╔══════════════╗
NA HRANĚ TAJEMSTVÍ
╚══════════════╝
IV. Zahradní trpaslíci
„JAK TO TEDA BYLO?" VYZVÍDALA JSEM. „Sledoval ji někdo, nebo měl Adrien pravdu a vetřelec v zahradě se jí jenom zdál?"
„Ne, ne, Tanja viděla správně," odvětila paní Collinsová. „Ale s blížící se svatbou měli Prescottovi starostí až nad hlavu, takže tomu nikdo nepřikládal velký význam a na celý incident se brzy zapomnělo."
„Zjistila Tanja někdy, kdo se ukrýval mezi keři?" chtěla jsem vědět.
„Ale ano," zamyslela se Cornelia a zírala na sýkoru, která se usadila na zahradním krmítku, a mě nesmírně rozptylovala. „Ne, že by jí to bylo něco platné."
Po sezobání několika slunečnicových zrn pták odletěl a paní Collinsová si odkašlala. „Nemusím vám myslím říkat, že Tanja na tu dobročinnou akci dorazila i přes bratrův zákaz. Byla tehdy hrozně tvrdohlavá, ale právě tam úplně poprvé potkala jistého zajímavého muže. Později se mi svěřila, že si ho tenkrát skoro nevšimla. Ale on ji zahlédl a dalo by se říct, že ho zaujala..."
„Zamilovala se do něj?"
„To nevím tak docela přesně," připustila Collinsová. „Tanja se na tuhle svou životní kapitolu snažila moc neupozorňovat a bavily jsme se o něm pouze minimálně."
Tanja se ladně nesla chodbou, na sobě svůj velmi konkrétní kabát z vínového kašmíru. Tento elegantní a patřičně drahý kousek nosila pouze tehdy, když chtěla zaujmout.
Poslední tři schody dokonce rozverně seskočila, neboť dnes se šla bavit. A co víc - porušovat pravidla!
„Zavolejte mi, prosím, taxík," požádala postaršího domovníka Claudea. Byl to příjemný člověk dobrých mravů a Tanja si k němu docela rychle vypěstovala opravdovou náklonnost. Měl prošedivělé, krátce zastřižené vlasy a nedbalou bradku. Věděla o něm pouze nezbytné minimum. Kdysi byl ve vězení někde ve státě New York za krádež klenotů. Ale byl to slušný chlapík a brzy u Prescottových zdomácněl. Všechno, oč ho někdo z rodiny požádal, vykonával se zjevnou radostí a byl šťastný, že to může dělat.
Claude pohotově přikývl a zmizel v kuchyni, kde se nacházela pevná linka.
Tanja pokračovala ven, do pomalu řídnoucí ranní mlhy.
Zahradník Oliver Jackson tam za hlasitého vrčení sekačky krátil nekonečný trávník a pokoušel se vyhnout každému zimostrázovému keříku, které Violet považovala za roztomilé a nechtěla se jich vzdát ani tehdy, kdy už přinášely více škody než užitku.
Když zpozoroval nově příchozí, zamířil jejím směrem. Byl to nezdravě hubený chlapík asi okolo dvaceti let, s platinovými vlasy, jejichž četné kudrliny mu neustále padaly do očí, a neustále působil trošku zmateně.
„Kam ten spěch, slečno Prescottová?" zeptal se, když vypnul sekačku a v podřepu se pokoušel sundat z ní objemný koš napěchovaný posekanou trávou.
„Do hotelu Bonsai," odvětila Tanja a jednou rukou se opřela o černě natřený plot, rozhodnutá zkrátit si čekání na taxík rozmluvou s blonďatým zahradníkem. „Koná se tam vyhlášení dobročinné sbírky."
„Domníval jsem se, že nejdete," usmál se Oliver a z rukou si stáhl zahradní rukavice.
„Změna plánu." Tanja pokrčila rameny a Oliver, který si všechno okamžitě domyslel, se na ni zakřenil.
„Pánové Prescottovi o tom vědí?" vyzvídal spiklenecky, i když odpověď už dávno znal.
