Přede mnou se otevřela neuvěřitelná podívaná. Široké námořní molo zářilo všemi barvami. Všude se procházely skupinky lidí i jednotlivci, na předzahrádkách barů byly navzdory mrazivému počasí obsazené židličky hosty, kteří si užívali nějaký koktejl nebo horké pití. Ze všech stran se na mě valila hudba, a všemu vévodilo obrovské ruské kolo, které do tmy kolem sebe zářilo jako pestrobarevný maják. Světla se odrážela ve vodní hladině společně s obrazem měsíce. Pod ruským kolem se otáčelo několik malých kolotočů pro mladší děti, a mě z toho šla hlava kolem.
Tady jsem ještě nikdy nebyla, vyslovila jsem v úžasu. Je to tady nádherné.
„A počkej, až to uvidíš z výšky," vykřikl Shawn hlasitě, aby přehlušil hudbu a celkově hluk kolem něj, a rychlým krokem se rozešel k ruskému kolu. „Nemáš doufám strach z výšek," optal se.
Vlastně ani nevím, připustila jsem. Znám ten divný pocit kolem žaludku, co lidi mívají, když jsou moc vysoko, ale nevím, jestli mám strach z výšek já nebo moji nositelé.
„Třeba to dneska zjistíš." Shawn si koupil jednu vstupenku na ruské kolo a zařadil se do fronty. Ruce měl vražené v kapsách a zábly ho uši, ale přesto se spokojeně uculoval. „Tohle je lepší než nějaká puberťácká oslava, ne?" pronesl, když jsme nastupovali do kabinky a ta nás začala vynášet do výšky.
Město jsem měla pod sebou jako na dlani. Cítila jsem se volná jako pták a všechny věci, které mě trápily, zůstaly dole na zemi. Z lidí se staly malé tečky, moc tmavé na to, abych je z té výšky viděla. Měla jsem pocit, že se dokážu dotknout mraků a hvězd. Stačilo jen natáhnout ruku před sebe...
Ve stejnou chvíli, kdy jsem na to myslela, zvedl Shawn pravačku a opatrně položil dlaň na sklo, které kabinku ruského kola chránilo před mrazivým větrem. Cítila jsem chlad v konečcích prstů a zrychlující tlukot Shawnova srdce.
„Já tu ruku nechtěl zvednout," zašeptal tak potichu, že ho nikdo nemohl slyšet. Ale já ano. Celá jsem se zatetelila blahem a pocítila jsem zvláštní pýchu. Nikdy jsem nic nedokázala. Vždycky jsem jen tak... byla. Proplouvala jsem existencí a nezanechala po sobě žádnou stopu. Když Shawn nechal ruku klesnout k pasu a na skle zůstal otisk jeho dlaně, měla jsem před sebou poprvé za dobu své existence reálný důkaz toho, že jsem tu byla.
Já vím, to jsem udělala já, řekla jsem mu.
Shawn se usmál od ucha k uchu. Jeho veselá tvář se odrážel v tmavém skle a já si ho tak mohla konečně pořádně prohlédnout. Nejvýraznějším prvkem jeho tváře byly velké brýle, za kterými schovával milé oříškově hnědé oči. V nich mu tančily pobavené jiskřičky a stejně jako já se nadýmal pýchou. Hnědé vlasy se mu mírně vlnily a měl je roztomile rozcuchané. Na nose měl malý hrbolek, jako by si ho v minulosti někdy zlomil, a stejně jako tváře ho měl červený od mrazu.
„Zkus to znovu," pobídnul mě. A já to zkusila.
Vše, co jsem měla a co jsem byla, jsem vložila do úsilí pohnout Shawnovou rukou. Tentokrát to byla jeho levačka, která se trhaně zvedla do úrovně očí a prsty zabubnovala o sklo. Shawn to sledoval s naprostým údivem a pootevřenými ústy.
Lehce jsem rukou zamávala, načež jsem zvedla i tu druhou a propletla jsem je navzájem prsty.
„Páni," zhodnotil to Shawn uznale.
Jo, páni, zopakovala jsem po něm, i když to slovo ani zdaleka nevystihovalo mé pocity. I tak nepatrná věc, jako pohyb prstů, mi dokázala změnit pohled na svět. Zkusím ještě něco, tak se nelekej, upozornila jsem Shawna. Ten přikývnul a vyčkával, co se stane.
