28.

187 11 0
                                    

VÁNOČNÍ DÁREK

"Doufám, že tě moje bláznivá rodina moc nevyděsila. Jsou někdy jako utržený ze řetězu." S rukama plnými vánočních dárků zapadl do malého bytečku. Aderyn za ním zavřela a sundala si boty. Sama měla jednu tašku dárků. Takové množství ani nečekala.
"Ne, dobré. Bylo to takové. Uvolněné. Rodinné. Musíš být šťastný. Mít takovou rodinu." Smutně sklopila pohled. Kéž by měla podobnou rodinu. Tak velkou, tak semknutou pohromadě." Dimitrij položil dárky opatrně na podlahu. Pomalými krůčky přešel k Aderyn a pevně ji objal.
"Ale může to být i tvoje rodina. A to mi připomíná. Ještě jsem ti nedal dárek." S tím sáhl do kapsy u kalhot. Vytáhl podlouhlou krabičku. Aderyn zalapala po dechu. Krabičku, kterou ji Dimitrij nabízel, převzala roztřesenýma rukama. