Právo Nástupců

6K 279 16
                                    

Babičko, až budu velká, chci být elfkou," roztočila se po nevelké návsi malá holčička, mohla být tak sedm možná osm let stará. S dlouhými plavými vlásky a dětskou radostí ze života se k elfům mohla blížit snad nejvíce ze všech obyvatelů malé vísky.

Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, přece jen na ně někdo nezapomněl, ať to jsou jen malé děti, pokud si alespoň někdo vzpomene, budou všechna ta hrdinství, které lidé po boku těchto vznešených bytostí zažili, stále tiše přežívat a jednou přijde ten okamžik, kdy si rozpomenou všichni a nejen děti.

Prozatím však všechny zmínka o elfech děsila, stejně jako starou paní. Seděla na lavičce pod velkými duby a s úsměvem sledovala svoji vnučku. Při zmínce o elfech však její tvář ztvrdla. Objevil se stín pochybností, starost a nakonec strach.

„Co to vykládáš za nesmysly?" zlobila se na dívenku. „Kdo ti o nich vyprávěl?"

„Paní Doubková," ustalo dítko v tanci a provinile klopilo zrak, „naposledy, když jsem přespávala u Josinky. Bylo to obrovské dobrodružství, lidé po boku elfů porazili velké zlo a zase se všem vedlo dobře. Nikdo se nemusel bát, všichni byli šťastní," během vyprávění se dítěti zase rozzářila očka. Tiše, tak aby ji babička neslyšela, ještě jen pro sebe dodala: „Kéž by se ty časy zase vrátily..."

V tu chvíli jsem ji chtěla obejmout a setřít těch pár slziček, co se rozeběhly po nevinné dětské tváři. I děti viděly dobu, která nastala. Už skoro šedesát let se lidem vede hůře a hůř. Od těch dob, co se na trůn dosadil Sám Jmenovaný Tirion, král Pošlapatel, jak mu v tichosti říkají jeho poddaní, utlačovaní a ve strachu žijící.

Už nikdo z lidí si nepamatuje krásu života před více než dvěma sty lety, na lidi je to moc dlouhá doba.

Někdy v těch časech začaly první nepokoje a neshody a to vše vedlo k velké válce, kterou ovšem doposud vládnoucí král prohrál. Jeho vládu svrhl dříve poddaný baron a udělal ze sebe krále a předával své žezlo z tvrdé ocele a vládu stejně tvrdou jako ten kus kovu.

Poslední král však tomu všemu přidal nejvíc, to za jeho vlády se lidé klepou a nejsou si jistí svým dalším zítřkem a elfové a jiné kouzelné bytosti se stali zakázanými pohádkami. Je jen málo těch, co se nebojí vyprávět a dříve či později za to zaplatí...

V odlehlých vesnicích jako je tato, kde zlo královy ruky nenapáchalo příliš škod, jen pouhými řečmi a odtažitým chováním. Jinde je v ohrožení mnoho životů.

Pohladila jsem po krku bělouše vedle mně a vykročila přes malou vísku, když jsem míjela tu dívenku, povzbudivě jsem se na ní usmála.

Podívala se na mě a v očích se ji mihl úžas, chystala se něco vykřiknout, ale pak si to rozmysela. Veděla jsem proč, kývla jsem na pozdrav té staré paní a upravila si cestovní plášť, hlavně jeho kápy. Tady moje práce už skončila.

Nasedla jsem na svého bělouše a rychlým klusem překonala krátkou vzdálenost ven z vesnice, kde se kůň rozběhl rychlým cvalem.

Daleko od lidí a zvědavých pohledů, uprostřed rozlehlé krajiny šedavé trávy a smutných podzimních stromů, mi kápy z hlavy strhl rozverný vítr. Zpoza tmavých dlouhých vlasů mi vykoukly zašpičatělé uši, ne tolik jako mají čistokrevní elfové, ale i tak prozrazovaly můj napůl elfský původ.

„Je na čase, vylezte ze svých úkrytů..." nadzvedla jsem se ve třmenech a zavolala do větru. Poryv vzduchu nesl má slova dál a dál...

Příběh právě začíná, daleko až na druhé straně rozlehlého Království, ve městě, které by se dalo nazývat městem hlavním nebo lépe řečeno Správním, zasedal na svůj trůn Sám jmenovaný král a na mě doléhala všechna ta tíha starých rozhodnutí, která se musí napravit, věděla jsem však, že sama nic nezvládnu.

„Stínová vesnice," pošeptala jsem do ucha svému Věrnému, můj koňský přítel, ten největší, co jiného očekávat od života hraničářky. Protloukala jsem se osamoceným životem a moji nepřátelé byli více, než jen pohled na ženu v mužské profesi.

Jen ten bělouš mi mohl doopravdy naslouchat, žila jsem už dlouhá léta s děsivým tajemstvím.

Právo NástupcůWhere stories live. Discover now