Beatrice's point of view
,,Nech lidi odejít, pokud se vrátí, tak k tobě patří. Pokud ovšem ne, tak k tobě nikdy nepatřili." Alexina rádoby konějšivá slova mi již týden zněla v hlavě jako otravná ozvěna. Od té doby, co se uspořádala ta oslava, na které mi Zayn řekl ta ošklivá slova, jenž zlomila mé srdce na milion kousků, uběhl již týden. Byl to zatraceně dlouhý týden.
Po Zaynových slovech jsem zde - ve vile nechtěla zůstávat, ale zárověň jsem nechtěla opouštět své sourozence. Nemohla jsem se sbalit i s dvojčaty a společně se vrátit do bytu They. Její byt byl příliš malý pro čtyři osoby.
A navíc, dvojčata by odsud nechtěla pryč. Dvojčata si to zde oblíbila a především kluky, kteří jim jejich náklonnost opláceli. Jedinou možností, jak dvojčata dostat z této vily, bylo je odvléct násilím, což jsem nechtěla - dvojčata by mi to v životě neodpustila. Proto jsem se rozhodla, že tu nakonec zůstanu. Kluci, především Harry, mou přítomnost rádi uvítali.
Thea se zachovala trochu drze - neptala se na názory kluků a zůstala zde se mnou. Argumentovala slovy, že ji potřebuju, což vlastně ani nelhala. Ten měsíc, po tom výbuchu, mi pomáhala v mých nejhorších chvílích. Měla jsem k ní opravdu silné, citové pouto. Tudíž ano - svým způsobem jsem ji potřebovala.
Po Zaynově odmítnutí jsem si uvědomila jeden důležitý fakt. Mé city - má náklonnost k němu. Byla jsem natolik zdrcená jeho odmítnutím, protože jej miluju. Nikdy v životě jsem se necítila hůře. I neopětovaná láska mého nejlepšího přítele Davida bolela méně, než neopětovaná láska Zayna.
Zayn se ve vile neukázal ani jednou za tento týden, díky čemuž jsem se cítila ještě hůře. Vyložila jsem si jeho nepřítomnost tak, že mě nechce již nikdy vidět a proto se rozhodl raději se mi vyhýbat. Všichni se mě snažili povzbudit, že se Zayn brzo vrátí - pouze potřebuje čas, aby mohl vstřebat mé těhotenství. Nevěřila jsem ji. Nevěřila jsem, že se Zayn vrátí. Přece jen - za těch několik týdnů jsem již stihla poznat, jaký Zayn skutečně je.
Celý týden jsem se přetvařovala, že jsem v naprostém pořádku a mám se skvěle - hrála jsem si s dvojčaty, se všemi komunikovala, jakoby se nic nestalo, obdarovávala všechny svými úsměvy a po nocích jsem plakala, přičemž jsem své hlasité vzlyky tlumila polštářem. I přes mé herecké výkony Thea a Harry poznali, jak se doopravdy cítím - že skutečně nejsem tak šťastná, jak se tvářím.
,,Beo?" ozve se chraplavý hlas za dveřmi pokoje a následně tiché zaklepání, navracejíc mě zpět do reality. Nacházím se v pokoji, ve kterém jsem se před týdnem připravovala na onu oslavu - nyní pokoj pravděpodobně patří mně. Jedná se o obyčejný pokoj, který má k dispozici svou vlastní koupelnu. Takových pokojů se zde nachází více pro případné ,,vzácné návštěvy". Tento pokoj se nachází hned naproti dětskému pokojíčku, patříc dvojčatům, tudíž mám dvojčata víceméně pod dohledem.
Dříve, než stačím pronést; ,,Dále.", se dotyčná osoba za dveřmi pokoje pozve dovnitř sama. ,,Co je?" zabručím, jakmile spatřím Harryho, který rovnou zamíří k oknu, načež roztáhne zatažené závěsy. Do pokoje ihned pronikne trocha světla, což mě donutí nespokojeně zavrčet a mou hlavu schovat pod polštář. Sice je již odpoledne a probudila jsem se před pár hodinami, ale denní světlo jsem vidět nepotřebovala.
,,Vůbec si nebyla na snídani a od rána si nevylezla z pokoje. Proč?" zeptá se Harry. ,,Nevím." zamumlu vyhýbavě. ,,Je ti špatně? Zvracelas'? Bolí tě něco?" zeptá se starostlivě - jeho hlas každým slovem slyším zřetelněji, což znamená, že se Harry přibližuje blíže ke mně.
