Creepypasty CZ překlady

Můj otec mě potrestal za to že mluvím s mrtvými

Byl jsem slepý už od narození. Jak jsem vyrůstal, všechno mi bylo popsáno tak jasně a živě, že jsem si ani neuvědomil, proč je tak důležité vidět. Zvláště když neměl žádné zkušenosti, s čím to porovnat.
Bydleli jsme v jednopodlažním domě, co kdysi býval ranč. Teda to mi aspkň řekl otec.
Ve své mysli jsem také samozřejmě viděl, i když se to muselo hodně lišit od toho, co vidí normální člověk.
Věděl jsem, kde je moje ložnice, kde je koupelna, obývací pokoj a kuchyň. Každá zeď měla svou vlastní strukturu. Nevím, jestli se to bylo uděláno záměrně, nebo jestli jsem diky svojí slepotě cítil věci, kterých si ostatní nikdy nevšimli.
Zřídka kdy jsem spadl. Pouze pokud otec, nebo některý z jeho návštěv umístil něco, kam to nepatřilo.
Obvykle to byla právě ta návštěva. A pokud se tak stalo, otec se vždycky rozčílil. A křičel. Návštěva tu byla vždy jen zřídka a krátce. Otec řekl, že s nimi nemám mluvit, že ho to znepokojilo.
Ellie byla první. Zdála se velmi milá. Zeptala se mě, jak se jmenuji a proč mám tak divný obličej. Byla v obývacím pokoji. Podle dechu jsem poznal, kde seděla. Hlasité zvuky nosu, jako by ho měla ucpaný. Když byl otec nachlazený, vždy dýchal ústy, velkými namáhavými dechy, protože na to nebyl zvyklý.

Když se lidé zmínili o mé tváři, vždy jsem se jí dotknul a snažil se zjistit, proč je to pro ně tak divné. Když jsem se zeptal, jestli se mohu dotknout té jejich, nastala vzdy douhá pauza.
Když jsem se zeptal Ellie, jestli se mohu dotknout její tváře, neochotně souhlasila, ale o chvíli později vešel do místnosti otec a zeptal se mě, s kým mluvím. Řekl jsem mu:
" S nikým."
Když jsem o nich mluvil, tak vždy potrestal. Myslím, že ho to děsilo. Vzal mi paži a táhl mě za ni. Někdy se mnou i točil. Byl jsem tím vyveden z rovnováhy a dezorientován, až do stavu, kdy, když mě položi, moje ruce horečně prohmatávaly mé okolí, dokud jsem nevěděl, kde jsem. Obvykle to byla moje ložnice, ale stávalo se, že mě nechával venku, uprostřed ničeho. To bylo nejhorší. Byl bych ztracený a vyděšený. Řekl mi o silnici, která vedla před domem, a vysvětlil, že zvuky, které jsem slyšel, byly auta, a že mě zabijí, když se mě dotknou. Tyto zvuky byly mým jediným prostředkem k poznání mého okolí. Čekal jsem, až jsem jedno uslyšel, a hned jsem věděl, jakým směrem je domov
.
Ten večer jsem slyšel Ellie. Zašeptala mi a řekla, že se bojí. Zašeptal jsem zpět, ale ona to asi neslyšela.

Zeptal jsem se otce na Ellie. Nechtěl o ní mluvit. Zeptal jsem se ho proč. Neodpověděl. Když jsem mu řekl, že se ptala na můj obličej, zeptal se mě, jak jsem odpověděl. Řekl jsem mu, že jsem se chtěl dotknout toho jejího. Zasmál se, ale falešně. Slyšel jsem ten rozdíl. Když se smějete z radosti, máte ústa dokořán. Když to předstíráte, vaše ústa jsou téměř zavřená. Rozdíl je pro mě zřejmý.

Prý mi to vysvětlí až budu starší.

Řekl, že jsme žili na zvláštním místě, které bylo útle spojeno s "jiným světem".
Že někdy našim domem procházejí duše mrtvých, kteří zemřeli v bolestech a snaží se dostat zpět do říše živých. A že se jim to povede tehdy, když s nimi někdo naváže kontakt. V mém případě rozhovor. Řekl, že to musím ignorovat. Jinak se se mnou spojí a nikdy mě neopustí. Protože všichni mrtví chtěli aspoň být v kontaktu s lidmi. I když se jimi už nikdy nemohli stát.
Taky mi řekl že je to velice nebezpečné a že je za žádnou cenu nesmím poslouchat. Že se mě snaží jen oklamat.

Alex se objevil o několik let později. Řekla mi, že se ztratila a nevěděla kde je. Řekl jsem jí, že s ní nesmím mluvit. Přesto prosila o pomoc. Mlčel jsem, protože jsem věděl, co by se stalo, kdybych něco řekl.
"Mluvil jsi s nimi?"
Zeptal se otec. I když jsem byl rozrušený, řekl jsem mu ne. Přál jsem si, abych jí mohl pomoci. Věděl jsem, jaké to je být ztracen a jak děsivě to mohlo působit.