Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvacátá kapitola - Elfský kůň..

„Tak dost!" vykřikla jsem a seskočila z Věrného, celou hodinu jsem vydržela nečinně sledovat, jak se snaží získat koně pod svou nadvládu ignorující mou radu o tom, že elfští koně nepotřebují tolik vedení, to co dělají, dělají ze své vůle. Nejsou podmaněni, tak jako jezdecká zvířata v Království od lidí. Neposlechl mě, tak ať. „Slez!" poručila jsem mu.

„Ne! Nemáš mi tu co poroučet!"

„Říkám ti slez!" zkusila jsem to podruhé. „Tvůj kůň je támhle," ukázala jsem na Hracha, horský koník už nekulhal, ale mohutný rytíř Janko na něm vypadal poněkud vtipně - jako přerostlý obr, Věděla jsem, že jeho brnění neváží tolik, na kolik vypadá a váhou se tedy jezdec o moc neliší od normálního jezdce, jaké jsou Horští koníci zvyklí normálně vozit. Ale určitě to pro ani jednoho z nich nebylo dostatečně pohodlné pro tak dlouhou cestu, bude lepší, když se sestavení jezdců a koní vrátí do přirozenější podoby. I pro tu nebohou klisnu. Vyslala jsem k ní uklidňující myšlenku, takže zůstala stát a sklonila hlavu. Na ten moment jsem čekala, přišla jsem ke koni a sundala mu bezudidlový postroj z hlavy. Alexovi tak zůstaly v ruce nepoužitelné otěže.

„Takto jezdí elfové na koních, tak se předveď," usmála jsem se na mladíka a mrkla na koně.

„Co to děláš?" vykřikl a chytil se sedla, když se s ním kobyla vznesla do vzduchu a prudkým výskokem vyrazila vpřed.

Zasmála jsem se. Dokud měla uzdečku klisna na hlavě, věděla, že musí svého jezdce strpět. Tak zněla elfská dohoda koní. Dokud je jejich svoboda omezená koženými řemínky, musí bezvýhradně svého jezdce poslouchat, pokud to neohrozí jejich život. Jakmile jsem však uzdečku sundala, mohla si klisna s jezdcem naložit podle svého uvážení. Elfští koně jsou spravedliví, kdyby se Alex ke zvířeti choval s náležitou úctou, vezla by ho dál i bez jeho vedení. Takhle se mu ale odvděčila nepěkným přistáním na jezdcovo pozadí, jakmile prudce zabrzdila a sklonila hlavu k pastvě.

Alex tak skončil v trávě, vysloužil si tak natlučený zadek a úsměvy na tváři všech přítomných. I Mirawa se smála. Slyšela jsem však v jejím smíchu tichou stopu po zadostiučinění. Smála se proto, aby Alexe naštvala.

„Tohle ti nedaruji!" hrabal se na nohy neúspěšný jezdec. „Chci zpátky Hracha," řekl Jankovi.

„Samozřejmě," až příliš ochotně opustil rytíř hřbet šedivého koníka, ještě ho poplácal po krku se slovy díků a pak předával otěže Alexovi, ten po nich nasupeně hrábl. Vyskočil do sedla a ráznou pobídkou koně rozešel.

„Nevšímej si ho, utrpělo jeho ego," usmála jsem se na Janka, když jsem mu předávala elfskou uzdečku, „ale patří mu to."

„Ty si to věděla?" zeptal se mě Janko překvapeně.

„No ano, ty snad ne?"

„Já...netušil jsem, že je to plánované."

„A já myslela, že víš, co jsou elfští koně zač, vždyť tě tak pěkně poslouchala."

„Nikdy jsem neměl problém s ovládáním koní, prostě jsem se snažil zvířeti nebránit v jeho hrdém já, ale zároveň ho pevně vést."

„Dobře jsi udělal, tak ji běž chytit!" mrkla jsem na něho a vtiskla mu do ruky kožené postroje.

Rytíř se na mě jen usmál a chvátal k pasoucí se bílé klisně.

„Vidíš to, Věrný," oslovila jsem svého hřebce, když jsem na něho znovu nasedala, „Riwa měla pravdu, neposlechne mě a neposlechne," zakroutila jsem hlavu a jemně pobídla Věrného k chůzi a následně klusu, abych dohnala mezeru a zařadila se zase vpředu vedle Leonase. Když jsem míjela Alexe, jen odklonil hlavu a v jeho auře se objevil záblesk negativních pocitů.

„Nebylo to příliš tvrdé?" otázal se Leonas, stále s pobavenou tváří.

„Zrovna ty bys měl elfské koně chápat nejvíc, copak ti jí nebylo líto? Choval se k ní..."

„Tak jak jsou lidé zvyklí se ke koním chovat," dopověděl za mě elfský král, „copak mezi lidmi nežiješ?"

„Já vím, jen mě to mrzí, Alex by měl být král a podívej, jak se chová," otočila jsem se, abych zkontrolovala následníka trůnu. Všiml si mého pohledu, zamračil se a pobídl Hracha k rychlejšímu tempu a schoval se z dosahu mých očí za bělku Janka. Klisna se po něm podívala a na chvilku sklopila uši. U ní si moc sympatií nezískal. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpátky.

„Je na tobě, abys mu ukázala, jak se chová správný král."

„Já?" otázala jsem se. Jak bych mohla přesvědčit někoho, kdo mě ani neposlouchá. I s tou elfskou klisnou jsem mu radila a jak to dopadlo. Udělal si to po svém, vážně bude lepší král než Pošlapatel?

„O tom nepochybuj, je sice mladý, zbrklý a plný ideálů a nechává se strhnout pýchou, ale zároveň vyrůstal v Osadě, která padla královou rukou. Nemusíš se bát..."podíval se na mě Leonas, přesně věděl, co se mi honí hlavou, „bude z něho dobrý král."

„Pokud ho dosadíme na trůn," povzdechla jsem si a pobídla Věrného k rychlejšímu tempu, horská cesta se rozšířila a celá skupiny rychlým cvalem vběhla do náruče svěží louky. I ten Hrach se snažil, aby přesvědčil, že není o moc horší než nějaký elfský kůň.

„Promiň, kamaráde," pohladil ho po krku Alex a pak koníka pobídl a uvolnil otěže, aby ho podpořil v rychlejším běhu. Horský koník na nic nečekal a statečně vyrazil rychlým tryskem vpřed. Nenechá, aby ho zastínila krása plnokrevných koní.