"Takže, našel jsem v okrese Mission dva dobrý pokoje, ale jsou pěkně drahý. Další v Hait a Aidgbery, ale taky drahý." pronesl Stiles a vyškrtával si postupně všechna jména na seznamu. Scott a já jsme seděli na kapotě jeho jeepu a poslouchali ho.
"A co Berkley? Nejsou tam studenti?" vypadlo ze Scotta a podíval se na Stilese. Ten párkrát nejistě přikývl, ale nadšeně se netvářil.
"Jo. Můžeme zkusit Nobhyll, ale jeep nám nejspíš v těch kopcích odejde."
"Chceš vzít jeep?" zarazil se Scott a nevěřícně si Stilese prohlížel. Ten vypadal, jako by Scott právě řekl něco naprosto směšného.
"Znáš plán ne? Nikoho tady nenecháme. To je plán." odvětil Stiles a poklepal propiskou na seznam.
"Já jsem nikdo?" vložila jsem se do konverzace a mírně jsem se předklonila, abych Stilesovi koukala do očí. Dovolila jsem si připomenout svou existenci, aby na mě nebylo zapomenuto. Stiles mi pohlédl do očí a deprimovaně si povzdechl.
"Ne, ty jsi Andrea. Student a Scottova sestřenka. Takže z toho vyplývá, že tu budeš hlídat Liama. Nemůže tu zůstat bez dozoru, ještě by si ublížil." mrkl na mě a já nesouhlasně zabručela. Opřela jsem si hlavu o kolena a přemýšlela, jak to tu bude bez smečky vypadat.
Až Scott a ostatní odejdou, bude Beacon Hills zase obyčejné město. Nebude mít žádné své ochránce a hrdiny. A já tu nebudu mít nikoho, za kým chodit, když budu potřebovat radu.
"Myslíš, že už to stačí?" zeptal se Stiles a já zvedla hlavu. Podívala jsem se jeho směrem, ale on a Scott pozorovali blesky, které právě křižovaly oblohu. Ti dva byli jako bratři.
"Stačí.'' ozval se zoufale Liam. Všichni tři jsme se na něj otočili. Bylo docela vtipné pozorovat, jak je přivázaný ke stromu a jedinou jeho obranou byla výhovorka.
"Hele, snažíme se tu bavit jako dospělí." opáčil Stiles a věnoval Liamovi vážný pohled. Uchechtla jsem se a hned na to jsem to byla já, koho Stiles propaloval pohledem.
"Něco k smíchu McCallová?" pronesl a hlavu si opřel o ruku. Bohužel zapomněl, že v ní držel propisku a píchl se s ní do oka.
"Sakra!" zaklel, položil propisku a poraněné oko si chytil. Muselo to pěkně bolet, naštěstí se netrefil špičatou stranou.
Nicméně jeho nesoustředěnost mi dala šanci na rýpnutí si.
"A to je přesně ten důvod, proč Vás nemůžeme brát jako dospělé." řekla jsem s ledovým klidem a otočila se na Scotta. Ten se zasmál a podal Stilesovi lahev s vodou, aby si oko zchladil.
"Navíc jste jen o dva roky starší. A já jsem v pohodě. Takže mě pusťte!"
Liam sice nebyl ledově klidný, ale rozhodně to na jeho poměry bylo velmi mírné chování. Scott i Stiles se na sebe podívali a aniž by cokoli řekli, Scott seskočil z kapoty ve stejnou chvíli, jako se Stiles rozešel Liamovým směrem. Ti dva měli naprosto shodné myšlení. Občas mě to sice děsilo, ale i tak bylo zajímavé pozorovat jejich shodné myšlenkové pochody a neverbální komunikaci.
"Ne, že bychom ti nevěřili." pronesl starostlivě Scott, když odemykal zámek na řetězu.
"Jde o to, že já ti nevěřím." dodal tak trochu s nadsázkou Stiles a postavil se tak, aby na Liama viděl.
"Ale po posledním úplňku..." začal Scott opatrně. Liam si povzdechl a obrátil oči v sloup.
"Trochu se mi to vymklo." obhájil se a sledoval Scotta, jak pomalu všechno sundavá.
"Vymklo? Desítky telefonátů šerifovi o strašlivým psím klukovi, co běhá po ulicích Becon Hills nahej. Takhle vymklo?"
Stiles občas dokázal být pěkně protivný, ale tohle mělo něco do sebe. Liamovi poslední úplněk zrovna dvakrát nevyšel.
Scott k němu zvedl hlavu a svraštil obočí.
"Proč jsi byl nahej?"
Stiles se postavil vedle něj a já z jeepu už moc neviděla. Rozhodla jsem se, že k nim dojdu, abych měla alespoň trochu přehled, jak situace vypadá.
"Tu noc bylo hrozný horko. Pusťte mě." Liamův štěněcí výraz působil jako obměkčovadlo na Scotta. Tedy většinou, když nebyl v dosahu Stiles.
"A jsi v pohodě?" zeptal se ho nedůvěřivě.
"Už se to nestane..." pronesl omluvně Liam a na chvíli se zadíval do země.
"Já bych ho už pustila." přidala jsem se a podívala se prosebně na Scotta. Ten odevzdaně přikývl a mně i Liamovi se objevil úsměv na tváři. Jediný, kdo asi trochu nesouhlasil, byl Stiles, jenže to nahlas neřekl. Většinou si svůj nesouhlas pro sebe nenechával, ale tentokrát mu to nejspíše vyhovovalo.
