Nezumi - AoKaga

1. Už má svůj život

Taiga

"No, no, co se tu děje." Sklonil jsem se nad postýlkou a zadíval se na toho malého křiklouna. "Budeš děsně rozmazlený, když budeš furt u nás." Zamručel jsem, ale přes to jsem ho zabalil do zavinovačky na které pouze ležel a vzal si ho do náruče. V tu chvíli bylo po pláči, zívl si a spokojeně zavřel očka. Byl o tolik jiný než malý Yoshi. A přesto byl stejně tak dokonalý. Yoshi... Povzdechl jsem si. Zezadu se ke mně přitisklo tělo. "Už mu odpusť." Políbil mě Daiki na rameno. Jeho ruka překryla mojí. "Je dospělý. Je jasné, že se chce postavit na vlastní nohy." Povzdechl jsem si. "Vždyť já vím... Už má svůj život..." Povzdechl jsem si. "Ale není to lehký. Chybí mi." Cítil jsem jak se jeho rty na mém rameni roztáhly do úsměvu. "Já vím, že není. Taky mi chybí. Ale nebydlí tak daleko. Přece jen se můžeme kdykoliv vidět." Kývl jsem. Věděl jsem, že má pravdu. "Pozveš je na oběd? Měl bych se mu omluvit." Daiki mi sebral malého a opatrně ho uložil do postýlky. Přitáhl si mě k sobě a natiskl mě na sebe. "Máme dvě minuty, než si uvědomí kde je." Zamumlal a začal mě líbat. Polibky jsem mu oplácel, ale nakonec jsem se od něho odtáhl. "Tak už mě pusť. Vždyť chytí histerák." Odtáhl jsem se a vzal si do náruče. "Je to závislák." Naklonil se Daiki aby ho políbil na drobné čelíčko. "No ty mu máš co říkat... To evidentně sdělil po tobě." Vyjekl jsem, když mě kousl do krku. "Přestaň." Zavrtěl jsem nad ním pobaveně hlavou a vtiskl mu do rukou malého Nezumiho. "Zavolej, Yoshimu. Jdu uklidit a něco uvařit." Natáhl jsem se, abych ho políbil a pohladil prstem Nezumiho, než jsem se vydal opravdu uklízet.