„Blázníte?" vykulila Tanja oči a přátelsky ho plácla po ruce. „Mohli by mě vystěhovat z vily! Nebo ještě hůř, Adrien by mi mohl znovu udělit přednášku o zodpovědnosti!"
Oliver se rozesmál a uznale pokyvoval hlavou. Ta holka je vážně povedená, problesklo mu hlavou.
„Odvádíte skvělou práci," zavolala na něj přes rameno, když směřovala k přijíždějícímu taxíku. „Bez vaší pomoci by to tady brzy vypadalo jako v džungli, Olivere," pochválila ho a zahradník odpověděl veselým zamáváním.
V autě spěšně pozdravila řidiče a nadiktovala mu adresu hotelu, kam měla namířeno. Černý Nissan vyrazil a cestou k nic netušící rodině si Tanja vychutnávala pohled z okna. Projeli rušnou silnicí a postranními uličkami se vydali do přímo Bonsaie, vzdáleného asi dvacet minut jízdy.
Míjeli obchody se starožitnostmi, v nichž Philip tak rád nakupoval, restaurace, starý hřbitov, zahradnictví i malé cihlové domky s květináči a živými ploty přispívaly k rozmanitosti krajiny.
Pak taxikář zastavil u krajnice přímo přede dveřmi hotelu a vyinkasoval od Tanji sumu za svezení.
Vysoká budova hotelu stála blízko menšího přítoku řeky, který protínal město a rozděloval jej na dvě poloviny. Vzdálený hluk lodních motorů v těchto místech takřka nikdy neutichal.
Tmavovláska pevně semkla čelisti a naposledy se zamyslela. Opravdu to chci udělat? Nakonec došla k závěru, že trocha zábavy ještě nikdy nikomu neublížila, tak určitě neublíží ani Adrienovi. Kapičky mlhy ve vzduchu zavířily, když definitivně potvrdila svoje rozhodnutí a hrdě vykročila ke dveřím...
Recepce měla klubovou atmosféru: stará dubová podlaha byla pokrytá orientálními koberci, na nichž stály židle a pohovky s nízkými opěradly, v rohu trůnil nádherný krb s roštem a vysoká ebenová knihovna. Střed protější stěny zdobil portrét zakladatele města v nadživotní velikosti. Pozadím pro četné obrazy byla pelyňková zeleň, která pokrývala zdi všude kolem, a impozantní schodiště nalevo vedlo do druhého podlaží.
Odmítavě zagestikulovala dámě v šatně na znamení, že si svůj kabát ponechá. Mínila se zdržet jenom chvilku, aby ji náhodou nezmerčil Adrien.
Namátkou pokračovala dveřmi vlevo, minula schodiště a dostala se do kruhovitého salónku plného lidí. Někteří jí stroze pozdravili, jiní byli natolik zabraní do své debaty, že její příchod ani nepostřehli.
Dobrých patnáct minut Tanja zasvětila poznávání rodinných známých a přátel, kteří ji nějak dokázali objevit v nejzapadlejších koutech hotelu. Dokonce měla tu drzost nakouknout do přeplněného foyeru, kde už akce běžela v plném proudu; Adrien obsadil pódium a hovořil do mikrofonu, zahlédla dokonce i řidiče Wedgieho, který mu stál po boku v šarlatovém fraku, který až příliš ladil s jeho rudými vlasy. Ze své pozice v rohu místnosti bloudila zrakem po lakewoodské smetánce. Většinou postarší lidé si spolu nadšeně vyměňovali postřehy nebo se předháněli v tom, kdo přispěl větším obnosem peněz. Oni všichni si dnes na lidi jen hráli. Ostatně kdo jiný by měl přispět na dobročinnou sbírku, než zrůda hrající si na člověka?
Celou hodinu šlo všechno velice dobře a Tanja se skvěle bavila. Jen za krátkou dobu se stihla přimíchat do nespočtu konverzací na různá témata a nikdy nezůstávala příliš potichu.