Cítila jsem, jak prostupuju celým jeho tělem, naplňuju jeho buňky a atomy. Pomalu jsem ztrácela přehled, kde končí Shawn a kde já začínám... Až Shawn úplně zmizel a zbyla jsem jen já. Zkusila jsem pohnout jednou rukou, druhou, potom udělat krok do strany... a dařilo se mi to. Zvedla jsem hlavu a změřila si svůj odraz v okně. Už jsem nevnímala temnotu za sklem na jedné straně, ani rozsvícené město na druhé straně. Usmála jsem se a poprvé to byl můj úsměv, který zdobil obličej mého nositele.
„Ahoj," řekla jsem. Byly to Shawnovy rty, které zformovaly ono slovo, a byl to jeho hlas, který se kabinkou ruského kola nesl, ale byl to můj pozdrav. To já jsem ho řekla. V tu chvíli se mi otevřel svět úplně nových možností.
Nikdy dřív jsem se takhle necítila - měla jsem absolutní kontrolu nad svým nositelem, a ačkoliv jsem byla pořád uvězněna v Shawnově těle, byla jsem konečně volná. Mohla jsem dělat všechno, co se mi zlíbilo. A tak jsem se stáhla.
Smrskla jsem se zpátky na své původní nic, na pouhou myšlenku usazenou v zadní části mozku. Na tiché podvědomí, které jen přihlíží a tiše trpí.
„To bylo... fakt divný," pronesl Shawn vystrašeně, když se konečně vzpamatoval. „Mega divný."
Cítil jsi to taky, viď? Byla jsem ty. Mohla jsem se pohybovat, mluvit... To bylo to nejúžasnější, co jsem kdy zažila.
Svá slova jsem myslela vážně. Celý ten den byl úžasný. Ale z těch pár vteřin, kdy jsem Shawnovo tělo ovládala, jsem byla příliš unavená a vyčerpaná. Nedokázala bych kontrolu nad ním udržet o moc déle. Zbytek jízdy na ruské kole jsme strávili v naprostém tichu, i těch pár krátkých vět, které Shawn za tu dobu řekl, dokázalo na tvářích lidí, kteří s námi jízdu sdíleli, udivené a ustarané výrazy. Zaslechla jsem, jak jedna postarší dáma říká svému manželovi, že „ten chlapec je určitě pod vlivem narkotik", a to mě celkem pobavilo. Kdyby jen věděla, jak to celé je, nejspíš by jí slezla trvalá z vlasů.
Díky tomu tichu jsem měla čas přemýšlet. Shawn mi úplně změnil pohled na svět. Myslela jsem, že mám pravidla svého putování zvládnutá do nejmenších detailů. Byly to jediné stavební kameny, na kterých jsem mohla vybudovat svou existenci. Nemohu se svými nositeli komunikovat, nemohu jim číst myšlenky, nedokážu ovládat jejich těla a ve chvíli, kdy usnou, opouštím jejich mysl a stěhuju se jinam. Čtyři velmi jednoduchá pravidla, ale v případě Shawna jsem už polovinu z nich porušila.
Shawn na mě poprvé promluvil, když vystoupil z ruského kola a zamířil ke stánku s občerstvením. Nevracel se ale k tomu, jak jsem ovládala jeho tělo, ale ptal se mě, jestli mám ráda kávu. Objednal velké moccha se šlehačkou a vydal se k nejbližší zastávce metra.
„Já moc kafe nepiju, ale dneska asi udělám výjimku," vysvětloval za chůze a usrknul. Horká káva s trochou čokolády a kopcem šlehačky ho hladila po jazyku, a zahřívala zkřehlé prsty, kterými svíral kelímek. „Chutná ti?" řekl mimochodem.
Jo, procedila jsem skrz své imaginární zuby. Ale možná bychom si mohli promluvit o tom, co se stalo, ne? Z nějakého důvodu jsem na něj byla nepříjemná. Možná jsem se trochu zlobila. Celý den mě tlačí do věcí, které mi jdou proti srsti, a když se stane něco tak nečekaného, rozhodne se to ignorovat.
