hᎪᏢᏢᎽ bᎥᏒᏆhᎠᎪᎽ, ᏦᎥᏒᎥshᎥmᎪ!

212 29 22
                                    

Byl nádherný páteční den. Ovšem Eijirovi připadal každý den nádherný, hlavně, když ho mohl strávit se svým milovaným, hrdinou číslo jedna, Katsuki Bakugem.

Ovšem dnešek byl přece jen něčím vyjímečný, a to hlavně tím, že bylo šestnáctého října, jeho narozeniny. Samozřejmě, že poznal, že pro něj jeho přítel něco chystá, ale dělal, že o tom neví, aby Katsukimu nezkazil překvapení.
Jakmile Eijiro vstoupil do budovy své agentury, netrvalo dlouho, než si ho někdo všiml, a začal mu horečně gratulovat. Dvacet tři, že ano?! Všechno nejlepší!

Eijiro každému jen věnoval vřelé díky a milý úsměv a pak si zase hleděl svého.
Potěšilo ho, když neměl skoro žádnou práci na hlídce, až na pár potyček se zloději. Jakoby mu i někdo tam nahoře přál všechno nejlepší k narozeninám.
Jak se dalo čekat, když odcházel z práce, čekalo na něj před budovou černé drahé auto, o které se zády opíral známý blonďák. Zapadající slunce mu dělalo odlesky ve vlasech a jeho pleť nevypadala tak bledá, jako ve skutečnosti.

Jeho přítel byl oblečený klasicky celý v černém, jen bílá lebka namalovaná na jeho hrudi působila kontrast.

To donutilo Eijira se usmát. Katsuki byl v tomhle ohledu pořád stejný. Pořád odmítal nosit barevné oblečení, byl na všechny stejně drzý a nemohl se zbavit zlozvyku řvát na své nepřátele slovo Chcípni.

Jedině k Eijirovi se choval jako k sobě rovnému a i když mu to často vyčítal, hřálo ho u srdce, že ze všech miliard lidí, co chodí po světě, si Katsuki vybral právě jeho.

,,Ahoj Ei," řekl hned, jak ho rudooký blonďák spatřil, ovinul mu ruku kolem pasu a majetnicky si ho k sobě přitáhl. To byl další z mnoha blonďákových zlozvyků, které Eijirovi připadaly tak milé.

Hned po této akci následoval hluboký polibek. Z Katsukiho čišela úleva a radost, že zase svého přítele vidí.
Být hrdinou byla náročná práce a nikdy nebylo vyloučené, že se jednoho dne jeden z nich nevrátí domů. Proto byl hrdina číslo jedna vždycky tak moc rád, že svého přítele vidí živého a zdravého.

,,Jak ses měl, Suki?" zeptal se s úsměvem Eijiro po té, co jim došel vzduch a byli tak nuceni se od sebe odtáhnout.

Zmiňovaný mu věnoval unavený, ale upřímný úsměv.

,,To víš... Pár dalších zmetků ve vězení. Ale to bylo v pohodě, spíš mě dneska sraly ty děcka, který jsem si vzal na stáž. Bože, větší idioty jsem snad nikdy nepotkal..."

,,Neříkej. Takže byly horší než Denki?"

,,To ne," rozesmál se, ,,Na toho nikdo nemá."

Chudák Denki, pomyslel si Eijiro, Kdyby tak věděl, co se o něm povídá. Něco mu ale říkalo, že by mu to stejně nijak nevadilo.

Jakmile nastoupili do auta, Eijirovi se zkřivil obličej nechutí.

,,Tys kouřil?"

To Katsukiho zastihlo zcela nepřipraveného. Myslel si, že všechen kouř už vyvětral.

,,Eh.. Byl jsem ještě vytočenej kvůli těm děckám," zalhal bleskově a natáhl se pro pás, aby nemusel čelit podezřívavému pohledu jeho přítele.

Eijiro ho ale za ta léta znal natolik, aby poznal, že se něco děje. Katsuki kouřil jen vyjímečně, a to jen, když byl nervózní. Věděl ale, že kdyby se ho zeptal, tak by ta výbušnina vedle něj jen rychle změnila téma. Katsuki s ním o svých problémech nikdy nemluvil a i když ho Eijiro kolikrát prosil, vždycky mu jen vtiskl pusu na čelo se slovy: ,,Jen nechci, aby sis dělal zbytečné starosti."

Dostali jste se na konec publikovaných kapitol.

⏰ Poslední aktualizace: Oct 16, 2020 ⏰

Přidej si tento příběh do své knihovny, abys byl/a informován/a o nových kapitolách!

hᎪᏢᏢᎽ bᎥᏒᏆhᎠᎪᎽ, ᏦᎥᏒᎥshᎥmᎪ! Kde žijí příběhy. Začni objevovat