Světelná šance

Světlo

Stála jsem a dívala se před sebe. Právě před mýma očima běžely všechny mé vzpomínky na to, co se stalo za celý můj život. To jak jsem byla šťastná, smutná, naštvaná. Všechny ty chvíle, kdy jsem nenáviděla celý svět, ale zároveň i ty chvíle, kdy jsem byla nejšťastnějším člověkem.

Po tvářích mi stékaly slzy. Tak moc bych se chtěla vrátit. Stačil by mi měsíc a všechno bych napravila. Nebo alespoň část toho, co jsem stačila zkazit.

Natáhla jsem ruku, jako kdybych se chtěla svých vzpomínek dotknout. Ani mě nepřekvapilo, když má ruka prošla skrz obraz.

,,Ještě nevěš hlavu, Elen." Za mými zády někdo stál. Věděla jsem to nejen kvůli jeho hlasu, ale taky kvůli tomu, že jsem cítila jeho horký dech na svém krku.

,,Kdo jste?" Zeptala jsem se, ale nadále jsem sledovala obrazy svých vzpomínek. Z oslavy mých dvanáctých narozenin se rázem stala dovolená s mými sourozenci a rodinou. Bylo to loni v létě, když jsem začínala tušit, že se něco děje, ale nedokázala jsem si ani představit, co by to mohlo být.

,,Ten, kdo ti dá druhou šanci. Odešla jsi velmi brzy, ale tvůj čas ještě nenadešel." Otočila jsem se za hrubým hlasem muže za mými zády a chtěla se na něj podívat, ale než jsem tak stihla udělat, všude kolem mě byla tma.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale neviděla jsem nic jiného než černou tmu všude kolem. Natáhla jsem před sebe ruce, ale ani ty jsem neviděla. Cítila jsem každý pohyb svého těla, ale jakmile jsem se snažila se na sebe podívat, neviděla jsem nic. Jen nekonečnou tmu.

Stála jsem dlouho, nebo tak mi to alespoň připadalo, než jsem zahlédla v dáli malé světýlko. Chvíli jsem myslela, že se mi to jen zdá, ale světýlko se po chvíli začalo zvětšovat. Zastínila jsem si rukou oči, abych se nemusela dívat do přímého oslňujícího světla. Velmi mě potěšilo, když mi na obličej dopadl stín mé ruky.

Světlo se neustále zvětšovalo, jakoby se ke mně přibližovalo a já, ačkoliv jsem se snažila, jsem se nemohla pohnout z místa. Mohla jsem jedině čekat dokud to světlo nebude úplně u mě.

Světlo bylo už skoro u mně, když jsem v něm zahlédla nejasné obrysy čehosi. Nedalo se rozeznat o co se jedná, viděla jsem pouze jak se tam něco děje. Barevné obrysy se míhaly ze strany na stranu a já bych nedokázala ani omylem určit, co by se tam mohlo dít.

Obraz se postupně vyjasňoval, ale i tak bylo tak málo vidět, že by ani ten nejbystřejší člověk nemohl odtušit, co se děje.

,,Máš na výběr, buď tu zůstaneš, nebo se tam vrátíš." Za svými zády jsem slyšela opět hlas muže, který na mě už mluvil na tomhle podivném místě. Stále nevím, kdo to je, ale nezdá se mi, že by byl nějaký zlý.

,,Ale kam?" Podívala jsem se na děj ve světle. Byl sice zase o kus jasnější, ale já nedokázala rozpoznat nic. Snad možná spoustu lidí, kteří se v různobarevném oblečení pohybovali po scéně jako zmatené kousky rozlámané duhy.

,,Tam, kde se tvá cesta přerušila." Podívala jsem se za sebe, ale nikdo tam nestál. I přesto se však hluboký hlas muže nesl okolím a aniž by narážel do zdí postupně odezněl.

Jakmile jsem se podívala zpět do světla, které přestalo tolik zářit a postupně zhasínalo, uviděla jsem spousty lidí, kteří mi byli povědomí. Některé jsem i dokonce znala, ale nevím, co tam dělali.