Momentálně si dopřávala krátkou pauzu na pohovce v mezipatře, kam zavítalo jen omezeně lidí. Přijala od číšníka sklenici martini a rozvážně jí usrkla. Tento přepychový život se mi nakonec docela zamlouvá, dumala, převalujíc alkoholický nápoj na jazyku.
„Á, slečna Prescottová!" ozvalo se u stupňovitého zábradlí, vedoucího do prvního poschodí. Vzhlédla a zaznamenala zjevně dobře situovaný pár. Asi šedesátiletý muž s tmavými vlasy střední délky a krátkými vousy, v nichž se začínaly nemilosrdně projevovat šediny, vedl stejně starou dámu, jejíž rty zdobila křiklavě rudá rtěnka, a na kůži se jí blyštělo více zlata, než Tanja za svůj život viděla.
„Jmenuji se Pierce Sterling a tohle je má žena Irene," ujal se slova ten pán a jeho manželka mu stiskla nabízené rámě. Měla pásek na šatech, které snad trochu nevkusně kopírovaly její křivky, utažený tak křečovitě, až se Tanja musela divit, že vůbec dokáže dýchat.
„Těší mě," odvětila suše a nějak se jí podařilo vykouzlit úsměv navzdory tomu, že jí manželé vyrušili od zasloužené společenské přestávky.
„Jak se daří bratrům?" optala se Irene, když přišli dostatečně blízko. Tanja se nestačila divit, když se k ní ta dáma naklonila a políbila na obě tváře.
„To se zeptejte šoféra, vidí je častěji než já," konstatovala nevesele.
„Nebuďte zahořklá!" Irene Sterlingová se strojeně zasmála a odhalila řádku falešných zubů.
Tanja na to nic neřekla. Odpočívej v pokoji, má chvíle klidu, pomyslela si sklíčeně, ale stejně nasadila vlídný úsměv a zaposlouchala se do výkladu Pierce Sterlinga, který pojednával především o jeho koních a jejich úspěšnosti na lokálních dostizích.
„A čím se vlastně zabýváte vy?" zajímal se po tom, co jí podrobně popsal cestu do hřebčína, který vlastnil.
„Studovala jsem ekonomii, ale momentálně si dopřávám krátkou dovolenou," svěřila jim svůj nelichotivý životopis. Něco jí na nich nesedělo. Za pohledem Pierce Sterlinga se skrývalo něco krutého. Díval se na ni, jako se lev dívá na antilopu jen minuty předtím, než ji nelítostně rozsápe a přehnaně přátelské chování jeho manželky velmi těsně hraničilo s falší.
Pierce chápavě pokýval hlavou. „Nuže, slečno Prescottová, bylo nám ctí vás poznat. Jsme tu se synovcem, ale ten se nachází bůhvíkde. Vy máte nějaký doprovod?" zajímala se Irene a nepřestávala se přeslazeně culit.
„Bohužel ne."
„Och, to vůbec nevadí. Synovec taky dorazil sám, ale už určitě odjel. Měli bychom se vypravit za ním," zauvažovala Irene a její muž účastně přikývl. „Tak tedy na shledanou!"
Když zmizeli za rohem, Tanja se nepatrně zakabonila a pohlédla na místo v mezipatře, kde se ještě před chvílí odehrával jejich krátký rozhovor o jezdectví. Celá událost přeci probíhá v přízemí, dumala, co by Pierce a jeho manželka tropili v patře? Brzy tu myšlenku ale z hlavy vyhnal nápad jít se podívat, jak se za tu dobu proměnila recepce. Pochopila, že bude rozumnější držet se stranou a tak se procházela po salónku vedle recepce a důsledně se vyhýbala větším skupinám lidí.
//
Vincent Van Leer se příšerně nudil. Popíjel vychlazený Aperol, podávaný jako uvítací drink, a otráveně pozoroval poslední opozdilce, jenž si to skrze recepci šinuli do velké síně. U toho poslouchal výklad svého společníka, který se týkal dilematu ohledně výběru nového koberce. Pouze čas od času strojeně přikývl nebo tichým „hm" vyjádřil údiv, aby se jeho přítel snad neurazil.
