěknul na mě nakonec.
„Co tím myslíš?"
„Ty to nevíš? Ještě ses na sebe nepodívala?" odpověděl mi zmateně dalšími otázkami.
Zavrtěla jsem hlavou. Shawn před sebe natáhnul jednu ruku, aby si zajistil, že mezi námi zůstane nejméně metr místa. Rozhlédl se kolem sebe a kousek od židle, na které byl ještě před chvíli přivázaný, zahlédl na zemi ležet telefon.
„Podej mi ho," poručil a ukázal na něj prstem.
Udělala jsem, co po mě chtěl, a vyčkávala jsem. Byl to nejspíš Daytonův mobil, který mě svým zvoněním před chvílí dostal do pořádného průšvihu. Musel mi z kapsy vypadnout během toho, co jsem bojovalo s tou agentkou.
Měl sice popraskaný displej, ale Shawn na něm přece jen něco zmáčknul a podal mi ho. Telefon měl zapnutou přední kameru a pod pavučinou prasklin se na displeji objevil můj obličej. Zalapala jsem po dechu a mobil mi vypadnul z ruky. Displej už další náraz na tvrdý beton nevydržel a nadobro se rozbil.
Před očima mi ale zůstal obrázek, který jsem na zlomek vteřiny zahlédla. Moje bledá tvář s vystouplými lícními kostmi, dlouhým nosem a špičatou bradou... a dvě svítivě zelené oči. Jejich oči. Oči agentů v oblecích.
***
Uf, a je to tady. Poslední velké odhalení, které nám toho sice moc neřekne, ale je nesmírně důležité. Jane/Brooklyn je jednou z agentek tajemného Institutu, ať už má ta organizace na svědomí cokoliv. Co na tento zvrat říkáte? A mění to podle vás něco?
Poslední dvě kapitoly do konce. Něco zvládneme rozuzlovat. Něco zůstane zastřené tajemstvím. Ale rozhodně se máte ještě na co těšit.
I have spoken,
Sasanka