Dopis

Jednoho krásného rána mi přinesl posel dopis. Nic jsem nečekala, s nikým jsem neměla rozepsanou korespondenci, a o to víc mě to překvapilo. Kdo by to mohl být? Právě jsme s Viktorem snídali a z příjemného posezení náhle byla chladná a nepříjemná atmosféra. Věděla jsem to já, věděl to i Viktor. Tahle chvíle obsahovala hodně věcí, co nenáviděl.

"Kdo ti to píše?" zajímalo ho hned, jak posel zmizel za dveřmi.

"Nevím." odpověděla jsem a stále hleděla na tu obálku, co jsem vzala do rukou.

"Lžeš!" obvinil mě. Podívala jsem se na něj zcela zmateně. Co prosím?

"Nelžu, Viktore."

"Ale jistěže lžeš, Johano. Víš to moc dobře, protože se na to psaní usmíváš, od kterého chlapa to je, hm?" zaútočil na mě a přitom mě propaloval smaragdovým pohledem, který byl hodně ostrý.

"Zbytečně žárlíš a přestaň si vymýšlet." usadila jsem ho, vstala od stolu a s dopisem v ruce jsem odešla z jídelny. Ačkoliv mi to do jisté míry dělalo dobře, jako každé ženě, že její muž na ní žárlí, ten můj to neskutečně přeháněl. Chvíli potom, co jsem zavřela dveře, kterými jsem právě prošla, se na druhé straně o ně roztříštil kus porcelánu.

"Zatraceně, Johano!!!" ozval se Viktor křikem. Raději jsem přidala do kroku a utíkala jsem do salonku, kam jsem klesla na podlahu k oknu a dychtivě otevřela dopis, abych se konečně dozvěděla, kdo píše a co. Byla jsem jako dítě, co se třese na rozbalení dárku.

Podle písma bylo jasné, že se jedná skutečně o mužského pisatele, jelikož nebylo tak pečlivé, úhledné a s kudrlinkami jako mívají ženy. Začetla jsem se a úplně se do toho ponořila. Přestala jsem vnímat okolí, zajímal mě obsah. Psal mi bratránek, který je už několik týdnů mimo domov. Vyprávěl mi, jaké dobrodružství zažívá, co se mu přihodilo a jak se má. Nikdy bych to neřekla, ale měl skvělý psaný projev, především vypravěčský. Ty řádky mě uchvátily víc jak kdejaká kniha. Bylo to tak poutavé a i sama jsem se přistihla, že se usmívám. Stýskalo se mi po něm. Byl pryč už moc dlouho. Tak dlouho jsem od sebe odloučeni ještě nebyli.

"Tak komu nabízíš své tělo?" ozvalo se pokojem, tak náhle a ostře, až jsem sebou trhla a upustila právě čtený list toho osudného dopisu, který začal ten svár. Podívala jsem se na Viktora, který byl opřený o futra, se založenýma rukama na prsou. Pokud by pohled mohl zabíjet, tak tu na podlaze ležím mrtvá. Proboha.

"Musí za to opravdu stát, když se usmíváš, jen z jeho slov. Já jsem tvůj manžel a mě úsměv nevěnuješ vůbec, jako by tě to obtěžovalo. Musí to být pozoruhodný hajzl." zasyčel nenávistně Viktor. Sledovala jsem ho a nevěřila jsem svým uším. Byl naštvaný, hodně naštvaný. To rozbité nádobí v jídelně byl nejspíš jen začátek.

"Viktore..." chtěla jsem něco namítnout.

"Přestaň Johano! Nesnaž se mi lhát v mém vlastním domě! Vždyť tě tu nějakou dobu už pozoruju a je mi upřímně z toho špatně. Při představě,... že se nabízíš jiným. Víš vůbec, jak moc mi tímhle ubližuješ? Nenávidím, když se o něco musím dělit a rozhodně to nemíním dělat s vlastní manželkou, rozumíš?! Patříš jenom mě. Okamžitě tohle ukončíš anebo toho parchanta najdu a zabiju vlastníma rukama, je ti to jasný?!"

"Viktore... já s nikým žádný poměr nemám! A vyprošuju si, abys o mě tahle smýšlel - jako o lehké holce, která se někomu nabízí! Koukej se uklidnit i s vyhrožováním, že někoho připravíš o život - to už stačilo!, nejvíc si ubližuješ jen ty sám!"

"Nepokoušej mě!" zakřičel, odrazil se od futer a blížil se ke mě. Viktor byl vše a především nevyzpytatelný.

"Žárlíš! Ty sakra žárlíš a úplně neoprávněně! Dost! Nepřibližuj se ke mě!" křičela jsem na něj nazpátek. Přitom jsem se po podlaze sunula pryč, co nejdál od něj. Nechtěla jsem, aby došlo k nejhoršímu a třeba mě zbil. Nechci!