Měl ze své pozice ideální výhled na jeviště. V davu mladých, vdavekchtivých žen zahlédl Adriena Prescotta, jenž dorazil společně s Philipem a Lindou, kteří se omluvili a šli se projít k jezeru s tím, že budou za půl hodiny zpátky.
Vince se jízlivě pousmál. Philip, vždy připravený probudit to, co může dát společenským setkáním v Lakewoodu zdravý směr, dnes chyběl.
Objevila se průměrně vysoká žena s ostrou bradou a inteligentním, příjemným obličejem. V tichém závanu elegance a smrtící grácie vešla dovnitř dvoukřídlými dveřmi. Každý její krok byl vykonávaný se zvláštním klidem, jako by se ten okamžik snažila prodloužit, co nejvíc bylo možné.
Štíhlé tělo schovávala pod dlouhým vínovým kabátem, jenž vypovídal o tom, že se dlouho nezdrží, neboť si ho u vstupu neuložila do šatny. Odnímatelná fialová kožešina, zdobící jeho klopy, jen částečně skrývala její krk a perlový náhrdelník. Pečlivě rozčesané vlasy se jí vlnily po ramenou a jemu připadalo, že celá září jako vycházející slunce.
Nalíčená byla pouze skrovně. V prstech žmoulala nožku prázdné sklenice. Načež se sklonila k obloženému talíři a do úst si vložila malinu.
Jemně se usmívala. Vince přemítal, jak je to možné, že ji ještě nepotkal. Jen okrajově si všiml, že nebyl jediným mužem v místnosti, jehož pozornost upoutala. Ani jediným, kdo z ní nedokázal spustit zrak. Přesto si podle něj byla vědoma všech očí, které se na ni upíraly. Jako by si už jen svou přítomností všechny podmanila.
Jakmile se dostatečně vzdálila, že jej nemohla v žádném případě slyšet, otočil se na svého společníka.
„Kdo je to?" otázal se a pokynul jejím směrem.
„Tatiana Prescottová, Adrienova manželka," pokrčil rameny jeho přítel Marcus „Slyšel jsem, že nedávno přicestovala z Evropy."
Manželka, znělo Vincovi hlavou. Netušil, kdy se samotář Adrien Prescott zvládl oženit, ale ihned se kvůli tomu cítil hůř. Vedl s Adrienem pomyslnou válku na mnoha frontách a ženy byly jednou z nich.
„Je krásná," zašeptal.
„Jo, to ona je... a myslím, že to o sobě ví, takže toho dost nestydatě využívá," uchechtl se Marcus a Vince mu oplatil zmateným pohledem. „Znám tenhle výraz" vysvětloval Marcus. „Dej na mě, to je žena pohlcená hněvem."
Ozvaly se hlasité kroky a do recepce se přihnal Adrien, který se v hlavní síni zřejmě zbavil všech slečen, a teď zamířil k Tatianě. Aniž by o ně zavadil pohledem, prošel kolem Vince a Marcuse, který si do klína leknutím vylil trochu Aperolu.
Vince nad tím jen obrátil oči v sloup a podal svému společníkovi papírový kapesník. Když očima znovu zabloudil zpět ke knihovně, Tanja už tam nestála. Sevřel ve dlaních rukojeť své hole. Rozhlédl se a znepokojeně spatřil, jak ji Adrien za zápěstí táhne ke dveřím do kuchyně.
Kulatým průhledem ve dveřích viděl, jak se dvojice o něčem rozčileně pře. Zaznamenal, jak Adrien Prescott udělal krok k té krásné ženě, avšak ona jej od sebe vší silou odstrčila. Následně rozrazila dveře a s nasupeným výrazem se vydala pryč. Vince se ušklíbl. Ucítil zvláštní pocit v žaludku, podobný zadostiučinění, po jehož zdroji se z opatrnosti rozhodl nepátrat.
Adrien už z kuchyně nevyšel, poněvadž spatřil v láhvi rumu skvělou příležitost, jak si tuto hroznou akci trochu zpříjemnit.