„Vždyť jsem řekl, bylo to divný," odtušil chladně. Zastyděla jsem se za sebe. Shawn v podstatě na okamžik přestal existovat, nebo se alespoň propadl do stejně nesnesitelného nebytí, ve kterém jsem já trávila celou věčnost. Musela to pro něj být nepříjemná zkušenost. Udělal toho pro mě už tolik, že jsem mu neměla mít za zlé, že s ním taková zkušenost otřásla.
„Takový je to pro tebe pořád?" zeptal se opatrně, když si všiml, že jsem podezřele dlouho potichu.
Vlastně jo. Tak nějak se vznáším kdesi vzadu a koukám...
Otřásl se po celém těle. „Bylo to příšerný. Nechápu, jak to můžeš vydržet. Ta bezmoc..."
Nic jiného mi nezbývá, přerušila jsem ho. A nemá cenu nad tím nějak dumat. Taková je prostě realita.
Celou dobu, co popíjel kávu, mlčel a mračil se. Zkoušela jsem se mu omluvit, že jsem ho nechtěla vyděsit, ale zastavil mě zvednutím ruky na znamení, že mu mám dát prostor. A tak jsem mlčela taky. Když konečně dopil, vyhodil kelímek do koše na odpadky a nastoupil do vagónu metra, znovu se rozpovídal. To, že si o něm lidé okolo něj myslí, že je blázen, už nejspíš nevnímal.
„Víš, mám takovou teorii," začal. „A než mi začneš říkat, že moje teorie stojí za prd a neměl bych se jimi zabývat, tak mě vyslechni, jo?"
Dobře, přitakala jsem. Shawn se pobaveně ušklíbnul, očividně ho můj souhlas překvapil a potěšil zároveň.
„Tak jo, poslouchej," sednul si na plastovou sedačku v metru a otočil se čelem k oknu, aby svým vyprávěním nerušil ostatní spolucestující. „Přemejšlím nad tím celý den a začíná mi to do sebe všechno zapadat. Čím víc času spolu trávíme a čím víc mi o sobě říkáš, tím víc jsem přesvědčenej, že mám pravdu. Myslím si totiž, že jsi úplně obyčejný člověk."
Nadechl se, aby pokračoval, ale přerušila jsem ho. Protože mezi typické znaky člověka patří to, že nemá vlastní tělo a vlastní vzpomínky, podotkla jsem ironicky. Ze všech šílených teorií, které mi zatím představil, byla tahle nejpraštěnější.
„Obyčejný asi není to správný přídavný jméno. Ale myslím tím člověka z masa a kostí. Fakt si totiž myslím, že máš někde svoje skutečný tělo," řekl a nervózně se usmál. Čekal, jak tu informaci přijmu.
Nad otázkou svého původu a podstaty jsem už dumala dlouhé hodiny a dny, a to, že se jednoho dne probudím v těle, které bude moje, byla samozřejmě velmi příjemná myšlenka, se kterou jsem si ráda zahrávala. Ale odmítala jsem se k něčemu takovému upínat. Když na nic nečekáte, nemůžete být zklamaní.
Jestli mám svoje vlastní tělo, proč v něm tedy nejsem? pronesla jsem otázku, která mě pálila na jazyku ze všech nejvíc.
Shawn si posunul brýle na nose. „Můj skromnej tip je nějaký nadpřirozený kóma. Nebo jsi mrtvá a teď jsi duch," dodal.
V tom případě ti děkuju za plané naděje, vyštěkla jsem na něj možná zbytečně ostře. Přesně proto jsem nechtěla, aby se po mém původu pídil. Místo odpovědí na mě totiž mohlo čekat jen zklamání, nenaplněná přání a prázdnota. Vždycky, když jsem měla pocit, že se trošku přibližuju k tomu, kdo jsem, propadlo mi to mezi prsty jako zrnka písku. Chtěla jsem po tobě, abys to nechal být. A co jsi udělal?
„Nenechal to být," přiznal s hlavou sklopenou. „Ale můžu ti pomoct, můžu zkusit tvoje tělo najít," navrhnul a nadšení se mu do hlasu vrátilo. „Neměl by to bejt problém, stačí zkontrolovat nemocnice v Chicagu -"
To by trvalo celou věčnost, odbyla jsem ho. Jestli něco nemáme, je to čas. Za pár hodin půjdeš spát a já zmizím. Zítra se probudím v těle někoho jiného a bude po všem.