Jeli jsme jeepem už pěknou dobu. Za tu cestu nám stihl dvakrát zhasnout a já se modlila, aby se to nestalo znovu. Už takhle jsme měli kvůli Liamovi zpoždění a Melissa vždy šílela, když jsem nechodila domů včas. Tedy jen v případě, že doma byla. Jindy mi vyčinit nemohla a Scottovi to bylo svým způsobem jedno, když jsem se nemíchala do nadpřirozených věcí. Říkával něco ve smyslu 'jsi skoro dospělá', což mělo znamenat, že bych měla vědět, co je pro mě dobré a co ne. Melissa s tím sice nesouhlasila, ale když nebyla doma, nemohla s tím udělat nic. I přes to však i ona souhlasila s tím, že mě Scott nemůže mít pořád na starosti.
"Je to párty?" zeptal se Liam, když zjistil, že Stiles a Scott míří na maturantský večírek. Oni sami tomu tak neříkali, ale hromadné vzdělávání to rozhodně nebylo.
"Není to párty." odsekl Stiles a věnoval se řízení.
"A o půlnoci?" začal zas Liam. Scott se jen pousmál. Stejně jako já i on moc dobře věděl, že se slova ujme Stiles.
"Jdeš spát." zkonstatoval a dál dělal, že si Liama opírajícího se o jeho sedadlo nevšiml.
"Proč nejedou holky?"
"Sejdeme se až tam. A přestaň se už vyptávat jo?" uzemnil Liama.
Ten si povzdechl a zavrtěl hlavou.
"Nevtírej se jim, stejně nás tam nevezmou. Nemají nás rádi." pronesla jsem a sklidila jsem Liamovo ironické zasmání.
"Na tom něco bude." přidal se Stiles a zahnul vlevo.
"Je to věc maturantů, jednou to poznáš." poslední Stilesův komentář a pak už Liam konečně přestal oxidovat. Sedl si zpět dozadu, odfrkl si a díval se ven z okýnka. Chvíli jsem ho pozorovala, ale pak jsem usoudila, že vzhledem k úplňku a Liamově povaze ho nechám být. Vytáhla jsem si z kapsy mobil a podívala se na upozornění. Měla jsem šest zmeškaných hovorů od Melissi a tři zprávy, ve kterých vyhrožovala, že pokud jí okamžitě nezavolám, tak mi dá do konce života domácí vězení. S domněním, že mám zaděláno na pořádný malér, jsem jí zavolala zpátky, ale mobil mi v jednu chvíli úplně vypadl. Nechápavě jsem ho zkusila zapnout, ale nic se nestalo.
"Taky máte problém s mobilem?" zeptala jsem se a ukázala Scottovi mobil. Ten se na něj podíval a poté se koukl i na ten svůj. Pravděpodobně mi chtěl říct souhlasnou odpověď, ale ozval se zvuk vypínajícího se motoru a jeep se sám od sebe zhasnul. Znovu.
"Došel benzín?" zeptal se Liam, ale Stiles jen zavrtěl hlavou.
"Ne. Nejspíš je něco s elektrikou."
"Překvapivě." dodal Scott a vylezl z auta. Stiles ho následoval a společně zvedli kapotu. Aniž bych je pozorovala, s jistotou jsem věděla, že používají lepící pásku. Ta podle Stilese vždy vše zachránila.
Liam si zrovna dával do uší sluchátka, a tak jsem s ním konverzaci vůbec nezačínala. Písničky si pouštěl jen tehdy, když na něj lezl úplněk.
Z čista jasna se ozvala rána a já se s trhnutím otočila. Pozorovala jsem silnici za námi, ale nikoho ani nic jsem neviděla. Ani při pohledu na Liama to nevypadalo, že by si něčeho všiml. Obrátila jsem se zpátky na silnici a zamžourala očima, jestli jsem něco nepřehlédla. A pak ve vteřině udeřil blesk kousek od jeepu. Vyděšeně jsem strčila do Liama a ten jen zvedl hlavu. Když si všiml mého vyděšeného výrazu, konečně si vyndal sluchátka z uší.
"Kousek od jeepu právě udeřil blesk!" vychrlila jsem a ukazovala na místo na silnici, kam blesk dopadl.
"Nebuď jak malá, blesky jen tak neudeří vedle auta." protočil očima Liam, ale v tu chvíli praštil blesk ještě blíž na silnici, než předtím. Oba jsme se na sebe podívali, jeden vyděšený víc, než druhý.
"Kluci?" zakřičel Liam, ale Stiles ho jen odbyl.
"Dej nám chvilku jo? A řekl jsem už žádný vyptávání!"
Já i Liam jsme si vyměnili zoufalé pohledy a posunuli se na sedačkách blíž k předním sedadlům.
"Tohle je vážný kluci!" začala jsem a snažila se dostal co nejdál od zadního okýnka.
"Vždycky to je vážný Andreo. Teď ale řešíme horší věci, než domácí vězení za nezvedání telefonů." žbleptl Stiles a dál se vrtal pod kapotou.
Stilinski, já neřeším domácí vězení!
A pak udeřil blesk těsně za Scotta a Stilese. Oba div strachem neskočili pod otevřenou kapotu. Já i Liam jsme je pozorovali a doufali, že co nejdříve vlezou do auta a budeme moci odjet. Ani jednomu z nás se tu nelíbilo.
Jeep konečně sám od sebe naskočil. Oba dva se na něj překvapeně obrátili, ale nikdo z nich to více nezkoumal.
"Už můžeme jet?" zeptal se Liam a čekal na odpověď. Kluci totiž stále ještě nešli dovnitř a já odtamtud chtěla být co nejdříve pryč.
Scott přikývl a pobídl Stilese, aby šli do auta. Bylo to jako věčnost.
"Dokáže tohle vysvětlit fyzika?" nadhodil Stiles, když si oba konečně nastoupili do jeepu.
"A dokáže fyzika vysvětlit, jak to, že tenhle jeep pořád jezdí?" opáčila jsem a podívala se na něj stejně triumfálním pohledem, jaký míval on, když vyhrál debatu.
"Stilinski překoná i fyziku." obhájil se a konečně sešlápl plynový pedál.
Ke škole jsme jeli tou největší rychlostí, jakou Stilesův jeep dovolil, což samozřejmě moc nebylo. Ihned po příjezdu k našemu autu spěchala Malia, se svým otcem v patách.
"Omlouvám se." řekl Stiles, jakmile vystrčil hlavu z okýnka. Malia k němu radostně přiběhla a bez rozmýšlení ho políbila. Jemu se na tváři objevil úsměv, takže pozdní příjezd byl patrně prominut. Liam vedle mě se najednou zhoupl dopředu a usmál se na Maliu stejně, jako Stiles pár vteřin nazpátek.
"Taky se omlouvám." ušklíbl se a Scott mu věnoval nechápavý pohled.
"Hoši, nevzpomínáte si, že vlastním zbraň?" zeptal se trochu naštvaně pan Tate. V tu chvíli jsem se zvedla já a vykoukla jsem tak, aby mě viděl.
"Já na ně dám pozor, nebojte." usmála jsem se a doufala, že jeden holčičí element navíc Maliina tátu uklidní. Konečně si mě všiml.
"Ahoj Andreo." pozdravila Malia a její otec na pozdrav jen přikývl. Poté si Malia po krátkém rozhovoru s jejím tátou konečně nasedla do auta. Jakmile za sebou zabouchla, všichni tři jsme se k ní otočili.
"Co je?" zeptala se a těkala pohledem mezi Scottem a Stilesem.
"Tak už to víš?" začal Stiles a nespouštěl z ní oči.
"Co má vědět?" přidal se dosud duchem nepřítomný Liam.
"Pošlou mi mail." odvětila bez zájmu Malia.
"Jde o letní školu?" zeptal se Liam a v tu chvíli ho Stiles i Scott probodávali pohledem. Když se nejistě podíval na mě, naznačila jsem mu, ať už nic víc neříká. Stiles nám jasně řekl, ať se o letní škole před Maliou nezmiňujeme a ideálně ani neřešíme její postup do dalšího ročníku.
Malia se podívala na Stilese a ten už nejspíše tušil, že tohle nebude dobré.
"Řekls to?" zavrčela, ale on si i tak udržel pozitivní naladění.
"Jenom jsem..." Na to, jak dobře se dokázal před ostatními vymlouvat, mu tohle zrovna dobře nešlo. Bohužel se do toho opět vložil Liam.
"Říkal jen, že půjdeš do letní školy, protože máš špatný výsledky, takže bys musela opakovat." zkonstatoval a podíval se s úsměvem na Maliu. Scott vepředu nervózně stočil svůj pohled jinam a Stiles se raději nevyjadřoval.
"Připomeň mi, abych tě venku praštila." řekla jsem směrem k Liamovi a on vyvalil oči, protože mu pořád nejspíš nic nedocházelo. Malia si povzdechla a otočila se na Stilese. Ten jen naštvaně zařadil a rozpohybovat jeep.
"Měli jsme ho nechat u stromu." pronesl a Liam se omluvně podíval na zem.
Zase ti to ujelo, Liame.
"Zavedu Liama do nemocnice. Vy hoďte domů Andreu." oznámil Scott, když vylezl z auta.
"Přece mě nenecháš v bouřce samotnou doma?" argumentovala jsem nesouhlasně . Bouřky nebývaly nejlepší čas, kdy bych chtěla být sama.
Než jsem to dořekla, Scott zabouchl dveře a vedl Liama do nemocnice, plně ignorujíc mojí maličkost.
"Já nechci být doma sama. Teta má službu a Scott se vrátí v bůh ví kolik." pronesla jsem sklíčeně a opřela se o sedačku. Malia se na mě otočila a starostlivě si mě prohlížela. Doufala jsem, že ji napadne, že by mě mohli vzít s sebou. Nakonec se po chvilce dumání obrátila na Stilese a dlouze se na něj podívala.
"Ne." řekl Stiles rozhodným hlasem.
"Nebudeme jí tam brát. Jen počká ve škole, aby nebyla sama, než Melissa skončí."
"Může zůstat tady v nemocnici s Liamem." trval na svém.
"A počká, až Liamovi zase rupnou nervy? Notak, vždyť je skoro jako tvoje sestra." pronesla Malia a zvedla obočí. Stiles otevřel pusu, aby něco namítl, ale když si všiml mého prosebného pohledu, neudělal to.
"Fajn..." rezignoval a nastartoval jeep. Malia mu rychle sáhla na ruku a otočila klíčkem, aby motor opět zhasnul.
"Ale měli bychom to jít říct Scottovi. Vždyť víš, aby nebyl v šoku, až nás tam všechny tři potká."
"My?"
"My. Já a ty Stilesi." řekla a kývla hlavou směrem k nemocnici. Stiles si pozvdechl a nenadšeně vystoupil ven. Byla jsem Malii vděčná, že mě nedala a trvala na svém. Ta počkala, než Stiles zavřel dveře a poté se na mě obrátila.
