Když Isaac druhého dne ráno vcházel do budovy policejní stanice, určitě nečekal, že se ve dveřích srazí s mladým detektivem z Anglie, ale bylo tomu tak. Sotva překročil práh stanice, doslova do sebe narazili a oba ten náraz málem neustáli. Isaaca zachránily dveře a Harryho Louis, který stál přímo za ním, takže ho chytil.
„Pardon, omlouvám se, spěchám, protože se mi nějakým nedopatřením podařilo zaspat."
Možná kdyby ses do dvou do rána nelitoval a neutápěl se v myšlenkách na Giela a angličany, ozval se protivný hlásek v jeho hlavě, ale on ho úspěšně vytěsnil, aspoň pro teď.
„V pohodě, Lou by mě spadnout nenechal, jsi v pořádku?" zajímal se hned Harry a poručík se jako na povel napřímil.
„Jo, jo jsem, ještě jednou se omlouvám, kdyby za tebou Louis nestál, mohl jsem ti ublížit," zahanbeně sklopil pohled a nečekaně si slovo vzal Louis, který doposud mlčel.
„Vždy jsem za ním, protože vím, jak umí být nešikovný a musím mít jistotu, že se mu nic nestane," políbil modrooký svého přítele na tvář, která zčervenala a nevědomky tím znova a znova zasazoval nové rány do srdce poručíka, které už předtím krvácelo.
„Je šťastný, že tě má," nuceně se usmál, než se rozešel ke kanceláři, kterou momentálně sdílel i s muži, kteří mu každým projevem vzájemné náklonnosti ubližovali a neměli o tom ponětí.
„Ze včerejších výslechů vyplynulo, že důležitým svědkem by pro nás mohla být sousedka Reijnových, která bydlí naproti nim, takže tam musíte zajet a zjistit, co ví," zastavil je hned ve dveřích Bram.
„Hned? Neměli bychom si ty výslechy, u kterých jsme nebyli aspoň pročíst?" zeptal se Louis.
„Je to nařízení od šéfa, takže si myslím, že pokud s ním nechcete mít další problémy, tak byste měli jet hned," poškrábal se na zátylku Bram a Louis si zavrčením znovu upravil brýle, které mu při zamračení vždy sjely a že se poslední dobou mračil často. Nebyl zvyklý rozkazy poslouchat ani dřív, natož teď když byl kapitán. To, že tady musel skákat, jak si pískne zdejší kapitán ho neskutečně iritovalo.
„Má pravdu, Giel... Tedy chci říct kapitán Tellegen umí být opravdu hrozný, když někdo neuposlechne jeho rozkazy a je ještě horší, když se mu někdo plete do vyšetřování," dosvědčil Isaac a Harry se uchechtl.
„To mi někoho silně připomíná," poznamenal s pohledem věnovaným Louisovi a ten přetočil očima, ale usmál se, protože na Harryho se prostě nedokázal zlobit, i když si ho dobíral a posmíval se.
„No tak nic, pojďte vy dva, pojedeme," vložil se do toho Isaac než mu dva šťastně zamilovaní a nechutně sladcí muži mohli přivodit cukrovkový záchvat.
* * *
Jestli si poručík myslel, že se mu dnes poštěstí vyhnout se situacím, v nichž by byl i nadále vystavován neustálým projevům lásky mezi Harrym a Louisem, tak se hodně pletl. V prvé řadě neměl dovolit, aby řídil Louis a určitě neměl dovolit Harrymu sezení na místě spolujezdce, protože teď seděl na zadním sedadle a místy to vypadalo, že ti dva snad zapomněli, že jede s nimi. Trpěl. Trpěl, kdykoli se o sebe lehce otřely jejich kolena a trpěl, i když viděl úsměv, který měl skoro stálé místo na tváři detektiva, kdykoli se podíval Louisovým směrem. V jednu chvíli si dokonce všiml, jak modrooký položil dlaň na stehno mladšího, jehož úsměv se tím ještě zvětšil, ale chvíli na to si Louis uvědomil jeho přítomnost a ruku zase stáhl.
„Tak jsme tady," oznámil kapitán a Isaac si konečně mohl vydechnout. Harry a Louis vystoupili až po něm, ale díkybohu si nevšimli, jak se tvářil, protože by se jistě zeptali, jestli mu je dobře a on by pak nedokázal lhát. Ne, dobře mu nebylo.
„Kamerlingová bydlí tamhle, je to ten dům se světle růžovou fasádou," oznámil jim, aniž by se na ně podíval a rozešel se směrem k domku.