Shawn trhnul hlavou ze strany na stranu, jako by odmítal má slova poslouchat. „To nevíš. Doteď sis myslela, že se svými nositeli nedokážeš mluvit a podívej, mluvíme spolu celej den. Myslela sis, že nedokážeš těla svých nositelů řídit, přitom na tom ruským kole jsi se mnou mávala, jako bych byl jenom loutka. Myslím si, že na mě ty tvoje pravidla tak úplně neplatí."
Na jeho teorii něco bylo. Nevěděla jsem proč, ale Shawn byl zkrátka něčím zvláštní. Ne, zvláštní nebylo to správné označení. Byl výjimečný. Jedinečný. Ale to neznamenalo, že o něj nepřijdu v okamžiku, kdy nad ním zvítězí únava.
Abych pravdu řekla, taky mě to už napadlo, přiznala jsem. Nechtěla jsem tomu moc věřit, ale vypadá to, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Alespoň dneska. Ale nechci na to moc spoléhat.
„Proč ne?"
Kdybych mohla rozhodit ruce do strany v nechápavém gestu, udělala bych to. Pak mi došlo, že nejspíš můžu. Zklidnila jsem své myšlenky a pekelně jsem se soustředila, až nakonec Shawnovy paže provedly přesně ten pohyb, který jsem měla na mysli.
„Dost dobrý," zhodnotil můj počin a pobaveně si prohlížel své ruce. Kontrolu nad nimi jsem mu zase předala a stáhla se zpátky.
Ještě pár dní a byla bych profík, napadlo mě provokativně. Já jsem ale pár dnů neměla. Nemohla jsem tušit, jestli na Shawna skutečně pravidla putování neplatí, nebo jestli některá přeci jen musí dodržovat i on. Neměla jsem jedinou jistotu, že ještě někdy narazím na někoho takového, jako je Shawn.
Sklesle jsem k němu znova v mysli promluvila. Nakonec jsem ráda, že jsi ke Kayle na tu oslavu nešel, přiznala jsem. Byl to nejlepší den, jaký jsem kdy zažila.
„Nech toho, budu se červenat," řekl s nadsázkou a mávnul rukou, že to za nic nestálo. Sám si ale určitě uvědomoval, jak nezvyklý den to pro mě byl, a že se nejspíš už žádný takový nebude opakovat. „Potěšení je na mý straně," řekl nakonec. „Rád jsem tě poznal, hej ty."
Zaplavila mě vlna vděku. Rychle jsem se ale vzpamatovala a rozhodla se, že litovat se ještě budu moct, až si bude Shawn před spaním čistit zuby. Na to měl být čas později.
Něco mi slib. Zítra, až půjdeš do školy, vyzvedneš ten dárek pro Kaylu a konečně jí řekneš, že ji máš rád, jasné?
Shawn se uchechtnul. „Jen když mi slíbíš něco ty. Pokud ještě někdy narazíš na tělo, který tě poslouchá, přijď na návštěvu," předložil své ultimátum.
To ti slíbím ráda. POKUD takové tělo najdu, zdůraznila jsem.
„Jak říká Kayla, čestný skautský," řekl Shawn, napodobil gesto své kamarádky a zvedl dva prsty do vzduchu v přísaze.
Čestný skautský, zopakovala jsem po něm, silou vůle jsem nadzvedla jeho druhou ruku a stejně jako on jsem vztyčila dva prsty.
„Teď musím vypadat jako totální magor," uchechtnul se, když si všimnul, že sedí v přeplněném metru, oběma rukama se hlásí a do toho si celou cestu povídá sám se sebou. „Ale tak nejspíš vypadám už od rána, takže jsem si zvyknul," dodal a vrazil si ruce zpátky do kapes.
