Cool

24 | Mělo to být jednoduché

Zmizel.

Stejně rychle jako se objevil, tak i odešel. Nedal mi žádné vysvětlení, neodpověděl, nenaštval se. Prostě se jen sebral a opustil mě. Zůstal jsem sám se svými úvahami.

Konal jsem snad špatně? A co by mohlo být špatného na otevřenosti? Mohlo by to snad negativně ovlivnit jeho život? Ano, byl populární. Jistě, já nebyl. Měla to být jeho vnitřní bariéra? Nebo snad šlo jen o to, že se opravdu rozhodl, že budu jeho tajemstvím? Mohlo snad jít o mě? Nebyl jsem tak naivní, abych si nalhával, že mě miloval. Vždyť jsme se sotva znali.

Když jsem se plížil zpět do svého pokoje, cítil jsme se ještě ubožejší. Co jsem to se svým životem dělal? Býval jsem jiný. Nelhal jsem, netajil, neponocoval, neschovával jsem se s někým, s kým bych neměl, nepil jsem. Všechno se začalo měnit, až když jsem se setkal s Jasonem. Zasáhl mi do života až moc.

Ulehal jsem s nevyřčenou otázkou na rtech a zmatkem v hlavě.

Když jsem druhého dne mířil do školy, necítil jsem se být ve své kůži. Ve skutečnosti jsem ani jít nechtěl. Nejraději bych zůstal doma. Mohl jsem říct rodičům, že mi nebylo dobře, jistě by na mě netlačili. Ale nechtěl jsem jim zase lhát, už toho bylo víc než dost. Musel jsem se začít ke svému životu stavět odlišně. Jinak by mě vlastní tajnosti brzy sežraly zaživa.

Slunce bylo pod mrakem, jako by snad reagovalo na mou náladu. Ptáci se ztišili, hmyz se schoval, příroda dýchala ztěžka. Stejně jako já.

„Jsi v pořádku?"

Z temnoty mě vytáhl až Kylův hlas. Čekal jsem na něj před školou, ale musel jsem vypadat opravdu zuboženě, když si toho hned všiml.

„Nic mi není," usmál jsem se. I mně samotnému to znělo falešně, ale v zásadě jsem nelhal. Ne, pokud se jednalo o můj fyzický stav. A vlastní psychiku jsem už beztak nechápal. „Jen jsem se zamyslel." To byla také pravda. Myslel jsem až moc a mé úvahy se týkaly zejména Jasona. Dostal se mi do hlavy.

„Vypadáš jako hromádka neštěstí," ušklíbl se Kyle. Byl tak uvolněný a bezstarostný. Další věc, co jsem mu záviděl.

„Fakt v pohodě," ujistil jsem ho neochotně, než jsem se s ním vydal do školy.

Mělo to být tak jednoduché. Jen přecházet mezi třídami se sklopenou hlavou, naslouchat, odpovídat a zapisovat. Jak mechanická se celá věc jevila na začátku.

Snažil jsem se na chodbách nerozhlížet, opravdu. Nutil jsem sám sebe mít sklopenou hlavu. Nechtěl jsem ho spatřit. Nepřál jsem si, aby na mě zase dopadlo všechno, co se stalo. Bylo to moc silné. A já jsem se ještě nestačil srovnat ani s jedinou z věcí. Ale má vůle byla slabá. Jedna má část ho chtěl vidět a já ji za to nenáviděl. Vyhrála totiž ve chvíli, kdy se objevil v mém zorném poli.

Kožená bunda, tmavé oči, chladný výraz. Jak by mi vůbec mohl uniknout?

Zaznamenal jsem ale, že i on si mě všiml. Tentokrát se neusmál, dokonce ani nekývl. Už jsem si začínal myslet, že ke mně opět hodlal přistupovat jako k cizinci, když natáhl ruku a naznačil mi, abych šel blíž.

Mohl jsem odmítnout? Chtěl jsem, to ano. Ale něco ve mně mi zabránilo v útěku. Byla to ta má zvířecí část. Ta, kterou jsem donedávna nepoznal.

Když jsem byl skoro u něj, vystoupil na lavici po boku chodby. I normálně byl vysoký, takže náhle čněl až moc.

„Poslouchejte!" proťal vzduch jeho hlas.

Mé srdce se sevřelo, když jsem ho sledoval. Stál tam. Mezi všemi těmi tvářemi. Jeho krása kontrastovala s agresí a touha s chladem. Byl odhodlaný, oči měl přimhouřené, obočí svraštělé a koutky se sotva znatelně obracely vzhůru. Ne radostně, ale naléhavě. Dění se zastavilo, aby mu byla věnována dostatečná pozornost.

„Jistě mě znáte. Víte o mně hodně věcí, ale to, co vám chci říct, netušíte."

Když jsem ho sledoval, nemohl jsem se odvrátit. Kyle mi něco říkal, ale já ho neposlouchal, nebyl jsem toho schopný. Protože jsem tušil, co přijde.

„Já, Jason Glover..."

Nádech.

„... jsem gay."

A najednou to na mě dopadlo jako těžká deka. Viděl jsem dozor, jak se prodíral k Jasonovi. Viděl jsem údiv v okolních tvářích. Slyšel jsem šeptání kolem sebe. To jen já se zastavil. Protože to přiznal. Udělal něco, co jsem nečekal. Nehájil svou reputaci, nedržel se svých standardů. Vyjevil vše tak opravdově, upřímně a narovinu. A stále se přitom tvářil, jako by to nebylo něco, co tajil.
Seskočil ze stolu a mířil ke mně. Unikal tak dozoru a mně se přibližoval. Razil si cestu, dokud nenarušil mou komfortní zónu.

Byl jsem stále ohromený, když mě políbil. Před všemi těmi lidmi. Před Amber, Connorem, Mikem, Kylem. Před těmi, jejichž jméno jsem ani neznal. Vnímal jsem jeho rty. Byly horké a tak žádostivé. A když nás odtrhl pan Davis, už jsem nemohl předstírat.

Vše bylo venku.