Nezumi - AoKaga

2. To bych nikdy nedokázal

"No, no, křikloune." Sklonil jsem hlavu, abych mohl malého Nezumiho políbit na čelíčko a pohladil ho po tvářičce. Zvědavě otevřel očička a koukal na mě. Pobaveně jsem se odtáhl, ale prsty nechal na tvářičce, aby věděl, že jsem u něho. "Zvládneš ještě přebalit a obléknout? Co myslíš?" Natáhl jsem se pro plenku a oblečení, co měl včera. Přebalil jsem ho a převlékl, bez toho, aniž by se rozbrečel. "Super. Tak pojď." Vzal jsem si ho do náruče a odešel s ním do kuchyně, abych mu připravil čerstvé mléko. Zavřel jsem dveře, abychom nebudili Daikiho a žvatlal na malého, aby to ještě chvilku vydržel. "Ahoj." Ozvalo se za mnou unaveně. "Ah. Už jsi vzhůru jo?" Políbil jsem Daikiho a konečně vyhověl malýmu a do pusy mu strčil dudlík od flašky. "Nehltej." Zamumlal na něho a políbil ho na čelo. "Musím. Za chvilku jdu do práce." Zarazil se. "Vážně ti nevadí, že jsi s ním doma?" Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Rozhodně ne. Miluju to." Přivinul jsem si toho broučka víc k sobě. "Hrozně mi to chybělo." Přiznal jsem a viděl jsem, jak se usmál. "To ano. Yoshi vyrostl hrozně rychle." S tím jsem musel souhlasit. "Bál jsem se, že když budeme mít malého, že už ho nebudeš brát jako svého." Přiznal jsem a Daiki se zarazil. "To bych nikdy nedokázal. Ten kluk je součástí mě, stejně jako tebe. Vždycky ho budu milovat jako syna, i když už žije vlastní život." Usmál se a strčil malému dudlík a pohladil ho po vlasech. "Stejně tak jsem měl strach já." Zadíval se na mě. "Ale věřil jsem ti." Přivinul nás k sobě a políbil mě. "A nezklamal jsem se."