Domů dorazil zmrzlý, unavený a hladový. To všechno se na něm projevovalo fyzicky, takže jsem to byla schopná zachytit. Co se mu ale honilo hlavou, to jsem netušila. Mamka mu připravila k večeři těstoviny se zapečenou zeleninou a nenápadně se ho vyptávala, proč není u kamarádky na oslavě. Shawn přispěchal s nijakou odpovědí o tom, že se mu moc nechtělo a byl unavený. Jeho mamka mu to určitě nevěřila. Tvářila se, jako že ví svoje. Nejspíš i věděla, mámy na takové věci mají mít čich, ne?
Po večeři Shawn uklidil nádobí a udělal si další hrnek kávy.
Myslela jsem, že kafe moc nemusíš, přerušila jsem jeho přípravy.
„Ale ve výjimečnejch případech ho piju," řekl a nasypal si do kafe tři lžičky cukru. Na to jsem zareagovala tichým fuj. „Něco mě totiž ještě napadlo a rád bych to dotáhnul do konce, než zmizíš."
Jsi nějaký tajemný, pošťouchla jsem ho, zatímco pečlivě rozmíchával cukr v hrnku. Vždyť víš, že my dva před sebou nemáme žádná tajemství. Koneckonců jsem tě viděla na záchodě.
„To mi ani nepřipomínej," ušklíbnul se otráveně. „Budeš mi chybět, ale už se těším, že se budu moct v klidu vys-"
„S kým to mluvíš, Shawne?" ozvala se jeho mamka, která procházela chodbou kolem kuchyně.
„S kávovarem, nějak blbne," zareagoval pohotově Shawn, načež žena uznale pokývala hlavou a poradila mu, ať do něj zkusí ze strany pořádně bouchnout, že to občas pomáhá. Jakmile její tmavovlasá hlava s rozpadlým drdolem zmizela ve vedlejším pokoji, Shawn se rozesmál.
„Jestli mě po dnešku nezavřou do nějakýho ústavu, tak už nikdy," zamudroval, naposledy si zamíchal kafe a špinavou lžičku odhodil do dřezu. Sice jsem viděla v kuchyňské lince zabudovanou myčku, ale překonala jsem nutkání upozornit ho, že by mohl tu špinavou lžičku dát do myčky.
Co je ten tvůj tajný projekt? zjišťovala jsem. Vážně mě o zajímalo. Obří hrnek kafe navíc sliboval, že Shawn jen tak spát nepůjde, což znamenalo, že můj odchod do jiného těla se prozatím odkládal.
„Zkusím se nabourat do všech nemocnic v Chicagu," odpověděl.
Jeho krátké tvrzení mi na chvíli sebralo slova. Zkusí cože? Řekl to tak ledabyle, jako by mluvil o úkolu na španělštinu nebo o tom, co měl k snídani. Odebral se s hrnkem kávy v ruce do svého pokoje, rozsvítil lampičku na pracovním stole a zapnul počítač. Rozhlédl se kolem sebe na nepořádek, který v pokoji měl, a do tváří se mu nahrnula horkost.
„Promiň za ten bordel," řekl pokorně. „Moc jsem nečekal, že si sem dneska budu vodit návštěvy."
Přešla jsem to jen povzdechnutím. Však už jsem to viděla ráno.
Shawn se pohodlně usadil na židli a začal si prohlížet internetové stránky nemocnic v okolí. „Pokud v některý z nich ležíš, tak slibuju, že tě najdu," dodal.
Pak se pustil do něčeho, co bych pro nedostatek jiných výrazů nejspíš musela nazvat hackováním. Kódy mu vznikaly pod rukama neuvěřitelnou rychlostí. Občas se mi snažil vysvětlovat, co zrovna dělá, ale nic z toho mi nedávalo smysl. Z toho, co jsem viděla, jsem ale usoudila, že na Severozápadní univerzitě by byli blázni, kdyby ho nevzali.
Když jsem mu ten poznatek sdělila, skousnul si spodní ret a nervózně postrčil brýle o kousek výš na nose. „Každej, kdo se hlásí na Severozápadní, by tohle zvládnul. V tom nejsem zas tak zvláštní," řekl skromně, ale poznala jsem na něm, že ho moje pochvala potěšila. Do práce se vrhnul s novou vervou.
O půlnoci si šel udělat další kafe. Abys nedostal infarkt. Nechci tě mít na svědomí, upozornila jsem ho.
