Blaine opravdu nevěděl, co dělal. Tohle byl tak špatný nápad. Když odcházel z domu, byl si tak jistý. Tak moc spěchal, byl otrávený z toho, že ten plán absolutně nepromyslel. Odjížděl pryč z Westervillu, prsty svíral volant a v hlavě si stále pouštěl jeho dřívější konverzaci, která ho do téhle šlamastiky vůbec dostala.
„Ale no tak, prcku. Musíme něco udělat. Jestli táta zjistí, že někdo přitahuje k tomu zatracenýmu hotelu pozornost, bude vřít zlostí!"
Blaine jenom zíral na svého bratra, pořádně se zamračil, založil si ruce na prsou a zatřásl na Coopera hlavou. „My? Ty chceš, abych tam šel já a zastavil je. To není my."
„Je to můj nápad, abys je tam šel vystrašit."
Blaine protočil očima. „A je to ten nejhloupější nápad, co jsem kdy slyšel."
Cooper nebyl zastrašený, to se stávalo jenom vzácně. „Poslyš, jestli je odtamtud dostaneš, získáš od táty všechen kredit."
Blaine otevřel pusu, aby protestoval, ale pak ji znovu zavřel. Nemohlo uškodit, aby se dostal tátovi pod kůži a pro jednou se ukázal v lepším světle, ale opravdu se nechystal jít do Šeptajícího Vlka a předvádět, že je duch, jak mu Cooper navrhnul. To bylo absurdní. Prostě s tou skupinou bude vézt slušnou konfrontaci a řekne jim, že tam nemůžou být. Byl si jistý, že když začne rozhovor s dostatkem autority, určitě je přesvědčí, aby odešli. Tedy, byl si skoro jistý.
„Fajn," vzdal se se zabručením. Možná se mu ten nápad nemusel líbit, ale opravdu se potřebovali ujistit, že díl Šeptajícího Vlka od Duchařských Vyšetřovatelů nikdy nevyjde na internet. Věděl to od té doby, co se o tom skupina zmínila na jejich webových stránkách. Blaine si prostě přál, aby byl jeho táta ve městě, aby to vyřídil. John Mark Anderson byla mnohem více zastrašovací figura, než Blaine mohl kdy doufat, že najde v sobě. I Cooper by byla lepší možnost, se svým metrem osmdesát a se svým šarmem hollywoodské hvězdy, ale překvapivě nebyl tak tvrdohlavý, aby se vykašlal na svoje dnešní rande.
Což nechávalo jedinou možnost, Blaina.
Se svými sto sedmdesáti centimetry, kudrnatými vlasy a se zastrašováním na tom byl asi tak jako štěně labradora. Popravdě měl dobrý důvod, aby se se skupinou Duchařských Vyšetřovatelů nesetkal tváří v tvář, tedy spíš s jedním členem. Ale i tak tu nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Spolkl otrávení pro svého bratra a vykouřil se ze vstupních dveří. Nenechal se vymýšlet plán, věděl, že by z toho okamžitě vycouval. Prostě nasedl do jeho auta, vypnul rádio hned po tom, co začalo hlásit o blížící se bouřce, a řídil tři čtvrtě hodiny z města, aby se dostal k Šeptajícímu Vlkovi.
Pomalu zastavil před hotelem, koukal se ven z předního okna na starou rozpadající se budovu, opuštěnou pod tmavým a burácivým nebem. Tohle místo se mělo strhnout dolů už před několika lety. Blaine se ošil, když si všiml modrého pickupu, zaparkovaného venku pod jedinou pouliční lampou široko daleko. Museli být už tedy uvnitř. Tohle opravdu nechtěl dělat. Opravdu nechtěl vtrhnout dovnitř a říct jejich skupině, že tam nemůžou být, obzvlášť Hummelovi. Ti ostatní dva by mohli prostě přijmout fakt a odejít, ale Kurt? Blaine věděl už ze zkušeností, jak ostrý jazyk dokázal mít. Kurt se s ním možná bude dohadovat, jestli má vůbec to právo, aby jim říkal, že mají odejít. Což on samozřejmě neměl.
Cooperův nápad, že s nimi nebude mluvit a zkrátka je odstraší z pozemku, se mu vrátil do mysli. Bylo to tak dětinské a nemohlo to vyjít. Co měl ale stejně dělat? Schovat se někde poblíž a potichu šeptat 'ooooOOooo' s nadějí, že utečou jako vyděšené děti? Blaine se cítil trapně už jenom z pomyšlení na něco takového. On akorát opravdu nechtěl čelit Kurtovi Hummelovi.