"Dej nám pár minut." usmála se a já radostně přikývla. Myšlenka, že nebudu muset být sama v bouřce mě hřála u srdce. Ztěží bych šla spát, pravděpodobně bych byla vzhůru až do Scottova příchodu.
U školy jsme společně se Stilesem a Maliou čekali na zbytek, který se ne a ne ukázat. Dochvilnost nebyla zrovna ukázková vlastnost smečky, většinou všichni chodili pozdě, což se zrovna v dnešní den moc nehodilo.
"Scott a Kira nevolají." řekla Malia a zkoušela se Kiře znovu dovolat.
"Lydie taky ne." hlesl Stiles a podíval se na mě.
"Na mě se nedívejte, taky mi to nikdo z nich nezvedl." přidala jsem se k nim a všichni tři jsme se schovali pod školním přístřeškem.
"Pořád nevím, jestli jsem prošla." zesmutnila Malia a zdálo se, že ve vteřině i dost znervózněla. Všichni tři jsme se koukali kolem sebe na záplavy studentů, kteří se pod deštníky schovávali hustým proudům vody a přebíhali pod zastřešená místa. Všichni to byly maturanti, mířící do knihovny.
"Já tam nejdu, jestli nebudu čtvrťák..." Malia zněla najednou dost zlomeně. Plně jsem chápala, proč ji to tak sebralo, ale raději jsem mlčela, než abych řekla něco, co by ji ranilo ještě víc.
"Jasně." pronesl Stiles a dál se koukal na ostatní studenty. Malia se k němu zničeho nic přiblížila a začal ho očuchávat.
"Co je?" obrátil se na ní a naštvaně rozhodil rukama. Tohle byl jen malý krůček k tomu, aby se ti dva začali hádat.
"Co je s tebou? Hrozně smrdíš." řekla Malia a přeměřovala si ho pohledem.
"To proto, že jsem nervózní. Už by sis na to měla zvyknout, protože jsem v tomhle stavu skoro pořád." odvětil nepříjemně a bohužel měl pravdu. V poslední době se všechno víc sypalo, než dařilo a on si to bral až moc k srdci.
"Proč je to pro tebe tak moc důležitý?" zeptala se Malia a udělala krok k němu. Já se do konverzace radši nezapojovala, protože tohle byla čistě jejich věc. Opřela jsem se o sloup a jen je pozorovala, občas zabloudila očima i jinam mezi studenty. Měli kliku, že začínal jejich poslední rok.
"Není, já jen.. Já nevím, možná je." Zdálo se, že Stiles sám vlastně nevěděl, co si myslí. Chápala jsem, jak moc nechce, aby šel každý z nich na jinou vysokou. Hrozilo, že by se odcizili. A to si nikdo z nás nepřál ani v nejmenším.
"Nechci Vás ztratit, jasný..." Byl to útržek toho, co jsem zaslechla, když je opět začala vnímat. Docela dlouho jsem se totiž soustředila na postavu stojící nad průchodem v dešti. Zdálo se, že nás pozorovala, ale pokud to byl někdo ze studentů, neměla jsem mu to za zlé, neboť jsem ještě pár vteřin nazpátek dělala to samé.
Avšak k mému nepříjemnému pocitu jsem v postavě nepoznala nikoho známého. Naopak, nikdy v životě jsem neviděla nikoho takového, kdo by na zdejší školu chodil.
Při zpětném pohledu jsem viděla Stilese a Maliu, jak se líbají. Neshody byly u konce.
Nejspíše by pokračovali, ale Malia se zničehonic odtáhla.
"Co zas?" zeptal se Stiles a upřeně ji sledoval.
"Někdo sem jde." pronesla a pomalu od Stilese odstoupila.
"A dost rychle." dodala a pár vteřin na to někoho přišpendlila k zemi. Bleskurychle jsem k nim došla, jen proto, abych zjistila, že nebylo čeho se bát.
"Liame?" podivil se Stiles a Malia ho konečně pustila. Liam se bolestně zvedl a párkrát se protáhl. Bylo to pěkná šlupka, když ho Malia zpacifikovala a nebylo divu, že ho z toho bolelo celé tělo.
Mezitím, co si Liam oprašoval kalhoty, mě napadlo, že ho původně Scott odváděl do nemocnice, kde měl také zůstat, dokud jeho tátovi neskončí služba.
"Co tady děláš? Nemáš být náhodou v nemocnici?" zeptala jsem se ho a sledovala, jak se rozhlíží všude kolem. Tvářil se pěkně vyděšeně a pořád se ošíval. Při pohledu na Stilese a Maliu mi bylo jasné, že ani oni dva neví, na čem jsou.
"Scott má problém." vychrlil ze sebe Liam, jakmile se na nás konečně podíval a přestat mapovat okolí.
"Jaký problém?" zděsila jsem se a přišla o krok blíž k Liamovi. To, že šlo o Scotta, se mi ani trochu nelíbilo. O to víc, když Liam doslova panikařil.
Běželi jsme jako o život, ačkoli šlo vlastně o ten Scottův.
"Dělejte, poběžte trochu." povzbuzovala nás Malia, která díky svým schopnostem měla mnohem větší náskok a mířila na pomoc Scottovi, rozhodnuta bojovat. Liam se držel v těsném závěsu za ní, jen já a Stiles jsme poněkud zaostávali.