,,Ne, ne a ne." odpovím krapet nevrle. Nemám motivaci k tomu, abych vylezla z postele, natož z pokoje, a na jídlo nemám žádné pomyšlení. Nejraději bych celý den proležela v posteli a mazlila se s někým. Abych byla přesnější - nejraději bych celý den proležela v posteli a mazlila se se Zaynem. I přesto, že mě Zayn drsně odmítl, můj zájem o něj nezmizel.
,,Už zase?" povzdechne Harry, dle jeho hlasu mohu vydedukovat, že je pouhých pár centimetrů ode mě. ,,Co už zase?" shodím polštář ze své hlavy, abych mohla pohlédnout na jeho tvář. ,,Přemýšlíš nad Zaynem a trápíš se kvůli němu." nepatrně nakrčí své rty. ,,Pořád, Harry. Pořád." povzdechnu tichým hlasem, načež se otočím na záda a posadím se.
,,Co kdybysme podnikli menší výlet, aby ses odreagovala?" navrhne jeho chraplavý hlas. ,,Nechci nikam." zasténám otráveně. ,,Tak to je blbý, protože jsem to už zařídil. Pojedeme do nemocnice." informuje mě. ,,Proč?" nechápavě nakrčím své obočí. Pod pojmem; ,,menší výlet" jsem si rozhodně nepředstavovala návštěvu nemocnice.
,,Máme v nemocnici jednoho známýho. Včera jsem mu zavolal a domluvil ti prohlídku. Pojedeme se podívat na miminko." pronese nadšeně. Jeho zelené oči září radostí. ,,Chováš se, jakobys to miminko čekal ty." uchechtnu se. Líně se posunu na kraj postele, načež z ní vstanu. Musím uznat, že Harryho návrh nezní vůbec nijak špatně. Vlastně bych ráda uvítala, kdybych o svém těhotenství věděla něco více.
,,Jen mám radost, protože tady za pár měsíců bude miminko a já budu strejda." zamumle dotčeně. ,,Jak si můžeš bejt tak jistej, že si to miminko nechám?" nepatrně přimhouřím své hnědé oči. ,,Vím to. Věřím tomu, že díky dnešní prohlídce změníš názor." usměje se. ,,Aby si pak nebyl zklamaný... Na kolikátou je ta prohlídka?" raději změním téma.
,,Za hodinu bysme tam měli být." zodpoví můj dotaz. ,,Proč si nepřišel dřív?!" vyjeknu, ,,Za hodinu nic nestíhám!" začnu panikařit. ,,Tak to aby sis pohla. Do tři čtvrtě hodiny buď dole." uchechtne se, věnujíc mi mrknutí. Následně z mého pokoje odejde a nechá za sebou pootevřené dveře. Super, takže mám na svou přípravu pouze čtyřicet pět minut.
V koupelně, patříc k mému pokoji, vykonám svou potřebu a následně se trochu zkulturním - opláchnu si svou tvář studenou vodou, abych se lépe probrala, své řasy zvýrazním řasenkou, zatímco své rty průhledným leskem, a na závěr své vlasy upravím žehličkou, aby nelétaly do všech světových stran. Poté koupelnu opustím a svůj zbývající čas využiju k přípravě oblečení. Následně na minutu přesně seběhnu dolů do obýváku - již připravená.
,,No hurá." pronese Harry otráveně, načež vstane ze sedačky. ,,Kde je Thea?" zeptám se. ,,S Louisem." zamumle, ledabyle krčíc rameny. ,,Cože?" zamrkám překvapeně. ,,Louis mě furt otravoval, abych s ním jel do klubu. Asi třikrát jsem ho poslal do prdele a pak se mu nabídla Thea, že s ním pojede." vysvětlí. ,,Takže se jeli ožrat?" ,,Ne, jen taková menší kontrola, jestli v klubu všechno jde, tak jak má." zodpoví můj dotaz, přičemž svou paži omotá kolem mých ramen. Společně opustíme prostory vily a zamíříme k černému Range Roveru, patříc Harrymu.
