Autism》Markhyuck [ ✔ ]

『2』

    ,,Takže?" začal nenápadně konverzaci můj velice vysoký kamarád (který zas až tolik nenápadný není).

,,Takže co, Lucasi?" podíval jsem se na jeho přiblbý úšklebek.
,,Musíš být trochu konkrétnější." moc dobře jsem věděl, co má namysli, ale chtěl jsem, aby se na to zeptal přímo.

,,Našel sis to hlídání?" konečně položil svou celou otázku.

,,Něco jsem našel, ale nevím jestli to příjmu." napil jsem se kávy, která mi na stole už chvíli stála, a tak začínala být studená.

,,Proč?" nadzvedl nechápavě obočí.

,,Kluk, kterého mám hlídat je autista." odpověděl jsem po chvíli mlčení.

,,A to je problém?" položil svou otázku, jakoby nešlo o nic závažného.

,,Nikdy jsem se s takovými lidmi nesetkal. Vůbec netuším, co očekávat." odpověděl jsem mu.
,,Já sám netuším, jak se k takovým lidem chovat. Co když mě nebude mít rád?" nadzvedl jsem obočí.

Lucas přikývl a kousl si do své koblihy.
,,Aspoň by jsi měl nové zkušenosti." pověděl mi s plnou pusou oné koblihy.
,,A určitě tě bude mít rád, každý tě má rád." nezapomněl dodat.

,,Hm?" koukl jsem na něj.

,,Říkal jsem-

,,Jo, já tě slyšel." nenechal jsem ho jeho větu zopakovat.
,,Co když... Co když to bude mezi námi divné? Nevím, jak se v trapných situacích chovat." povzdechl jsem si.

,,Kolik mu je?" úplně ignoroval, co jsem mu teď řekl a zeptal se na svou otázku; zajímalo by mě, jestli mě vůbec vnímal.

,,Dvacet."

Kývl hlavou.
,,Takže to bude, jako starat se o dospělé dítě. To nebude žádný problém." opět se zakousl do své koblihy.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel a nakonec si sám pro sebe přikývl.
,,Asi máš pravdu. Zkusím to."

Lucas se široce usmál a už se plně věnoval svému koblížku. No jo, já jsem mu bránil v klidném jezení.

Když jsem se k večeru vrátil domů, zavolal jsem Taeilovi a nabídku na hlídání příjmul. Jen podle jeho tónu hlasu šlo poznat, že je moc rád že jsem to přijal a moc mi poděkoval (také mi nezapomněl říct, že můžu nastoupit už od zítra).

Po našem telefonátu jsem se šel umýt a hned si lehl, abych byl na zítřek pořádné vyspaný a plný energie, abych na Haechana udělal první dobrý dojem.

Zítřek přišel jako voda a já už klepal na dveře od Taeilova domu. Bohužel jsem začal o svém rozhodnutí pochybovat (ještě bych stihnul utéct).

,,Ahoj, Marku." otevřel dveře Taeil s úsměvem na tváři a má šance k útěku se rapidně snížila.

,,Ahoj." úsměv jsem se mu pokusil oplatit, byl jsem příšerně nervózní.