"Takže ahoj. Nejspíš bych měl asi říct něco o sobě, že?" Ozval jsem se nesměle.
"No, povídej. Zajímá nás, proč jsi tady mezi náma skončil právě ty." Reagoval na mě Ryan. Otočil jsem se za hlasem, ale v momentě jsem strnul. Zjizvená tvář se mi na první pohled zprotivila a musel jsem se podívat zpět dopředu.
"Jsem Max a je mi pětadvacet. Žil jsem tady ve městě, sám."
"Tak za co tě teda sebrali?" Ozval se zase jiný hlas. Erikův. "Nenapínej nás!" vykřikl znovu Ryan a odhodil plastový šálek od kávy.
"Vždyť už jsem u toho. Zabil jsem svou bývalou, jejího tehdejšího přítele-" sklopil jsem oči " a vlastně i jejich dítě. Nedokázal jsem pomyslet na to, že by Laura žila s někým jiným než se mnou. Moc jsem ji miloval."
"A tak jsi ji zabil. Opravdu skvělé řešení, kámo."
-----
"Ahoj Lauro. Můžeš se mi prosím ozvat? Moc mi chybíš. Miluju tě, Max"
Tak jsem jí zase napsal. Dneska už asi po padesáté. Nechápu, proč mi není schopná odepsat. Alespoň jedinou větu! Jediné slovo! Jenom něco, abych věděl že ji stále mám. Zvedl jsem se z gauče, popošel k zrcadlu a upřeně jsem se zadíval. "Tak se na sebe podívej, ty paroháči. Kdo ví, s kým si teď Laura užívá místo tebe!" rozkřikl jsem se a vší silou udeřil do zrcadla. Vytvořila se na něm dlouhá, táhnoucí se pavučina, a pár střepů dopadlo na podlahu. Zničil jsem zrcadlo a pořezal si ruku, ale to bylo to poslední, co mě trápilo. Omotal jsem ji starým obvazem, který jsem vyhrabal v poslední koupelnové zásuvce. Rána mě vysílila a řekl bych, že i zklidnila. Rozhodl jsem se, že jí napíšu naposledy, alespoň pro dnešek.
"LAURO, ihned jak si tuhle zprávu přečteš, tak odepiš! Přede mnou se neschováš, miláčku."
Lehnul jsem si do postele a s hlavou plnou nenávistných myšlenek k celému světu, který mi Lauru bere jsem chtěl usnout. Nejradši bych ji vzal a odjel s ní daleko. Někam na samotu, aby mi nemohla nikam uniknout a abych ji mohl mít jen pro sebe. Ona by si na to určitě zvykla. A ještě by byla ráda, že mě má a že neskončila sama, nebo s nějakým obyčejným kravaťákem co pracuje od nevidím do nevidím a má mizerný plat. Já sem totiž něco víc než všichni ve městě. Až to Laura pochopí, už nebude chtít nikoho jiného. Bude do mě zase blázen tak, jako před lety. Vlastně mě miluje pořád, jen si to prostě neuvědomuje.. S těmito myšlenkami jsem nakonec usnul.
Ráno mě vzbudila bolest levé dlaně. Rána se zanítila, a celý obvaz prosakoval krví. Měl bych s tím něco udělat. Rozhodl jsem se, že o tom napíšu Lauře. Bude o mě mít strach, přijede za mnou a už nikdy neodjede. Prostě ji nepustím.
----
Probudilo mě bouchání na dveře a hrubý hlas vyzívající ke snídani. Patřil Borisovi, bachaři, co už tu pracuje přes 20 let.
„Vstávat a nástup v jídelně přesně za patnáct minut! Za deset minut se otevírají cely!" Linul se hlas chodbou - dlouhou úzkou chodbičkou, po které je z každé strany dvacet železných dveří, na jednom konci jsou obrovské skleněné dveře které vedou do jídelny, společenské místnosti a ven, na betonovou zahradu. Měl bych se pomalu připravovat na opětovné setkání s dalšími vězni. V cele jsem sice společnost měl, Jerryho, ale ten toho moc nenamluvil. Zavřeli ho, protože zamčel své rodiče v ložnici a zapálil dům tak, aby to vypadalo jako náhoda. Takže je zabil. Prostě si chtěl namastit kapsy od pojišťovny, aby měl co prohrávat v ruletě. Zaplatil si alibi, nějaký opilec mu za pár šupů přitakal, že byli spolu a hráli karty. Po půl roce ho to začalo užírat, a sám se přišel udat. Teď si odpykává patnáct let.
Vstal jsem, vyčistil si zuby a čekal na Elisu. Byla tu jen jako pomocná síla, otevírala vězňům cely a zase je tam zpátky zavírala. Taková silnější černoška s pisklavým hlasem a brýlemi. Trochu připomínala Whoopi Goldberg ve filmu Sestra v akci.
