NA KOLE [ Pozastaveno ]

~Sázka~

Když jsem se vrátila domů, z mého každodenního ranního běhu, šla jsem po chodbě v prvním patře, když uslyšela jsem zvuky výstřelů vycházející z bratrova pokoje.

Otevřela jsem dveře a uviděla ho sedět na pohovce naproti televizi, jak zuřivě mačká X na ovladači. Asi patnáct sekund jsem tam stála a pozorovala ho s rukama založenýma na hrudi. Až když se na obrazovce televize rozsvítilo GAME OVER a on naštvaně mrštil ovladačem na druhý konec pohovky, jsem promluvila: ,, Neházej s tím! Máš vůbec tušení kolik to všechno stálo?!"

Nadskočil leknutím. ,, Neumíš klepat?!" vyštěkl.

,, Sním o tom, že tě někdy přistihnu při učení nebo knize." Přešla jsem k polici, ne které měl vystavené akční figurky a jednu vzala do ruky.

S odfrknutím vstal a vytrhl mi ji z rukou. ,, Nesahej na to!"

,, Takže takhle trávíš prázdniny? Hraješ hry, zatímco venku svítí slunce?" řekla jsem a roztáhla závěsy, aby se mohlo slunce dostat i do jeho pokoje.

,, Zatímco ty pořád běháš někde venku." Zastínil si oči rukou.

,, Běž se do zrcadla na ten svůj bílej ksicht a pak mi něco říkej."

Nejspíš mě už nechtěl poslouchat, tak se vydal do kuchyně pro snídani.

Vešla jsem do svého poměrně malého pokoje s Biebrem – velkým a otravným zlatím retrívrem- v patách.

Nestihla jsem se ani převléct a už na mě volala máma: ,, Patricio! Pojď dolů, máš tu návštěvu!"

S povzdechem jsem hodila ponožky do koše na špinavé prádlo a, opět s Biebrem v patách, jsem seběhla shody.

Vešla jsem do kuchyně, kde si bratr dělat snídani a máma zrovna brala kabelku a klíče od auta, aby mohla vyrazit do práce. Tereza – moje návštěva – seděla u stolu s tragickým výrazem ve tváři.

,, Čau, co tady děláš?" zeptala jsem se Terezy a sedla si naproti ní. Máma už vyšla na příjezdovou cestu, ani se nerozloučila.

,, Ty vole, táta mě posílá na kola. Prej jenom sedím doma a nic nedělám, abych se nadejchala čerstvího vzduchu. Mám ujet tři sta kiláků." řekla s hlavou v dlaních.

,, Počkej.. Počkej... To jako tvůj táta pojede na kole? Znám tě už zatraceně dlouho a tvojí rodinu taky, ale.... Bez urážky... Nepřijde mi, že zrovna TVŮJ táta by by sportovně nadanej."

,, No.. To je právě to.. Pojede se mnou jenom Denisa..."

,, Ou.." Denisa je Terezina nevlastní máma, která je starší než mi jenom o deset let.

,, Ou.." zopakovala. ,, A taky David a můj šílenej nevlastní bratr " řekla, když si vzpomněla na své sourozence.

,, No.. Tak to ti přeju hodně štěstí."

Chvíli bylo ticho, jediné, co bylo slyšet, byl můj bratr který si zrovna mazal máslo na chleba.

,, A víš ty co?" zvedla hlavu. ,, Ty pojedeš se mnou."

,, Cože?"

,, Pojedeš taky."

Suše jsem se uchechtla. ,, To určitě."

,, Stejně nemáš žadný plány," přemlouvala mě dál.

,, To-to není pravda," snažila jsem se z toho vymluvit.

,, Ale je. Minulý týden si mi to sama říkala."

,, No.. Dobře.. Říkala jsem to... Ale s tvojí šílenou rodinou nikam nejedu."

,, Ale notak.."

,, Stejně by to ani neujela," ozval se za mnou bratr s plnou pusou, který stál opřený o kuchyňskou linku, pojídal chleba a sledoval náš rozhovor.

Otočila jsem se na něj. ,, Co ty o tom víš?!" vyjela jsem na něj. Byl sice o rok mladší, ale povyšoval se, jako by mi bylo šest.

,, Znám tě," řekl jako by nic a ukousl si další kus chleba.

,, Ty, ketrej sedíš celý dny u hraní videoher."

,, Přesně tak. Znám tě. A vím, že bys to neujela."

,, Tak fajn.. Vsadíme se," řekla jsem. ,, Když vyhraju, do konce prázdnin si nezahraješ jedinou hru. Všechnu elektroniku mi odevzdáš."

Chvíli přemýšlel. ,, A když prohraješ?"

Tentokrát jsme se já zamyslela. ,, Do konce prázdnin za tebe budu dělat všechny domácí práce a nebudu ti chodit do pokoje."

S nepřítomným výrazem chvíli uvažoval, až po chvíli pokýval hlavou. ,, Dobře." Podali jsme si ruce, abychom naši sázku uzavřeli. ,, Ale na tachometru chci vidět těch tři sta kilometr."

Otočila jsem se zpátky na svou nejlepší kamarádku, které se třpytili oči jako postavě z Anime.

____________________________________________________________________________

Můj první příběh, který vznikl jenom tak náhodou při hodině matiky. No co! Čísla mě prostě neberou !    Kdo by čekal, že ty nejlepší nápady dostávám vždycky ve škole. 

Jinak určitě budu ráda, když mi do komentářů napíšete váš názor. Přijímám i kritiku!