Světlo zhasínalo a společně s ním začal pomalu mizet i obraz toho, co se nejspíš odehrává někde jinde.

,,Už ti moc času na rozhodnutí nezbývá." Mužův hlas se mi zabodával do uší a já s tím nedokázala nic dělat. Sledovala jsem scénu před sebou. Spousta lidí pobíhala po prostoru před jakousi budovou a po silnici na níž stálo mnoho vozů zdravotnické péče. Viděla jsem spoustu zmatených tváří. Spoustu lidí, kteří byli zranění, či se jen třásli zimou a strachem.

Obraz mizel a já dál sledovala všechny lidi. Někteří jen seděli na chodníku, lavičce nebo jen prostě na zemi a plakali. Záchranáři vybíhali z budovy s nosítky a pomáhali všem, kterým zvládli pomoci.

Podívala jsem se na budovu, odkud zrovna vynášeli zraněnou dívku na nosítkách. Byla v bezvědomí. Její bezvládné tělo leželo na lehátku a pohupovalo se v rytmu kroků záchranářů.

Zůstala jsem jen zaraženě zírat na dívku na lehátku. Její obličej mi byl až moc povědomý.

Odstoupila jsem o krok od scény odehrávající se v téměř vyhaslém světle přede mnou. Ta dívka, která leží na nosítkách, jsem já. Nemůže to být nikdo jiný. Viděla jsem se tolikrát v zrcadle, že by bylo až hloupé nepoznat samu sebe.

K mému bezvládnému tělu běžela postava. Obraz byl již tak slabý, že jsem člověku neviděla do obličeje. Natáhla jsem ruku obrazu před sebou, ale jako před tím má ruka jen prošla skrz. A pak obraz zmizel. Z ničeho nic prostě zmizel a já se opět ocitla ve tmě. Ale tentokrát to bylo jiné. Necítila jsem se tak zmatená, ani tak dychtící po světle. Dalo by se i říct, že mi tma byla více než příjemná.

Po mých tvářích se bez jakéhokoli varování začaly kutálet slzy. Podlomila se mi kolena a spadla jsem do kleku. Zklamala jsem samu sebe, jelikož jsem se nestihla rozhodnout. Zklamala jsem je, jelikož jsem si nestihla vybrat, zda se za nimi chci vrátit, nebo zůstat zde.

,,Doktore..."

Ten hlas.

,,Vydrž, Elen!"

Jak to, že ho slyším? Vždyť jsem se nestihla rozhodnout.

,,Nesmíš nás opustit. Ne teď."

Brečel. Bál se o mě. Bál se o můj život. A právě jeho vzlyky byli to jediné, co mě donutilo vstát zpět na nohy.

Cítila jsem na tváři jemný dotek jeho ruky. Rozběhla jsem se směrem, odkud se předtím vynořilo světlo. Jako kdybych ho viděla znovu. Tentokrát se přibližovalo rychleji a já mu s odhodláním běžela naproti.

Kupředu mě poháněl jeho hlas, který jsem pořád slyšela něco říkat. Nebyla to slova, ani věty. Vlastně to byli jen jejich části, ale jen to, že to říkal právě on mě popohánělo kupředu.

Světlo už ode mne bylo jen na doskok a tak jsem se pořádně odrazila od země a skočila. Tmu náhle vystřídalo světlo, které mě téměř oslepovalo. Několikrát jsem zamrkala a snažila se nekoukat do přímého světla.

Přerušované pípání vedle mě a člověk, který mě držel za ruku, mě udržoval při smyslech.

Druhou ruku jsem zvedla a pohladila s ní spícího člověka po vlasech. Okamžitě se vzbudil a koukal na mě.

,,Už jsem zpátky." Usmála jsem se na něj a on se na mě tázavě podíval.

Nikdo se nikdy nedozví, že jsem se rozhodla nad vlastním osudem. A proč? Protože ani já sama si to nepamatuji.

Pokud právě vůbec nechápete, co jste to přečetli, tak nezoufejte. Mojí myšlenkou v tomhle příběhu bylo jen to, aby jste se nevzdávali.
Rubin