Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) pětatřicátá kapitola - Předurčení a Určení

Na chvíli jsem zavřela oči a nechala se hřát posledními teplými paprsky podzimu, stačilo málo a odebrala se do světa spánku. Stále však měla zbystřené smysly hraničářským výcvikem, takže rychle postřehla, když se na okraji zahrady objevila osoba. Zvedla se do sedu a všimla si elfa. Nabádal koně k tichosti, aby nevyrušili její odpočinek.

„Už dávno nespím," promluvila k němu a zvedla se z vyhřáté země. Slunce se už pomalu začínalo sklánět k západu a od kovárny se pořád ozývala písnička kovu, ohně a kladiva. Roza ještě svou práci stále nedokončila. Bude trvat ještě několik hodin, než spokojeně odloží kladivo a zahledí se na svou práci.

„Bylo mi to hned jasné, hraničářský výcvik, že?" optal se Leonas a pohladil zvědavého bělouše po čele. Věrný zafrkal a když zjistil, že se od elfa nedočká žádné pochutiny začal si všímat své jezdkyně.

„Máš tu trávu!" okřikla jsem ho a odstrčila zvědavou koňskou hlavu. Občas i můj hřebec zapomínal na dobré vychování a honila ho mlsná. Uraženě se ode mne odtáhl, loupl po mě svým okem a pak odešel mrskajíc ocasem. Připojil se k plavé klisně Leonase a oba se bok po boku začali pást. Klisna už vzala na milost mého hřebce a neodháněla ho od sebe.

„Zvykli si na sebe," zasmál se Leonas, poukazujíc na koňské chování.

„Bývá to tak, když s někým trávíš společný čas, stane se ti drahým," odpověděla jsem.

„Jak daleko je to ještě na Pobřeží?"

„Jen několik málo dní," usadila jsem se znovu do trávy, stejně jako se elf posadil hned vedle mne, vzal do ruky suché stéblo trávy a zadíval se na jeho vzorování.

„Vůbec nevím, co bude pak," promluvila jsem do ticha, „už ani nevím kolikátou Stopu sledujeme a zda je ještě nějaká delší nebo tahle bude poslední? Co nám poví a kde je našemu Osudu konec?"

„Ten Osud je v královském Sídle, usazený na trůnu," odpověděl Leonas.

„Vím," přitakala jsem. Bude ještě dlouho trvat než najdeme možnost, jak na něj posadit toho správného. I když, pochyby o tom, zda je Alex opravdu ten správný mě neopouštěly už od onoho dne, kdy se ode mne odvrátil, když zjistil, že jsem Poloviční.

Jistě je ovlivněn životem prostých lidí a od té doby se jeho projevy vůči mě změnily, ale pořád mám dojem, že je tu něco, co brání mladíkovi v upřímném jednání a ani já si nejsem jistá, zda právě jeho mám dosadit na trůn.

„Mohu ho naučit to co vím, říct mu, jak vypadá správný král, povědět mu o moudrosti, kterou skrývá Stará historie, ale to je vše," promluvila jsem do ticha přehlušovaného jen žvýkáním pasoucích se koní.

„A to je víc, než dost," ubezpečil mě Leonas. Podívala jsem se na elfa. Usmál se jako odpověď na můj pohled. Jeho tvář získala v zapadajícím slunci zvláštní odstín a barva paprsků smíchaná s jeho přirozenou aurou na mě působila tak uklidňujícím způsobem. Je králem mé elfské poloviny, jemu mohu věřit.

„Já...," nadechla jsem se k dalším slovům.

„Tiše...," zarazil mne elf, dříve než jsem stihla říct myšlenky, které se mi honily hlavou.

„Večeře!" ozvalo se od stavení a přetnulo tak tu zvláštní chvilku. Odvrátila jsem hlavu a zvedla se.

„Musíme jít," vybídla jsem elfa, „Jafínka doslova nesnáší, když se někdo zpozdí na jídlo. Je to prý plýtvání darem, jakým je jídlo."