"Běžte bez nás, my Vás doběhneme!" zakřičela jsem, když se Malia zas otočila, aby počkala na Stilese. Jen vděčně přikývla a rozeběhla se za Liamem, který jí za tu chvíli stihl předběhnout. Jeho schopnosti se s těmi jejími během úplňku nedaly porovnávat; Liam měl zkrátka navrch. Byla to chvíle a oba zmizeli za proudy vody, kterým jsme já a Stiles zůstali na pospas. Obrátila jsem se na něj, ale on zrovna zastavil a popadal dech, jako kdyby právě uběhlo nejméně tři kilometry.
"Notak Stilesi!" zaklela jsem a vrátila se pár kroků zpátky až k němu.
"Já.. nejsem.. na běhání.. stavěnej.." říkal mezi nádechy a opřel se o mě, aby se alespoň na nohách udržel. Podle jeho výrazu se mi zdálo, že neměl ke zhroucení daleko.
"Scott tě potřebuje, tak se vzmuž!" povzbudila jsem ho, ale on jen zavrtěl hlavou.
"Říkám ti... Žádný.. další běhání..."
"Tak fajn." řekla jsem a ustoupila, aby se o mě nemohl pírat. Stiles se bez opory svezl k zemi a nechápavě se na mě podíval, já mu však věnovala přísný pohled.
"Mieczyslawe Stilinski, koukej se zvednout a jít pomoct Scottovi, protože jestli tak okamžitě neučiníš, nechávám tě tu samotného." Složila jsem si ruce na hrudi a sledovala Stilese, jak se drápe na nohy.
No vida, je třeba správné motivace.
"Jdeme." zavelel a ve vteřině byl zase plný síly a především odhodlání.
Za Scottem a ostatními jsme po chvilce doběhli. Malia s Liamem stáli na kraji a nehýbali se, oba však nahlas hrdelně vrčeli. Já i Stilese jsme se nahrnuli až k nim a snažili se najít Scotta. Po chvíli zmateného hledání, kde je, mě popadala panika, že se snad pod zem propadl. A pak jsem ho spatřila...
Ten druhý kdosi měl drápy zaražené v jeho břiše a usmíval se tak strašidelným a zlověstným úsměvem, jaký jsem si myslela, že je možný vidět jen ve hororových filmech. Scottovi pomalu a jistě přestávaly zářit oči a jako kdyby ho snad síly opouštěly, přestával se bránit. Byl jako hadrový panák a bezvládně padal do kolen.
Hlavou mi probleskly ty nejhorší myšlenky, co se mu stalo a nebo ještě stane, jestli někdo nezasáhne. Liam vedle mě zavrčel, ale nikdo z nás se neodvážil jít blíž.
"Panebože Scotte!" vykřikla jsem, ale Stiles mě chytil za ruku, abych se do žádné akce nepouštěla. Na oplátku jsem mu věnovala pohled plný slz. Měla jsem strach, že o Scotta přijdu, v hlavě se všechny myšlenky motaly. Někdo mu musel pomoci.
"Zadrž člověče, sejme tě to." varoval mě Stiles.
"Ale Scott-" chtěla jsem zaprotestovat, avšak situace se vyřešila bez nás všech.
Najednou Scottova ruka vystřelila do vzduchu a chytila toho druhého. Jeho překvapený výraz mluvil za vše. Scott jedním škubnutím vytrhl jeho ruku i s drápy ze svého břicha a druhý vlkodlak se skácel k zemi, ruku si bolestně držíc u těla. Nechápala jsem to až do doby, kdy si Scott vytáhl z břicha jeho drápy. Odhodil je kousek od sebe a zadíval se na druhého vlkodlaka.
"Nevím kdo jsi a co myslíš, že děláš. Ale dám ti na výběr. Zůstaň a já ti zlomím něco dalšího, nebo můžeš utéct..." pronesl Scott a jeho oči měly opět rudou barvu. Druhý vlkodlak se chvíli koukal na Scotta, než svůj pohled přesměroval na nás, respektive na Stilese.
"Já bych utekl." přikývl Stiles a útočník se postavil. Zdálo se, že se chtěl dát na útěk, ale poté se podíval na mě, jako by se snad ujišťoval, zda Stiles říká pravdu.
"Taky bych vzala roha." přisvědčila jsem Stilesovu komentáři.
Konečně se dal váhavý protivník na útěk. Jakmile zmizel, všichni jsem vyrazili proti sobě a shlukli se do malého hloučku. Dokonce jsem si až nyní všimla, že tu s námi celou dobu byla Kira.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě a Scott přikývl. Nevypadal na to, že by právě prošel bojem.
Naše seskupení se otočilo směrem, kde byl Scott předtím a zdálo se, že někoho pozorují. Já přes Liama neviděla, proto jsem ho obešla a postavila se vedle Scotta. Ten mě ani nepostřehl a sledoval osobu, která stála proti nám.
Během pár okamžiků jsem přišla o všechna slova.
"Ty si mě nepamatuješ?" zeptal se brunet proti nám a usmál se. Tentokrát to nebyl děsivý úsměv, jako u toho předtím, ale úsměv, který by přinutil jít každou holku do kolen. A já na chvíli zadržela dech, aby neřekla svoje ohromení nahlas. Najednou jsem si byla jistá, že dokonalost existuje, jen jsem jí do teď neměla čest poznat. Jeho úsměv byl absolutně dokonalý. S údivem jsem sledovala, jak pomalu přechází k nám.