Domovní branka nebyla zamčená, ale v tomto sousedství je nezamykal nikdo. Prošli malou předzahrádkou plnou lilií, jejichž omamná vůně se nesla celým okolím, ke dveřím. Isaac už už chtěl zazvonit, ale Harry ho zastavil poukazujíce na pootevřené dveře. Louisovi ruka okamžitě vystřelila ke zbrani u pasu a poručík tu svou taky vytáhl. Pomalu strčil do dveří a nahlédl do chodby s vyvěšenými obrazy koček a pak s připravenou zbraní vešel dovnitř s Louisem v zádech a Harrym krčícím se za ním. Všude bylo ticho. Otevřeli dveře do kuchyně a kolem nich se prohnalo asi šest koček, které tu nejspíše byly už nějakou dobu zavřené, vzhledem k tomu, že záchod byl více než plný a zem byla pokrytá kromě výkalů i jídlem, ke kterému se dostaly. Celou kuchyní se nesl zápach, který jim všem zvedal žaludek a všem bylo hned jasné, že to není pouze vinou kočičího záchodku. Pach se linul celou kuchyní a neomylně je vedl ke dveřím do další místnosti. Byl to nasládlý a naprosto nechutný pach tlejícího masa, který tři muži dobře znali, ale raději by ho necítili už nikdy v životě. Teď jim nezbývalo než se připravit na pohled, který se jim pravděpodobně naskytne po otevření dveří.
„Půjdu první, tohle nebude hezké pokoukání," nabídl se Louis a Isaac ho nic nenamítaje pustil před sebe. Modrooký se zhluboka nadechl a vzal za kliku. Jakmile dveře povolily, zápach ještě zesílil a oni mohli vidět obrázek, na který si nikdo nikdy nezvykne. Stará mrtvá žena seděla za stolem s hlavou položenou na stole. Oči šedé, bez života a vykulené. Její kůže zašedlá a místy hnědnoucí napovídala, že tu leží delší dobu. Mouchy, jenž na jejím povrchu hodovaly se při závanu vzduchu z kuchyně vznesly a se bzučením vyčkávaly, co se bude dít. Ve střelné ráně v zádech už jistě hodovali červi a jiná havěť, jež měla šanci se k tělu ženy dostat. Vrah ji pravděpodobně zastihl, když si četla a zastřelil, aniž by to čekala.
„Měli bychom někoho zavolat."
První promluvil Isaac a Louis mávl rukou na znak toho, že může jít a Harry přistoupil blíž k židli, na níž seděla mrtvola a prohlédl si tělo blíže.
„Něco nesedí..." poznamenal.
„Třeba fakt, že je možná hlavní svědkyně mrtvá a vypadá to, že byla mrtvá, už když jsme byli kvůli únosu toho dítěte u Reijnových?" rýpnul si Louis, ale Harry to ignoroval.
„Ne, to není ono," podíval se na stůl, který byl z velké části od krve a pod rukou mrtvoly bylo suché a čisté místo ve tvaru malého obdélníku.
„Tady něco bylo, nějaká kniha nebo deník," upozornil Louise a ten přemýšlivě přikývl.
„Ano, vypadá to, jako by ji brala do ruky, když ji zastřelili, ale proč by někdo střílel starou ženskou a kradl jí knihu?"
„Třeba to nebyla kniha, ale deník. Kamerlingová byla podle všech stará drbna s očima a ušima všude, takže si klidně mohla dělat poznámky a vést si záznamy toho, co viděla. Měl jsem sousedku, která tohle dělala."
„Chceš říct, že možná viděla únosce a udělala si o tom záznam a proto musela zemřít? Vrah si jí asi všiml a tak ji umlčel a vzal deník, který by ho mohl odhalit," podíval se modrooký na svého přítele a ten jen vážně přikývl.
„Proč se na nás lepí jen případy s účastí vyšinutýho magora?" zeptal se kapitán.
„To fakt netuším," uchechtl se Harry, i když to mohlo nad rozkládající se mrtvolou působit nepatřičně.
„Za chvíli přijedou technici s Leou, aspoň vás seznámím," promluvil k nim Isaac, když vyšli před dům, očividně byl rád, že nebude muset zpět dovnitř.
„Kdo je Lea?" zřekli se ve stejnou chvíli oba muži, čemuž se Isaac zasmál.
„Lea Vosová je patoložka a moje kamarádka," vysvětlil nakonec a Harry i Louis opět ve stejnou chvíli přikývli.
„Fajn, tohle je děsivý, nechte toho," nervózně se zasmál mladý poručík a zamyslel se, jestli tohle dělají přirozeně nebo si to trénují, protože zrcadlili jeden druhého, jako by byli jeden člověk.
* * *
Dvě ženy seděly u televize přitisknuté k sobě pod dekou a sledovaly jejich oblíbený seriál. Jejich dvouletý syn měl spát nahoře ve své postýlce až na to, že nespal. Člověk, který neměl v domě co dělat, stál kousek od postýlky s malým chlapcem v náručí a jemně s ním pohupoval, aby nevydal žádný zvuk dokud nevytáhl z chůvičky baterie. Pak se přesunul k oknu a zmizel stejně neslyšně jako se objevil. Jediné, co po sobě zanechal, byl jeden nevinně bílý tulipán...
Tak a jsem zpět! Úspěšně mám za sebou maturitu, takže teď budou díly opět vycházet pravidelně každou neděli! Doufám, že se kapitola líbila a třeba mi napíšete i nějaký komentář.
Sejdeme se na Karry! ❤