Mezitím však sledovaly Vincovy bystré oči Tatianu, která se od něj ráznými kroky vzdalovala. Světle kaštanové lokny jí při každém kroku poskočily a propůjčovaly jejím pohybům přísnost a zároveň eleganci. Jakoby jí někdo učil, jak se správně chodí, jak musí držet ramena a dokonce i jak se tvářit.
Uvažoval, jestli ji má oslovit. Ta žena, pomyslel si, by mohla být hezkým zpestřením dnešního nudného odpoledne. Koneckonců Marcus Warrington, obtloustlý majitel zdejšího obchodního domu, bez něj nějaký čas hravě přežije.
Vince objal zdobenou rukojeť své hole hubenými prsty. Teď měl šanci! Omluvil se svému společníkovi a vyšvihl se na nohy, což se samozřejmě neobešlo bez výstřelu ostré bolesti v oblasti bérce pravé nohy. Zavrávoral. Kdyby neměl po ruce svou hůl, určitě by se skácel k zemi.
Zatracená ženská, zanadával v duchu, ještě se kvůli ní úplně zmrzačím!
Vince Van Leer, všemi mastmi mazaný člověk a notorický vypravěč příběhů, v necelých patnácti letech spadl z koně, kterého si bez dovolení vypůjčil od strýce. Za mladickou nerozvážnost tak zaplatil nespravedlivou daň v podobě rozdrcení kostí bérce – zranění, které se nikdy zcela nezahojí.
Jako včera si pamatoval to mlhavé ráno po operaci, kdy mu mladičká doktorka oznámila, že už nikdy nebude moct pořádně chodit. Byl tak bez milosti vyškrtnut ze světa fyzicky dokonalých a musel dát sbohem všem sportům, kterým jako kluk tolik holdoval.
Na památku po onom neveselém incidentu mu zůstala hůl, kterou nosil neustále při sobě už deset let, kulhavá chůze se stala jeho denním chlebem a posměšky takřka nikdy neutichaly. Roky rehabilitací pomohly tomu, že dokázal jakž takž chodit i bez opory, ale nerad riskoval a s hůl mu propůjčovala pocit jistoty.
Na hlavu si nasadil klobouk a rozešel se za Tanjou Prescottovou, dávaje jí malý náskok, aby to nebylo nepatřičné. Mířila pryč z hotelu, což se mu hodilo. Přeběhla cestu a zamířila do blízkého parčíku, kde měla akce probíhat původně, ale musela se přesunout dovnitř kvůli špatnému počasí.
Bylo pro něj velkým zklamáním, když spatřil, jak se oběť jeho pozornosti u fontány setkává s hloučkem lidí a zapojuje se do jejich zdvořilé konverzace.
Předstíraje, že si prohlíží nenápadné květy zimostrázu, po očku pozoroval Tatianino počínání. Ta vypadala, že si živou debatu docela užívá.
Ovšem samotná Tanja nebyla vůbec nadšená, když jí do nezáživné konverzace o zahradních trpaslících vtáhla dáma v letech, kterou nikdy v životě neviděla. Představila se jako Luisa O'Neillová, sousedka a rodinná přítelkyně.
„Dlouhodobě bydlíme samozřejmě na Manhattanu a sem jezdíme s manželem jenom jednou do roka. Ovšem kvůli svatbě vašeho bratra jsme udělali výjimku. Bylo od něj tak pozorné, že nás pozval," rozplývala se Luisa, když Tanju vtáhla do hloučku lidí, který se shromáždil kolem jednoho ze zahradních stolků.
„Hmm," Tanja kývla hlavou.
„Pochopitelně nakupujeme trpaslíky jenom osobně, žádné e-shopy ani podobné vymoženosti," vysvětlovala Luisa a směšně u toho pohazovala vlasy. Její o hlavu menší manžel Robert se vybavoval s vysokým afroameričanem v denimovém saku – Tanja vyrozuměla, že se jmenuje Grant Emerson. Asi čtyřicetiletá dcera manželů O'Neillových, Penny, si v zrcátku kontrolovala růž a se vší lhostejností nechávala Tanju napospas své upovídané matce. Tatiana jí věnovala pozornost jenom proto, že se o ní babička několikrát zmínila jako o své blízké přítelkyni...
