Poručík vešel do bytu, který poslední dva měsíce sdílel s Mirou a unaveně skopl boty do kouta v předsíni. Byl sice unavený, ale domů se vůbec netěšil, protože věděl, že se bude muset Miry zeptat na Manchester a příliš se bál odpovědi. Nechtěl o ni přijít.
„Ahoj," objevila se s úsměvem ve dveřích. Zrzavé vlasy měla stažené do hustého ohonu a její zelené oči jiskřily.
„Ahoj," vydechl Liam a i on sám okamžitě věděl, že jeho náladu Mira pozná i z toho jediného slova. Její úsměv zmizel. Liam ji znal dostatečně dlouho na to, aby věděl, že umí velice dobře zaznamenat, v jakém rozpoložení se člověk nachází. Lepší v tom byl už snad jen Harry.
„Něco se stalo, že?" zeptala se, ale jen slovo „že" napovídalo, že se jedná o otázku.
„Kdys mi chtěla říct o Manchesteru?" vypadlo z něj hned a Mira sklopila pohled.
„Řekla bych ti to..."
„To není to, na co jsem se ptal," řekl se zamračením a Mira k němu prudce a vzdorovitě vrátila pohled.
„Dozvěděla jsem se to teprve včera!" zvýšila hlas, ale do očí se Liamovi nepodívala. Nevěřil jí, jelikož jestli měl nějakou schopnost, tak to byla schopnost rozpoznat, když mu někdo lže. Tohle byl přesně ten případ.
„Aspoň mi nelži k sakru! Mluvil jsem s Brinem a ten mi řekl, že o tom víš už nejmíň týden! To tě nenapadlo, že bych to možná měl vědět? Že bych možná měl vědět, že se budeš muset stěhovat, protože asi těžko budeš každý všední den jezdit do Manchesteru a zpět? Nenapadlo tě, že bys mi to měla říct, když už ne z důvodů, které jsem právě jmenoval, tak z důvodu, že mi na tobě do hajzlu záleží?" zlomil se mu hlas, ale přiměl se podívat se dívce do očí, které se leskly stejně jako ty Liamovi.
„Chtěla jsem si užít čas, který mi zbývá, než budu muset odjet, naplno a s tebou, bez toho hořkého a smutného nádechu z loučení, které jak teď oba víme, bude nevyhnutelné. Doufala jsem, že spolu strávíme ten čas, aniž bychom museli myslet na to, co bude, protože jsem tady, jsem ještě pořád tady. Oba jsme si pravděpodobně představovali náš příběh jinak, ale scénář byl napsaný a my nemůžeme nic změnit," po tváři se jí svezlo několik horkých slz a Liam se už taky nesnažil ty své zadržet.
„Takže... tohle je sbohem?"
„Ještě ne, ještě máme čas, ale sbohem přijde dřív než jsme si mysleli," smutně si povzdechla, položila dlaň na jeho tvář a palcem setřela slzu stékající po ní, zatímco ji muž objímal.
„Kdy?" zeptal se do ticha, kdy jen jeden druhému poskytovali komfort v objetí, které alespoň vytvářelo iluzi klidného večera a toho, že je všechno v pořádku.
„Příští středu se mám hlásit v Manchesteru," zašeptala, jako by tím mohla zmírnit smutek a bolest ze smyslu oněch slov.
„Slib mi, že si budeme volat a že na mě nezapomeneš..."
„Nikdy nezapomenu, slibuju."
* * *
Louis vystoupil, podíval se na druhou stranu auta, kde vystoupil Harry, ač trochu neohrabaněji, načež si nasadil sluneční brýle, další věc, kterou Louis se svými dioptrickými brýlemi udělat nemohl. Bylo hezky, slunečno, ale i tak tenhle den kazila skutečnost, že k uneseným dětem možná přibude další a tak oba působili příliš střízlivě.
Bytovka připomínající králíkárnu se ani trochu nepodobala domům, ze kterých zmizely druhé dvě děti. U domu stálo několik policejních aut a tak se nebylo čemu divit, že z každého druhého okna vykukovala nejmíň jedna hlava zvědavého souseda. Na rozdíl od ostatních míst činu, tady byla přítomna i sanitka a už tu byly i technici. Jinými slovy oni přijeli poslední.
Louis se podíval na Harryho. Vypadal napjatě a občas bylo poznat, jak sebou při každém příliš prudkém kroku slabě škubl, kdyby byl býval věděl, že je takhle na rychlo zavolají, tak by ho určitě takhle nezruinoval, ale muselo se mu nechat, že i takhle vypadal jako by vyšel ze snu.
„Louisi, Harry, tady jste!" ozval se kousek od nich veselý hlas, který oba bezpečně poznali, ale v této podobě ho snad ještě neslyšeli. Harry by přísahal, že Isaac vypadal úplně jinak a ještě mnohem líp, což se mu zas tak moc nelíbilo, protože on na rozdíl od Louise nebyl slepý vůči jeho uchváceným pohledům a i když věděl, že je Louis prostě... Louis, začínala ho pomalu dohánět žárlivost.
„Pojďte, pojedeme na stanici," řekl s úsměvem a Louis se zamračil.
