Sundej to

Dneska mi přišly nové šaty, na které jsem se těšila a zároveň se jich obávala. Když jsem byla v krejčovství, švadlena mi ukázala zbrusu čerstvou novinku, kterou měla vystavenou na torzu figuríny. Byly nádherné, skvostné. Říkala, že to je střih, který přišel z daleka, že tohle se nosí za oceánem.

Fascinovaně jsem si prohlížela ty šaty, jednotlivé sklady, vrstvy látek. Nemohla jsem odtrhnout oči. Nikdy nic podobného jsem neviděla. Byly tak... jiné. Neuměla jsem si představit, jak se tyhle šaty nosí na veřejnosti. Obávala jsem se - pohledů, pohoršení, řečí. Jenže i přes tyhle obavy mě ty šaty k sobě nepochopitelně lákaly.

Krejčová mi nabídla, ať si ty šaty zkusím. Váhala jsem, ale zase ne moc dlouho a navlékla se do nich. Lehké, příjemné a taky na můj vkus a standardy odvážné. Ty šaty, barvy světlé meruňky odhalovali dost kůže - holá ramena, až k dekoltu, kde můj hrudník svíral krásný korzet. Rukávy navazovaly až na úrovni prsou, takže vlastně začínaly u loktů. Pod korzetem se vrstvily hromady nadýchané látky do dlouhé sukně.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a prohlížela se. Bylo to vážně dost odvážné, jelikož skoro celá hruď byla nezakrytá, korzet mě svazoval, takže mi vytvořil bujné poprsí a úzký pas. Nikdy jsem se tahle neprohlížela, zvlášť ne na veřejných místech jako je prodejna oděvů. Jenže jsem musela uznat, že to, jak se mi odhaluje poprsí, vypadá velmi dobře v kontrastu se šaty.

Cítila jsem se v nich dobře. Připadala jsem si krásně. A když krejčová, u které nakupuju už několik let a není to žena, která mi mermomocí musí strčit každý hadr, aby udělala obchod, mi sdělila, že vypadám nádherně, ohromně žensky se svými proporcemi a jistě potěším svého manžela, tak jsem se rozhodla si je vzít. Byla jsem tolik šťastná.

A dneska přišly zabalené v krabici a v lehkém papíru. Dívala jsem se na ně, poskládané a nemohla od nich odtrhnout zrak. Nemohla jsem se dočkat, až si je obléknu, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se ve mě neskrývá jistá pochybnost. Zavolala jsem si služku a ta mi pomohla se obléknout. Málem jí vypadly oči z důlků, když jsem se na ní oblečená otočila.

"Tak co jim říkáš?" zajímalo mě s úsměvem na tváři.

"Já... Paní...Ehm..." zakoktala se.

"Buď ke mě upřímná, prosím."

"No... ty šaty jsou opravdu nádherné, ale tolik odhalují. Taková móda je..., bude snad přijata. Každopádně, šaty se mi líbí a sluší vám."

"Děkuju. Doufám, že jsem nešlápla vedle, ale jsou tak krásné a já se v nich cítím sebevědomě, díky tomu střihu i žensky. Vím, že tolika holé kůže není obvyklé, přiznám se ti, že mám trochu obavy, ale zároveň se těším. Cítím se v nich dobře - krásně." prozradila jsem jí. A snad i chtěně, řekla jsem si v duchu. Nemám problém s tím, že by mě můj manžel nechtěl, naopak, jen je pro mě pořád příjemné a krásné a žádoucí se o tom přesvědčovat. Poděkovala jsem jí za pomoc a pustila jsem jí z pokoje, vlasy si stáhnu do drdolu nad krk a vytáhnu pár pramínků kolem tváře. Čekal mě nový den a Viktor mě ještě neviděl. Chtěla jsem na něj zapůsobit - to bez pochyb.

-

Přišla jsem do jídelny a byla prázdná. Usadila se a nalila si bílou kávu. Viktor nejspíš už seděl v pracovně a zapomněl se. To se občas stává, zvlášť, když má mnoho práce s obchody. Měla jsem kávu skoro vypitou a Viktor se neobjevil, tak jsem se rychle nasnídala a rozhodla se, že za ním půjdu.

Celou cestu přes dům jsem si nemohla smazat z tváře úsměv. Cítila jsem se opravdu krásná, ale chtěla jsem být krásná i pro něj, pochopitelně. Co víc si žena může přát než, aby jí její manžel miloval, aby se mu líbila.