Minulý život (Steter)

Ti, co Haleovi vyhnali..

Kousnutí ještě toho večera zmizelo. Seděl jsem na schodu otevřených skleněných dveří a pozoroval velký kulatý měsíc. V odrazu skla vedle sebe jsem viděl zářivě zlaté oči. Byl jsem jeho beta. Usmál jsem se.
Najednou na mých ramenech přistála deka. Pootočil jsem se. By to Peter. Usmál jsem se ještě víc.
„Neměl bys tu sedět dlouho. Nastydneš.“ Řekl něžně a položil své ruce na má ramena.
Zavrtěl jsem hlavou. „Jakoby vlkodlaci někdy měli rýmu.“
Rozesmál se. „Máš se ještě hodně co učit, hvězdičko.“
„Hej, Pete..“ Začal jsem.
„Hm?“
„Haleovi tu nebyli vždy, že? Vyhnali odsud něco..“ Řekl jsem tiše.
Povzdechl si, posadil se vedle mě a chytil mě za ruku. Přisunul jsem se víc k němu a položil svou hlavu na jeho rameno. Zhluboka jsem se nadechl a nasál jeho vůni. Voněl jako míza borovice, smíchaná s lesními jahodami. Byla to tak úžasná vůně.
„Můj otec mi říkal, že před námi tu žila záhadná smečka vlkodlaků. Prý to nebyli normální vlci. Prý lovili ty, co zabíjeli lidi. Udržovali rovnováhu. Nikdo je neviděl, pokud to oni sami nechtěli. Byli to duchové. Říkal, že jednou za sto let přichází do Beacon Hills. Prý hledají svého ztraceného alfu.“ Řekl.
„Jak do toho zapadají Haleovi?“ Zeptal jsem se.
„Proč se ptáš?“ Zeptal se.
Cítil jsem, jak mu naskočila husí kůže. Bylo něco špatně?
„Stilesi... Neviděl jsi žádného stínového vlka, že ne?“ Zeptal se tiše s děsem v hlase.
„Před pár dny, ještě když jsem byl člověk, jsem viděl zlaté oči s ohnivým podtónem, ve tmě kousek odsud. Když jsem, ale mrkl, zmizely.“ Řekl jsem tiše.
Nic neříkal. Po chvíli se, ale oklepal.
„No, vzhledem k tomu, že jsi ještě nebyl Hale a byl jsi člověk, by ti neměli nic udělat, ani když jsi je viděl.“ Řekl tiše.
„Jsou zlí?“ Ptal jsem se.
„Drží vůči nám zášť.“ Řekl tiše. „Jelikož... My jsme zapečetili jejich alfu a skrýváme ho mimo jejich časoprostor.“
„Jak poznám, že jsou blízko?“ Zeptal jsem se.
„Někteří lidé říkají, že přichází za bouřky. Někteří říkají, že slyší, jak škrábou drápy na dveře a někteří, že slyší pláč nemluvněte, které náš rod zabil, když jsme je vyháněli.“ Řekl. „Nemusíš si, ale dělat starosti, koláčku. Náš dům je velmi dobře zabezpečený proti hrozbám z venku. A teď by sis měl jít už lehnout. Musíš být hodně unavený.“ Řekl, dal mi pusu do vlasů a zvedl se.
Zavrtěl jsem hlavou. „Musím Scottovi poslat ještě jeden úkol a dokončit jednu esej. Pak přijdu. Slibuju.“
Usmál se, pohladil mě, zvedl se a odešel. Bylo neuvěřitelné, co dokáže láska udělat s lidmi. Dokonce s takovým studeným čumákem, jako byl Peter.
Usmál jsem se a vstal.
„Měl bych se pustit do práce.“ Řekl jsem si tiše.
V tom okamžiku silně zavanul vítr a shodil na zem fotku, kterou jsem měl položenou na polici. Šel jsem k ní a zvedl ji, když v tom okamžiku se jakoby odnikud, ale zároveň odevšad, začal ozývat děsivý dětský pláč..