„Nemáme se jít aspoň podívat dovnitř, nebo to dítě-"
„To dítě nikdo neunesl, hlídala ho babička, která má Alzheimera a dala ho k sousedce, kam ho často dávají, aby si hrál s jejich dítětem, no a pak usnula a zapomněla na to, takže vyburcovala policii, než se o tom dozvěděla ta sousedka a přinesla jí vnuka zpět," zasmál se, zatímco se společně všichni společně vraceli k autu.
„Každopádně, i když je tohle dobrá zpráva, stále je tu ta skutečnost, že tu máme dvě unesené děti a jistě nevíme, jestli budou poslední," upozornil Louis, když se posadili do auta a on nastartoval.
„Samozřejmě, jen mi udělalo radost, že je to dítě v pořádku," sklonil Isaac pohled a modrooký se na něj krátce podíval přes zpětné zrcátko a přikývl.
„To je v pohodě, je dobrý, že je to dítě v pořádku, chápu, že ti to udělalo radost," vložil se jim do toho Harry a přes rameno se na Isaaca usmál. On mu úsměv oplatil, ale nebyl to nijak vřelý úsměv, což Harry postřehl, ale radši to nechal být, třeba se mu to jen zdálo.
Isaac si už předtím dobře všiml, jak špatně se mladému detektivovi chodí a jak se neustále kouše do už tak dost rudého rtu a bylo mu jasné, co nebo spíš kdo za tím stojí, soudě i podle Louisova spokojeného a doslova zářícího zevnějšku. To bylo opravdu něco, bez čeho by se klidně obešel. Někdy si přál být jako Bram, který všechno ignoroval. Bylo by to všechno, o tolik jednodušší, kdyby nevěděl a nebo aspoň mohl přestat věnovat pozornost tomu, jak sebou Harry sem tam škubl, když ho pohyb auta donutil pohnout se taky. Jo, bez tohohle by jistě dokázal žít. Už aby se angličtí policisté vrátili tam, odkud přišli a vše se vrátilo do zajetých kolejí.
* * *
„Musíme se zaměřit na informace, které máme a známe o Adrienovi van Eyckovi," řekl Harry nahlas, když se vrátili na stanici a ostatní dva muži mu dali za pravdu. Isaac si sedl k počítači a do vyhledávače jejich policejní databáze zadal zmíněné jméno, načež hned vyjela složka, kterou potřebovali.
„Adrien van Eyck, tehdy mu bylo třináct let, zmizel po vyučování od školy před třiceti devíti lety. Po neúspěšném pátrání, při němž našli pouze chlapcův batoh a mikinu, obojí někdo hodil do popelnice, ho prohlásili za mrtvého. Jestli tedy budeme předpokládat, že žije, bude mu teď zhruba dvaapadesát," přečetl z monitoru Isaac a podíval se nahoru na Harryho, který se zamyšleně kousal do rtu a Louise, který se mračil.
„Nějaká rodina?" zeptal se, když si všiml, že se na něj poručík díval.
„Matka, ale poslední záznam o ní je zde uveden třicet osm let zpět, vypadá to, že odcestovala ze země, ale není to jisté. Otec nebyl v rodném listu uveden, ale můžeme předpokládat, že půjde o příbuzného Dwaina, jestli ne přímo o něj. Jmenuje nebo se jmenovala Isabell van Eycková," odpověděl, přičemž se musel trochu víc ponořit do složky.
„Není divné, že by rok po únosu svého dítěte jen tak odcestovala a pohřbila tak i poslední naději na shledání s ním?" zeptal se Harry. Ano, tohle byla správná otázka, jelikož matky se s něčím podobným nikdy nesrovnávají snadno a převážná většina z nich se s tím nesmíří nikdy.
„Má pravdu, měli bychom se na to podívat trochu blíž, může to být důležité," přidal se ke kudrnatému Louis a Isaac nakonec musel uznat, že mají pravdu. Musí o tom zjistit víc...
* * *
Zayn pozhasínal světla na pitevně, vzal si svou pracovní brašnu a už převlečený do civilního trička vykročil ze dveří. Už od rána mu v hlavě vrtalo chování jeho snoubenky. Předpokládal, že její nervozita a odtažitost je jen změnou dočasnou a že jde o její těhotenství, ale když se jí na to zeptal odbyla ho s tím, že má hloupé otázky. Zdálo se, že se stalo něco důležitého, o čem by s největší pravděpodobností měl vědět.
„Ahoj, jsem doma!" promluvil do bytu a čekal odpověď, místo které se Gigi objevila ve dveřích do obýváku.
„Ahoj, jak bylo v práci?" usmála se a dlaň si ochranářsky pohladila, již výrazné břicho.
„Mrtvo jako vždy," zažertoval patolog, než zase zvážněl, „jak ses měla ty? Všechno v pořádku?"
„Ano, jen dneska trochu víc kopal," odpověděla Gigi, ale při své odpovědi se vyhnula jeho očím. Přišel k ní blíž a chtěl ji políbit, jenže ona se odvrátila, takže místo rtů políbil její tvář.
„Lásko, vím, že se ptám už po tolikáté, že ti musím přijít paranoidní, ale opravdu se nic neděje?"
„Nic se neděje," řekla opět, ale na okamžik zaváhala a přesně ten okamžik vnesl do Zaynovy mysli mnohem větší zmatek a podezření, jaké však podezření to v tu chvíli ještě netušil.