Až poté jsem si uvědomila, že ve společnosti plné vlkodlaků bych nejspíš měla držet tep na uzdě a nenechat srdce být jako splašené.
"Ve čtvrté třídě jsem asi vypadal jinak." řekl ten neznámý a podíval se nám zpříma do očí. Ty jeho byly nádherně oceánově modré a já bych přísahala, že bych se do nich vydržela koukat celé hodiny.
"Theo?" Scott se nejspíš vzpamatoval a konečně zjistil, o koho jde. Theo, tedy jestli to bylo jeho jméno, se usmál a přikývl.
"Ty ho znáš?" zeptala jsem se Scotta a na chvíli od Thea odtrhla pohled.
"Znával." zkonstatoval Theo a když jsem se pohledem vrátila k němu, zpříma jsme si pohlédli do očí. Jako kdyby mi snad viděl až do duše.
"Nenapadlo mě, že tě ještě uvidím. Před pár měsíci jsem slyšel o alfě z Beacon Hills. Když řekli, že je to Scott McCall, nemohl jsem uvěřit. Nejen obyčejná alfa, ale pravá alfa."
"Co chceš?" vyprskl Scott, až jsem měla chuť ho okřiknout, že se na Thea takhle obořil. Nikdy nebyl takhle nepříjemný, to bývalá spíše Stilesova specialita.
"Vracím se do Beacon Hills, zpátky domů s rodinou." pronesl Theo a opět se mi na chvíli podíval do očí. Nikdy bych nevěřila, že mi někdo dokáže tep zrychlit pouhým pohledem.
"Chci být součástí smečky." dodal a odtrhl ode mě svůj pohled.
Scott po mém boku se ani nehnul a Stiles si chvilku něco mumlal. Bylo evidentní, že se mu něco nelíbilo. Bylo jasné, že Theo a jeho vstup do smečky bude nejspíše téma dalších dní.
"Takže jsi ho prověřil a zjistil jen pokutu za rychlost?" zeptala se Malia, když jsme šli po schodech. Oba dva je brali po dvou, ale já s mýma krátkýma nohama jsem musela brát každý zvlášť, a tak to pro mě bylo o dost namáhavější.
"Byla podepsaná Theovým tátou před osmi lety." odpověděl Stiles a podíval se na Maliu.
"No a co?" odvětila nechápavě Malia a já jen protočila oči. Byla zase mírně podrážděná, ale jestli o tomhle Stiles mluvil celou noc, vůbec jsem se jí nedivila.
"Zase se hrabeš, v čem nemáš." poznamenala jsem a na chvíli získala jejich plnou pozornost. Stiles si mojí poznámky nevšímal a mluvil dál.
"Kdo spěchá?" zeptal se, zastavil se a otočil se na mě a Maliu.
"Ten, kdo jde pozdě." odsekla jsem a kývla směrem na hodiny. Malia se na mě obrátila a pak pronesla, že bychom měli zavolat Scottovi, aby zas nepřijel pozdě na hodinu.
"Přeci ten, kdo před něčím utíká."
Stiles se pořád držel své myšlenky a začínal být mírně otravný.
"Kolik pokut za rychlost máš ty?" zeptala se Malia a nejspíš doufala, že jí Stiles pochopí.
"Žádnou." odpověděl a sledoval Maliu.
"A kolik bys jich měl, kdyby tě z nich táta nedostal?" skřížila ruce na hrudi a trochu poklepávala nohou.
"A vůbec, ví táta, že ses mu na stanici hrabal v dokumentech, Stilesi?" zeptala jsem se a Stiles frustrovaně zamrmlal.
"Ale o to tu nejde holky!" vykřikl Stiles a podíval se na mě. Asi to mělo znamenat to, ať už hlavně nemluvím. Jenže on pak nemluvil vůbec nikdo z nás. Byli jsme tam jako tři trubky a nikdo nezačal konverzaci.
"Stilesi..." řekla Mal a konečně přestala s tím deprimujícím poklepáváním. Sledovala jsem jí a poslouchala, co má na srdci.
"Chápu, že se bojíš. On je sexy, má skvělý vlasy, dokonalý tělo.. Takže se cítíš ohrožený."
"Děkuju, cítím. Teď víc, než jindy." zkonstatoval Stiles a trochu těkal pohledem mezi jí a čímsi za námi.
"Mám ho mučit?" zeptala se Malia a Stiles se na ní překvapeně podíval. A nebyl sám.
"Zbláznili jste se?!" vypískla jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěla. Oba se na mě podívali a Malia jen svěsila hlavu.
"Nikdo se mučit nebude, jasný? A o tomhle nápadu ani slovo Scottovi." pronesla jsem přísně a propalovala je pohledem. Stiles přikývl, ale v hloubi duše jsem věděla, že on sám to někdy určitě zkusí. Nebo o to minimálně poprosí Maliu.
Stiles otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak jí opět zavřel a svůj pohled směřoval k parkovišti. První se otočila Malia a následně i já. Theo právě vystupoval z auta a všichni jsme věděli, že tímto tato debata oficiálně končí, protože by nás mohl slyšet.
"My o vlku.." začala jsem, ale dál jsem to neřekla. Tohle úplně stačilo a pokračovat bylo zbytečné. Theo zavřel dveře a když se otočil a všiml si nás, mávl nám.
"Proč jsi k němu tak podezíravý?" Malia se ozvala naprosto zničehonic a vytrhla mě z kochání se Theem. Stiles si povzdechl a bylo vidět, že si dává sakra velký pozor na to, aby mluvil co nejtiššeji.