„Proč vlastně vy nemáte na zahradě trpaslíky, slečno Prescottová? Ovšem, že jsem to Violet mnohokrát navrhovala a ona mi vždy řekla, že o tom popřemýšlí, ale nikdy jsem u vás žádného neviděla."
Tanja pokrčila rameny a napadlo ji, že na tuhle konverzaci ještě nepozřela dostatečné množství alkoholu. Luisa se jen zasmála a začala pronikat do Tanjina půlmetrového osobního prostoru.
Tehdy Tanja postřehla, že se k jejich nepočetné skupině blíží někdo další. Měl bledou kůži a krátké ebenové vlasy sestřižené po stranách. Štíhlou, svalnatou postavu zdůrazňoval zlatem vyšívaný tmavý oblek šitý na míru. Ostrou linii čelistí a úzký obličej podtrhoval jednoduchý černý klobouk. Při chůzi se opíral o krátkou vycházkovou hůl a trochu kulhal, avšak navzdory tomu se pohyboval s mimořádnou grácií.
Zaujal místo po její levici, pozdravil Granta Emersona jako starého přítele a stejně jako všichni přítomní začal předstírat, že ho zajímá, co Luisa říká. Ale když se O'Neillovi a Grant vzdálili, aby nakrmili labutě, a oni u stolku osaměli, otočil se k ní a podíval se jí hluboko do očí. Stál vzpřímeně a v jeho tváři nebylo ani stopy po úsměvu.
„My jsme se asi ještě nepotkali," konstatoval a napřáhl k ní pravici. „Vincent Van Leer."
„Tatiana Prescottová," odvětila. Podali si ruce. Nebýt páru rukavic, kterými chránila své prsty před újmou, byla by cítila teplo jeho kůže.
„To samozřejmě vím," uchechtl se. Mlha se téměř rozplynula a Tanja, která si nebyla jistá, jak si jeho poznámku vyložit, s úsměvem zaklonila hlavu a dovolila slabým slunečním paprskům, aby se něžně dotkly její pokožky.
Pana Van Leera si v duchu zaškatulkovala jako úctyhodného makléře z obchodní třídy nebo bankovního úředníka. Vypadal jako někdo, bez koho by se zdejší buržoazie jen stěží obešla. Bylo mu asi pětadvacet a život mu zatím neposkytl moc vzrušení. Až příliš vypadal na to, že se mstí lidem za křivdy, které na něm spáchali, když byl dítě.
Vince a Grant představovali dva úplně odlišné typy lidí, ale díky jejich osobitým zvláštnostem dokázala oba zcela přesně zařadit a určit, kam který patří. Vince jí pasoval spíš na parazita, který se přiživuje na lidech jako Grant. Ani jí vlastně nepřipadal hezký; spíš ji docela děsil, když ji bezostyšně následoval z hotelu až sem. Byl to snad nejhrozivější muž, jakého kdy viděla. Ale z nějakého důvodu se na něj ráda dívala...
„Nechcete se projít?" pronesl Vince tázavě, jako by jí četl myšlenky.
„S vámi?" zeptala se a rozvážně si ho prohlížela.
„Proč ne?"
Adrien měl pravdu, opravdu budím příliš mnoho pozornosti, pomyslela si pochmurně. Přesně věděla, co se chystá udělat. Zmizet. V páru labutí, které si tak neodkladně vyžádaly Luisinu pozornost, zahlédla ideální příležitost opustit žhavou debatu o nejkrásnější barvě čepičky pro zahradního trpaslíka.
Za jiných okolností by si s tím kulhavým pánem ráda vyšla, ale ne dnes. Dneska se seznámila s velkou spoustou Američanů a byla přesvědčená, že jí to vystačí na zbytek života.
„Je mi líto, ale měla bych se vrátit dovnitř, budou mě postrádat," omluvila se a opustila pana Van Leera. Vydala se zpátky do hotelu. Teď, když o ní Adrien věděl, se mohla ukázat aspoň na slavnostním ukončení akce.