,,A kde jsou dvojčata?" položím mu další dotaz, jakmile se usadí na sedadlo řidiče, zatímco já sedím na sedadle spolujezdce. ,,Doma. Nemusíš se o ně bát, je s nima Alex." mrkne, přičemž následuje mému předchozímu příkladu a zapne bezpečnostní pás přes své tělo. ,,Alex je tady?" zatvářím se překvapeně. Jakto, že o její návštěvě nic nevím?
,,Kdybys nebyla furt zalezlá v pokoji, tak to víš." uchechtne se Harry, zodpovídajíc můj nevyřčený dotaz, přičemž otočí klíčem v zapalování, načež se pomalu rozjede. ,,Jasně. A taky si zapomněl dodat, že kdybych nebyla furt zalezlá v pokoji, tak bych vás dva viděla, jak si vyměňujete sliny." setřu jej. Pobaveně se zašklebím nad jeho zamračeným výrazem, který se mu usadil ve tváři.
,,Neskutečný, jak jsi drzá. Přitom jsem starší, měla bys mít vůči mně trochu respektu." informuje mě. ,,Ale prosimtě, nebuď tak dotčenej. A navíc seš starší maximálně o pět let." pronesu. ,,O čtyři." opraví mě. ,,Takže ti je dvaadvacet?" ujistím se. ,,Jo, co se tak divíš? To vypadám až tak staře?" zatváří se dotčeně. Pane Bože, Harry je dnes extrémně přecitlivělý!
,,Ne, to ne, ale nikdy předtím si mi neřekl, kolik ti je. Znám věk jenom Zayna, Louise a teď už i tvůj." zamumlu. ,,Niallovi a Liamovi je třiadvacet, jsou stejně se Zaynem." informuje mě. ,,A kolik je Maye? Přítelkyni Liama?" slabě pozvednu své obočí. ,,Stejně jako Alex, jednadvacet." vydechne, věnujíc se řížení. ,,Oh, to je hezké. Máte stejně staré přítelkyně." pronesu škádlivě. Harry se zhluboka nadechne a aniž by jakkoli odpověděl na má slova, tak zapne rádio auta a schválně jej dá co nehlasitěji.
,,No jo, za pravdu se člověk zlobí." pronesu dostatečně hlasitě, aby mě slyšel, načež se škodolibě zasměju. Harry ztlumí rádio auta, načež mi krátce věnuje svůj pohled, ,,Proto jsi byla naštvaná, když ti Zayn řekl, že nemůžeš ztratit něco, co ti nikdy nepatřilo?" ušklíbne se. Můj smích mě okamžitě opustí. Tahle slova si Harry mohl odpustit - nemusel tehdejší situaci zmiňovat. Svůj pohled uraženě odvrátím k oknu a co nejvíce se přitisknu ke dveřím auta, abych byla co nejdál od Harryho.
,,Beo, promiň. Nechtěl jsem-" ,,Tohle si odpusť, Harry." přeruším jej, ,,Nejsi opilej a nejsi ani pod vlivem drog - jsi při smyslech. Moc dobře jsi věděl, co říkáš. Moc dobře jsi věděl, že mě výběr tvých slov raní." pronesu tichým hlasem, aniž bych mu věnovala svůj jediný pohled. ,,Omlouvám se, Bee." vydechne. ,,Radši se věnuj řízení a nech mě bejt." odseknu. Nemám náladu na jeho omluvy, ačkoliv jsou upřímné, což cením.
Jakmile Harry zaparkuje na nemocničním parkovišti, tak svými hbitými prsty rozepnu svůj bezpečnostní pás, načež z auta vystoupím. Při vystupování nechtěně třísknu dveřmi auta více, než jsem měla v úmyslu.
,,Hele." napomene mě Harry a věnuje mi svůj zamračený pohled, ačkoliv se v jeho očích odráží omluva za jeho předešlá slova. ,,To máš za to, cos mi řekl." odfrknu si. ,,Tak to teda ne. Auto mi nerozbíjej, je to dárek. Dostal jsem ho od Zoe." ,,Promiň." zašeptám provinile. ,,Pokud mi odpustíš to, co jsem ti předtím řekl, tak ti odpustím, že mi flákáš s dveřma od auta." nabídne, přičemž slabě pozvedne své obočí. ,,Fajn." vydechnu neochotně, protáčejíc očima, ale i přesto se usměju. Harry mi můj úsměv oplatí, načež dálkově zamkne své auto a zamíří do nemocnice - jako poslušný pejsek jej následuju.