"Já si ho pamatuji ze čtvrté třídy, chápeš?" Bylo jasné, že chtěl říct něco, co by Theovo uši slyšet neměly, protože téměř šeptal.
"A tohle není Theo..." dodal a když jsme se podívali zpátky na místo, kde Theo původně stál, už tam nebyl.
"Tohle je ta, o které jsem ti říkal. Mám jí od vzácných knih z Německa." Mason nadšeně listoval v knížce, která spíš připomínala zápisník z dvanáctého století. Listy byly zežloutlé a písmo nečitelné.
"Pořád o tom čteš?" zeptal se Liam a mířil chodbou do třídy. Mason nalistoval jednu ze založených stránek a za chůze nám jí ukazoval.
"Hele.. Napadl mě opancéřovanej obr s medvědí lebkou. Zanechalo to stopy. Viděli jste někdy něco takovýho?"
"Ne." řekli jsme s Liamem shodně, až to vyznělo podezřele. Mason si nás chvíli prohlížel, ale poté to nechal být, jako by se snad nic nestalo.
"A taky je tu ještě celá část o Nagualech. Slyšel jsi někdy jméno teska...tespo..."
"Tespatlikota? Ne, neslyšel." zkonstazoval Liam s úsměvem a mířil do lavice. Mason chvíli překvapeně stál u vchodu, ale po chvíli ho následoval vně.
Liam by už býval seděl, ale jakmile se rozhlédl vpravo, chuť sedět ho přešla. Podívala jsem se stejným směrem, jen abych zjistila, že tam seděla Hayden. Liamův úhlavní nepřítel.
"Liame? To tady chceš stát?" zeptal se pan Yukimura a přeměřoval si ho pohledem. Liam nervózně přitakal a pořád po rozhlížel po třídě, jestli se někde neuvolnilo místo.
"Celé pololetí?" zeptal se učitel znovu s malým úšklebkem.
"Možná." odvětil Liam a stále si odmítal sednout.
"Liame, posaď se."
Tentokrát už to nebyla výzva ale mírný rozkaz. Na Liamovi bylo jasně vidět, že mu to bylo proti srsti, ale raději nic nenamítal. Zatnul zuby a posadil se. Pan Yukimura se mile usmál a otočil se k tabuli.
"Drž se Liame." povzbudila jsem ho a on zamumlal na souhlas.
Liam bude mít těžký půlrok... Hodně těžký půlrok...
U skříněk i na chodbě bylo rušno. Všichni maturanti měli volné hodiny a tak se hrnuli ven, jak jen nejrychleji to šlo. Co se týkalo mě, musela jsem si jít uklidit věci a vzít si ty na další hodinu.
"Andreo!" Křik někdo a já leknutím nadskočila. Stiles stál kousek ode mne a vedle něj byl spokojený Scott.
"Baví tě mě děsit?" obořila jsem se do něj hned, jakmile byl na doslech on a já nemusela zvyšovat hlas. Scott i Stiles se tomu zasmáli. Ani jeden z nich nevypadal na to, že by je můj 'skoro-infarkt' trápil.
"Co chcete?" zeptala jsem se jich a konečně zavřela skříňku. Scott se podíval na Stilese a už jen díky tomu jsem usoudila, že něco nebude v pořádku. Ti dva měli něco v plánu.
"Jdeme proklepnout Raekena." řekl po chvíli Stiles stylem, jako by oznamoval, že si právě koupil housky. Vůbec žádná emoce. O co víc, chtěl se zas v něčem rýpat.
"Bože kluci, notak. Vždyť se jenom vrátil domů." povzdechla jsem si. Neměla jsem náladu první den slídit po okolí, jestli Theo nedělá něco podezřelého. Scott i Stiles si po mém projevu chvíli pomlčeli, ticho jim však dlouho nevydrželo.
"Potřebujeme tě s sebou." zkonstatoval po Scott a usmál se na mě. Nechápavě jsem se na něj koukala a doufala , že mi alespoň jeden z nich vysvětlí, co s tím mám společného já. Thea jsem narozdíl od nich neznala vůbec.
"A já s tím mám společného?" začala jsem opatrně, abych je konečně navedla k rozumné informaci. Stiles nevěřícně zavrtěl hlavou a věnoval mi jeden z jeho přísných pohledů.
"Potřebujeme rozptýlení. Něco, co by mu ztížilo lhaní, protože jeho mozek by se soustředil na něco jiného."
"Zadrž!" zastavila jsem Stilese při přednášení jeho nápadu.
"Já mám dneska první školní den. Mám první hodinu s paní Martinovou a rozhodně nechci chybět. Takže promiňte hrdinové, ale já si nebudu kvůli vašemu plánu brát neomluvenou hodinu. Už tak jsem v tom loni dost plavala." sdělila jsem jim a otočila se k odchodu.
"Zařídím ti omluvenku do konce dne, když s námi půjdeš!" vykřikl Scott a já se zastavila. Ta nabídka zněla dost lákavě na to, abych ji odmítla.
"Poslouchám." Obrátila jsem se zpátky, ale on se usmál.
"Lhal jsem... Ale Lydiina mamka je v pohodě a když budeš potřebovat vykrýt, pomůže ti." tvrdil mi Scott. Měl jediné štěstí, že mi moje morálka nedovolovala nechat bližního svého v nouzi.
