Všední den

Hromadná doprava

Mladí, staří, děti, rodiče, prarodiče, bohatí i chudí. V prostředcích hromadné dopravy lze zkrátka najít velmi širokou sortu lidí. Většina uživatelů této služby nevybočuje z řady normálních občanů, najdou se však jisté exempláře, jež nad ostatními z neznámých důvodů specifickými způsoby vyčnívají.

Vše začíná samotným nástupem do dopravního prostředku. V tomto ohledu jsou nejvýživnější cesty městskými autobusy v ranní špičce, kdy se ideálně v lednu slavnostně otevřou dveře pravidelně zpožděného autobusu, vyvalí se oblak vydýchaného vzduchu a vy se konečně můžete celí promrzlí začít spolu s dalšími gladiátory bojujícími o místo k sezení, také zvanými jako cestující, vtěsnávat do komfortního mezidveřního prostoru, kde se snažíte svůj objem snížit na absolutní minimum, aby vás vedle stojící stařec hned po ránu vulgárně neoznačil za nevychovaného. Když jsou dveře konečně zavřené a autobus se začne při jízdě zahřívat do příjemné teploty, přijde další zastávka. Ano, zamlžené dveře vás opět praští do ramene, provedete úhybný manévr jen kvůli tomu, abyste místo dveří viděli malebnou zamrzlou přírodu. Taková zastávka by se mohla jmenovat například „Louka uprostřed ničeho." To vše jen kvůli tomu, že dopravní podnik tuto vysoce frekventovanou zastávku ještě za posledních dvacet let nestihl označit jako „zastávku na znamení." Pochopitelně nikdo nevystoupí, dveře se zavřou a řidič pokračuje na další zastávky odmítat nové zájemce o spolujízdu. 

Nedá se však popřít, že takto naplněné spoje nemají i své výhody. Nemůžete například za žádných okolností upadnout, jelikož síla okolního davu vás doslova drží nad zemí. Toto byl však jen extrém situace v ranní špičce. Úplně normální cesta hromadnou dopravou je totiž mnohem komfortnější. To samozřejmě platí jen do doby, než se do prázdného vozu přímo před vás posadí člověk, který má dle čichu již měsíc odpojenou vodu z bytu, za vás usadí telefonující matka svou ratolest, kterou si neumí pohlídat na tolik, aby vám nekopala do sedačky a z přehnané blízkosti si s vámi začne chtít přátelsky povídat rozveselený mládenec, jehož obsah žaludku se rovná spíše skladu levné destilerie.

Psal bych dále, ale už musím ukončit, jelikož přistoupila notoricky známá „neviditelná" revizorka a já začínám panikařit při hledání lítačky ve spodní částí narvaného batohu.