,,Je tu dost lidí." zamumlu na půl pusy, abych na sebe a Harryho neupoutala více pozornosti, než máme nyní. Jakmile jsme vkročili do čekárny ambulance, tak se veškerá pozornost obrátila na nás dva.
,,Neboj, tebe vezme doktor předčasně. Všechno je už zařízený." uklidní mě, věnujíc mi mrknutí, a poté půjde zaklepat na dveře ambulace. Nejistě jej následuju, přičemž svůj pohled raději upírám pouze na Harryho záda.
Dveře ambulance se po několika vteřinách otevřou, načež se mezi nimi objeví starší zdravotní sestra - jakmile spatřila Harryho, tak nás pozvala dále. Harry se se zdravotní sestrou a doktorem dá do řeči - povídají, jakoby to byli staří známí. Mám menší tušení, že tento doktor kdysi vyšetřoval Harryho těhotnou přítelkyni - Zoe, proto si spolu tak rozumí.
Poněkud nesvá ulehnu na ošetřující lehátko, načež nepatrně vyhrnu své triko. Doktor na můj podbřišek nanese průhledný gel, který mě lehce zastudí. Zatímco doktor komunikuje s Harrym, který sedí vedle mě a něžně hladí mou paži, což mě momentálně uklidňuje, tak ultrazvukovou sondou přejíždí po mém podbřišku a svůj pohled upírá na obrazovku monitoru.
Zrovna když svůj pohled obrátím na Harryho, tak se jeho zelené oči rozzáří. Ovšem Harry neupírá svůj pohled na mě, nýbrž na obrazovku monitoru, proto pohlédnu stejným směrem jako on. Ale jsem poněkud zmatená, protože na obrazovce monitoru není nic zajímavého.
,,Kde je to miminko?" odvážím se zeptat. Doktor se pobaveně zasměje a poté svým prstem ukáže na specifické místo na obrazovce monitoru. Musím nepatrně přimhouřit své oči, abych zahlédla ten malý, rozmazaný flíček, na který ukazuje. Na mé tváři se objeví menší úsměv. Tohle je moje miminko? Je tak hrozně miniaturní! Taková malá, roztomilá fazolka!
,,Pátý týden těhotenství, začátek druhého měsíce." promluví doktor. Vypadá to, že doktor s prohlížením miminka končí, proto jej rychle zastavím svými slovy. ,,Chtěla bych ještě fotku, prosím!" vyhrknu, ,,Ultrazvuku. Na památku." dodám. ,,Samozřejmě." pousměje se. Obrátím svůj pohled na Harryho a věnuju mu svůj úsměv, který mi s radostí oplatí.
Doktor mě obeznámil s informací, že za celé mé těhotenství přijdu na kontrolu ještě třikrát. Dostala jsem snímek ultrazvuku, na němž se vyjímaly mé osobní informace, a těhotenský průkaz. Harry s doktorem a zdravotní sestrou prohodil pár posledních slov, než jsme s rozloučením opustili jejich ambulanci.
,,Věděl jsem to." pronese Harry pyšně, zatímco společně kráčíme k jeho autu. ,,Co?" zeptám se poněkud zmateně. ,,Že si to miminko necháš. Všiml jsem si tvýho úsměvu a navíc, kdyby sis ho nechtěla nechat, tak proč bys chtěla fotku?" zašklebí se vítězně. ,,Sklapni." zamumlu. Nechci přiznat, že má Harry pravdu - na to jsem až příliš hrdá.
Po usazení do Harryho auta a následném rozjetí se mezi námi rozprostilo ticho, které jsem se rozhodla náhle přerušit. ,,Ten snímek ultrazvuku jsem vzala pro Zayna." zašeptám sotva slyšitelně. ,,To jako fakt?" zeptá se zaskočeně. ,,Jo. Já vím, že na tom snímku není nic pořádně vidět, ale třeba to Zayna donutí přehodnotit své rozhodnutí a to miminko nakonec bude chtít." pronesu. ,,Doufáš v to." zkonstatuje. ,,Upřímně? Jo. Doufám v to." vydechnu, odsouhlasujíc jeho slova, načež svůj pohled odvrátím k oknu.