"Skateboardoval jsem v sousedově bazénu a zkoušel triky, když nikdo nebyl doma. Nejsem kdo ví jak dobrej, ale asi jsem byl odhodlanej, protože jsem ztratil pojem o čase. Že je noc mi došlo, až když se rozsvítila zahradní světla. A říkám, nejsem moc dobrej. Když jsem to sjížděl naposled, spadl jsem. A jak jsem seděl, na dně bazénu, něco mi došlo. Neslyšel jsem spadnout prkno." Theo vyprávěl naprosto bez zádrhelu a plynule. Přišlo mi zajímavé někoho poslouchat, jak vypráví o svém kousnutí. Já sama se Scotta o kousnutí snažila uprosit snad tisíckrát, ale vždycky byl proti. Stejně tak i Stiles, Malia, Melissa a prakticky celý zbytek smečky. Prý bude pro všechny lepší, když zůstanu člověk, říkávali. Z toho důvodu jsem příběhy všech ostatních poslouchala s nadšením.
"Zaútočilo to rychle. Nestihl jsem se ani hnout, když mě to kouslo. Semhle.." řekl a ukázal na pravý bok. Stiles a já jsme se drželi o kus dál, Scott byl však přímo proti Theovi.
"Nebyla to nehoda, chtěl tě proměnit." zkonstatoval Scott a díval se Theovi přímo do očí. Jako kdyby hledal něco, čím by potvrdil, že Theo lže.
"Tak proč nejsi součástí jeho smečky? Proč se pro tebe nevrátil?" zeptal se najednou Stiles vedle mě a já po něm střelila pohledem. Jeho tón hlasu se mi nelíbil.
"Protože před prvním úplňkem byl mrtvej."
"A jak to víš?" začal zas Stiles a tentokrát jsem už opravdu měla chuť ho něčím praštit. Jeho všetečné otázky neměly hranice, podezíravost bylo slyšet z každého slova. A když jsem to poznala já, Theo musel také.
"Později jsem potkal někoho z jejich smečky. Prý alfu, co mě kousl, zabily dvě jeho bety."
"Dvojčata." dodala jsem a Scott přikývl. Alespoň chvíli jsem se cítila být v obraze.
"Scotte, klidně mi změř tep, říkám pravdu." Theův hlas zněl zlomeně a v očích se mu leskly slzy. Nejspíše ho naše nedůvěra, tedy spíše ta ze Stilesovi strany, ranila.
"A nebo víš, jak ovládnout svůj srdeční rytmus, i když lžeš."
"Stilesi!" okřikla jsem ho a nebyla jsem sama, komu jeho poznámky vadili. I Scott se na něj díval pohledem, který jasně značil, že on sám tomuhle nevěří.
"Proč bych lhal?" zeptal se nervózně Theo a ošíval se kolem sebe. Já i Scott jsme ho pozorovali, ale mluvil s ním jen Stiles.
"Možná nejsi to, co říkáš." odvětil suše
"Stilesi notak." Tentokrát to byl Scott, kdo ho okřikl. Stiles si toho však nevšímal, vůbec na to nezareagoval. Trochu mě to začínalo vytáčet. Já i Scott jsme si drželi zdravý nadhled, jen Stiles byl poněkud zaujatý.
"Tenkrát ve čtvrté třídě jsi mi pomohl s astmatickým záchvatem Scotte. A já přísahám, že jsem pořád ten kluk ze čtvrté třídy." pronesl Theo a jeho oči se upíraly jen a pouze na Scotta. Ten mlčel, ani nepípl a když se ozval školní zvonek, já si oddechla, že je ta pětačtyřiceti minutová vyslýchací akce za mnou. Theo si povzdechl a vzal si svoje věci.
"No, nechci přijít pozdě na hodinu. Nejste jediní, na koho musím udělat dojem." řekl a na chvíli se na mě podíval. Určitě jsem musela zrudnout, protože mi najednou bylo strašné horko a usmívala jsem se od ucha k uchu. Stačilo málo, aby mi Theo způsobil neskutečné skoky v tepu.
Theo se usmál, vzal si věci a odešel. Stiles se za ním celou dobu díval a přeměřoval si ho pohledem. Já i Scott jsme se pozastavili nad jeho soustředěností. Musel snad zkoumat jeho pravdomluvnost i z chůze.
Jakmile se k nám obrátil a všiml si nás, důležitě zavrtěl hlavou.
"Nedívejte se na mě tak." řekl a odvátil pohled, aby nečelil těm našim.
"Měli bychom lidem dopřát výhodu pochybnosti." zkonstatoval Scott a já přitakala. Ostatně Theo se za pouhý den ničím neprovinil.
"Ne, tentokrát ne. Já mám pravdu, něco se mi na něm nezdá. Cítím to." oznamoval Stiles zatvrzele. Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad tím, jak se zuby nehty držel své teorie.
"A nejsi ty trochu paranoidní?" zeptala jsem se ho, avšak jen protočil oči.
Ano Stilesi, slova jsou zbytečná. Z obou stran.
"Lydie je senzibil, ty ne." řekl Scott a vydal se pryč z šatny. Následovala jsem ho a u východu slyšela Stilese, jak za námi po pár vteřinách prozření láteří.
"Lydie není senzibil, ale banshee. A to je rozdíl." Jen jsem zavrtěla hlavou a šla dál. Na poslouchání Stilesových teorií jsem rozhodně náladu. Navíc jsem měla hlavu plnou Thea. Pamatovala jsem si každý moment, kdy jsme si vzájemně pohlédli do očí. Že na něm bylo něco zvláštního, co mě nutilo si jeho osobu stále připomínat, jsem popřít nemohla.