„A já zas nechci odpadnout, než to dodělám," trhnul rameny. Oči ho ale už štípaly a v hlavě cítil nepříjemnou tupou bolest. „Nejsem zvyklej takhle ponocovat, většinou chodím spát brzo. Ale zítra začínáme až druhou vyučovací hodinou, tak se trochu prospím," vysvětloval, zatímco na obrazovce před ním vznikaly další a další řádky kódu.
Byly přesně tři hodiny ráno, když si sundal brýle, promnul oči a založil obličej do dlaní.
Co se děje? dělala jsem si o něj starost.
Zachvěl se po těle a sklesle řekl: „Nezvládnu to. Nepovedlo se."
Pomalu zvednul hlavu z dlaní a unavenýma očima si znovu prohlédl své dílo. „Myslel jsem, že jim dokážu vlézt do kartotéky, ale nejsem schopnej se tam dostat," povzdechl si. Několikrát silně zamrkal, aby odehnal únavu, ale víčka mu už těžkla. „Nezlobíš se?"
Jestli se nezlobím? Zbláznil ses? Jako bych se na něj dokázala zlobit. Už jsi toho pro mě dneska udělal tolik... Jsem ti vděčná, Shawne. Tohle - že ses o to vůbec pokusil... Moc to pro mě znamená.
Byla bych se nad jeho činy rozplývala dlouhé hodiny, ale hlava mu nebezpečně klesala na stranu. Věděla jsem, že nemám moc času.
Ještě jednou ti musím poděkovat. Tohle bych nejhezčí den, jaký si pamatuju, jenom díky tobě, zahrnovala jsem ho slovy vděku.
„Možná tu budeš i zítra. Třeba na mě ty tvoje pravidla neplatí," mumlal tiše, ale rty se mu pohybovaly už jenom těžko.
Možná, zopakovala jsem po něm, ale nevěřila jsem tomu. Ne úplně. Nemohla jsem mít tolik štěstí. Kde bych k němu přišla? Čím bych si ho zasloužila? Už bys měl jít spát, řekla jsem mu jemně.
Zavrtěl hlavou a sundal si brýle, aby si mohl znovu promnout oči. „Ještě chvilku," zamumlal, „ještě něco zkusím. Potřebuju jenom chvíli přemýšlet."
Se zavřenýma očima si složil obličej do dlaní. „Jenom chviličku..." řekl.
Cítila jsem, jak usíná. Moje vědomí se od toho jeho oddělovalo, jako by mě nějaká neviditelná síla stahovala do černé hlubiny, ve které jsem měla přečkat, než mi najde nového nositele. Chtěla jsem se s tou sílou prát, ale neměla jsem sebemenší šanci. Nikdy jsem neměla šanci.
Jsem cestovatelka. Nikdy jsem nic jiného nebyla a nikdy nic jiného nebudu. Navěky předurčená k tichému pozorování životů lidí, nikdy sama, a přesto tak absolutně osamocená... Z posledních sil jsem se snažila udržet v Shawnově mysli, upínala jsem se k ní vším, co jsem byla i nebyla. Ale od začátku to byl prohraný boj.
Děkuju za vše, zašeptala jsem mu těsně předtím, než jsem se nadobro propadla do temnoty. Ani jsem nevěděla, jestli mě ještě slyšel. Ve stejnou chvíli, kdy Shawn usnul, jsem přestala existovat.
***
Pokračujeme v sérii kapitol, kterou bych pracovně nazvala "Sasanka nemá ani tušení, jestli nepíše nesmysly." Protože hackování znám jenom z filmů a všichni víme, jak umí Hollywood překrucovat skutečnost. Takže, jestli je tu někdo z vás zkušený hacker, klidně mi vynadejte, že jsem Shawnův pokus o nabourání nemocniční databáze popsala úplně blbě. Vaše připomínky mi prosím zanechte v počítači na disku C, ve složce Podklady k psaní, děkuji.
Jste taky tak strašně smutní, že se loučíme se Shawnem? Ze všech nositelů byl mým absolutním oblíbencem a "jeho" kapitoly se mi opouští jen těžko.
Děkuju za přízeň a ještě nikam neutíkejte. To nejlepší nás teprve čeká :)
I have spoken,
Sasanka