,,Přemýšlíš?" vyruší mě Harryho hlas z mého krátkého zamyšlení, načež pouze zabručím na souhlas. ,,Nad jmény?" zeptá se. ,,Nad jakými jmény?" nakrčím své obočí, přičemž na něj pohlédnu. ,,No pro miminko." zaculí se, načež mi krátce věnuje svůj pohled, než jej odvrátí zpět na vozovku před námi. ,,Přemýšlela jsem nad Zaynem." přiznám, ,,Není na přemýšlení nad jmény moc brzo?" uchechtnu se tiše.
,,No a? Lepší mít vybraný jména moc brzo, než moc pozdě." odpoví chytře, ,,A rovnou mě napadlo jedno jméno pro holčičku." dodá. ,,Jaký?" zeptám se zvědavě. ,,Veronica. Veronica Malik, zní to moc hezky." zazubí se. ,,No tak to ani náhodou." odfrknu si, ,,To je hrozný jméno. To bych svojí holčičce nikdy neudělala." zavrtím hlavou v nesouhlasu.
,,Pfff, tím mi chceš říct, že mám hroznej vkus na jména?" zeptá se dotčeně. ,,Jo, máš." zasměju se, ,,Prozatím tomu maličkýmu tvorečkovi uvnitř mě budu říkat fazolka." svou dlaní něžně pohladím své břicho. ,,Jak originální." začne se pobaveně smát. Nebezpečně na něj přimhouřím své oči, ale později se k jeho smíchu přidám také, protože jeho smích je příliš nakažlivý.
,,Čí to je auto?" zamrkám udiveně, jakmile parkujeme před vilou - před naším odjezdem zde žádné černé Bugatti nebylo. ,,Zaynovo." odpoví Harry - při jeho odpovědi se tlukot mého srdce nepatrně zrychlil. ,,Chtěla-Chtěla bych s ním mluvit." zakoktám se. ,,A co ti brání?" uchechtne se. ,,Já nevím... Není to blbý? Abych za ním jen tak přišla s tím, že si chci promluvit?" nervózně skousnu svůj spodní ret. ,,Nevidím na tom nic špatnýho, Bee. Zasloužíš si vysvětlení, proč se tak minule zachoval." pronese, přičemž vyndá klíčky ze zapalování svého auta a poté mi věnuje svůj pohled. ,,Asi máš pravdu. Děkuju." obdaruju jej svým úsměvem. Bez dalšího zbytečného zdržování rozepnu svůj bezpečnostní pás a vystoupím z auta. Aniž bych počkala na Harryho, tak zamířím do vily.
Musím se uklidnit, abych nemluvila žádné nesmysly a Zayn mě akorát neposlal do háje. Musím vybrat vhodné téma, o kterém bychom dokázali spolu komunikovat. Bavit se o tom, co se stalo na té oslavě? Pochybuju, že by Zayn byl ochotný tehdejší situaci probírat. Bavit se o jeho vztahu s Madison? Zamítnuto. Neudržela bych se totiž a vyplýtvala na Madison veškerou svou zásobu sprostých slov, čímž by se akorát strhla hádka, což mi za to nestojí. Mé těhotenství? Tohle téma bych s ním velmi ráda probrala, ale otázkou je, zda by Zayn byl ochotný jej probrat se mnou.
Bez rozmýšlení zamířím do kuchyně, abych se něčeho napila trochu uklidnila. K mému štěstí či smůle se zde nachází zrovna Zayn, který si mě všiml téměř okamžitě.
,,Kde jsi byla?" vypálí na mě dotaz, aniž by se obtěžoval pozdravit. ,,V nemocnici. Proč?" zamumlu, snažíc se tvářit naprosto klidně. Nechci, aby viděl, jak moc mě jeho přítomnost rozhodila a zároveň potěšila.
,,Chtěl jsem s tebou mluvit. Proč jsi byla v nemocnici?" nepatrně pozvedne své husté obočí. ,,Na prohlídce. Proč si se mnou chtěl mluvit?" zeptám se zvědavě. ,,Na jaký prohlídce?" položí mi další dotaz, aniž by odpověděl na ten můj. ,,Těhotenská prohlídka." hlesnu. ,,Aha." chápavě přikývne hlavou. ,,Proč si se mnou chtěl mluvit?" zopakuju svůj předchozí dotaz. ,,Nevím. Cejtil jsem potřebu si s tebou promluvit." pokrčí ledabyle rameny, ,,Mimochodem - přivezl jsem ti něco ze Starbucks." pronese, přičemž ke mně přisune blíže průhledný kelímek, obsahujíc růžovou tekutinu s kusy jahod.
