Abych uvedla příběh na pravou míru, překládám úplně poprvé ve svém životě, myslím, že jsem si toho teda dost nabrala, protože ty kapitoly jsou megálně dlouhý, ale zatím mě to baví xD. Předem se velice omlouvám za slovosledy a nepochopitelná slova, pokud se vám nebude něco zdát, určitě mi můžete poradit, jak to změnit a já budu velice ráda za každou vaši zpětnou vazbu💜
Ještě jednou, originál od sunshineoptimismandangels můžete najít na ao3 pod stejným názvem.
A teď si užijte příběh!💖
-------
Zaparkovaný, před ošuntělým a dávno opuštěným hotelem, vypadal bledě modrý pickup poněkud mimo zdejší atmosféru. Tyčil se jako jediná známka života široko daleko, schovaná pod blikajícím světlem pouliční lampy, jakoby toužila po jediném teplu, proti skučícímu vichru.
Už před lety, byl Šeptající Vlk jeden z nejluxusnějších, majetných a důležitých hotelů, a rozkošně oděné slečny zde často hledaly útočiště. Bylo to nádherné, elitní a drahé místo. Tedy do té doby, než se kolem postavilo město a postupem času celou okolní planinu pokryla dálnice.
A od té doby už nikdo do Šeptajícího Vlka nezavítal.
Samozřejmě, že přesně proto tu teď Kurt Hummel byl. Shrbený na předním sedadle jeho modrého pickupu, reptal si pod fousy, jak studený vítr narážel do strany dodávky. Hleděl na zprávu, co mu právě poslala jeho údajně úžasná „nejlepší kamarádka"
Jsme na cestě! Nachystej to bez nás. Budeme tam brzo.
„Sakra Rachel!" zavrčel s pohledem ven na děsivě vypadající hotel. Aby řekl pravdu, tahle budova už zažila mnohem lepší dny, jak bylo z jejího vzhledu zřejmé. Většina oken byla rozbitá, barva na obkladu už dávno vybledlá a s tak moc prohýbající se střechou, že v Kurtovi vyvolávala starost o bezpečí samotného domu. Pozorování budovy, jak se nepatrně houpala do větru, mu přivádělo pochybnosti. I kdyby se sem jeho kamarádi dostali včas, nemohlo to být přece tak bezpečné, aby mohli trajdat po hotelu, který vypadal, že brzo spadne jako domeček z karet.
Nikdy neplánoval, že do této opuštěné a hnijící budovy půjde sám. Kurtovi staří známí, Rachel a její přítel, Kurtův nevlastní bratr Finn, tu měli být s ním. Poté se Rachel zdržela v práci a Finn se nabídl, že ji vyzvedne a přijede s ní, až bude se vším hotová. Poprosili Kurta, jestli by nemohl sbalit pomůcky a vyrazit tam zatím sám. Rachel mu slibovala, že ho budou hned následovat.
Teď už se blížilo k devíti hodinám, slunce už dávno nesvítilo a Kurt byl nechán sám napospas hrůzu nahánějícímu hotelu. Mezitím, vítr skučel a ta zatracená pouliční lampa blikala, jakoby se v ní právě hasila umírající duše. Ještě na vrch k tomu všemu, jestli to hřmění ve vzduchu a těžké mraky na obloze, mělo něco znázorňovat, mělo brzo začít pršet.
Kurt se už od malička nikdy moc nebál. Ve skutečnosti, byl ze všech tří lidí z Duchařských vyšetřovatelů, přesně ten, co se nedokázal vystrašit. Ale když tu byl tak sám, koukal se na hrozivý a vetchý hotel, Šeptající Vlk (a kdo stejně pojmenoval hotel po něčem tak strašidelném?), Kurt se cítil trochu úzkostlivě a opravdu frustrovaně.
Po tomhle mi budeš dlužit fakt hodně. Napsal Rachel zpátky. Ať už jste raději na cestě sem, nemyslím tím přípravu do auta.
Nechal svůj mobil zase rychle sklouznout do jeho zadní kapsy, aby mu Rachel nestihla odpovědět, a vystoupil z dodávky dřív, než si to celé mohl rozmyslet. Aspoň se dostane dovnitř předtím, než začne pršet a všechno bude moct přichystat v suchu. Dnešek patřil mezi dny, kdy jeho vlasy vypadaly naprosto skvostně, a nebyla žádná šance, že se mu namočí v nějakém deštíku. Obzvlášť když se sám bude muset ukázat na objektivu kamery.