Překvapeně zamrkám a nechápavě nakrčím své obočí, ,,Proč?" ,,Nechceš? Myslel jsem, že když seš teď těhotná, tak máš často chuť na sladký. Proto jsem ti vzal jahodovej milkshake." zamumle. ,,Ne, to ne, jen... Překvapil si mě." přiznám - jsem stále trochu zaskočená jeho milým činem, ,,Děkuju." usměju se a převezmu si kelímek. Miluju jahody - cokoli s jahodami, tudíž jsem tento milkshake pochopitelně nemohla odmítnout.
Zayn se vůbec neusmívá, ale ani nemračí. Jeho tvář je naprosto bez výrazu a jeho tmavé oči jsou prázdné. Nedokážu z jeho tváře, ani očí, absolutně nic vyčíst. Chápu, že se necítí komfortně, protože já také ne. Ale velmi si cením toho, že sem přijel, aby si se mnou promluvil a předal mi jahodový milkshake. Jsem opravdu pitomá, že jsem jeho chování nevěnovala více své pozornosti.
,,Víš... Já... Nevím, jestli je to správný, ale něco bych ti ráda dala." pronesu váhavě, jakmile upiju malé množství sladké tekutiny ze svého kelímku. ,,A co?" pozvedne své husté obočí, přičemž mě upřeně pozoruje. Sáhnu do zadní kapsy svých kalhot a natáhnu svou paži, předávajíc mu snímek ultrazvuku, který si Zayn následně převezme. Jeho oči nechápavě pozorují snímek ultrazvuku, proto se rozhodnu mu pomoct.
,,Tenhle malej flíček je naše miminko." zašeptám sotva slyšitelně a svým prstem ukážu na naší malou fazolku zachycenou na snímku. Pozoruju Zaynovu tvář s jistými obavami. Raději upiju ze svého milkshakeu, abych se alespoň trochu uklidnila.
,,Je to malý jak lentilka." pronese vážně, aniž by odtrhl svůj pohled. ,,Já vím, že na tom snímku není nic pořádně vidět, ale za pár týdnů bude už větší. Jsem teprve v pátým týdnu." informuju jej. ,,Můžu si ten snímek nechat?" zeptá se, přičemž na mě pohlédne. ,,Oh, no... Jo. Jo, můžeš." vysoukám ze sebe zaskočená jeho dotazem. Upřímně jsem očekávala, že ten snímek ultrazvuku roztrhá na miniaturní kousíčky - ne, že si jej bude chtít dobrovolně nechat. Ale potěšilo mě to. Ovšem nyní mě to mrzí, protože nemám žádnou památku na svou malou fazolku.
,,Chtěla bych si to miminko nechat, Zee. Přemýšlela jsem nad tím a chtěla bych tomu malýmu tvorečkovi dát šanci. Vlastně... Vlastně se na to miminko i těším." zašeptám a nervózně skousnu svůj spodní ret. Nic. Žádná odezva. Místo slovní odpovědi Zayn vstane z barové stoličky, na které doposud seděl, a přejde blíže ke mně. Ani nedutám a na mém čele mě krátce zahřejí jeho měkké rty.
,,Fakt mě to mrzí, Beatrice, ale musel jsem to udělat. Nic jinýho nezbývalo... Promiň." zašeptá. Sotva domluví, tak z kuchyně odejde a nechá mě tam stát samotnou a naprosto zmatenou.
Vyložila jsem si tvá slova jako omluvu za tvé předchozí chování, které si předvedl na té oslavě. Ale ty ses za své předchozí chování neomlouval. Tvá omluva byla za něco, co se teprve mělo stát. Předčasně ses mi omluvil za to, že si mě připravil o naše miminko. Ale tvá slova nebyla dostačující omluvou, protože si v mém srdci zanechal obrovskou díru, kterou pouhá slova nedokážou zaplnit. Tu obrovskou díru v mém srdci dokáže zaplnit pouze naše miminko, které si mi sebral. Tak moc si mi ublížil, Zayne.
omlouvám se, že včera nevyšla opravená kapitola, ale jaksi nebyl čas😵💫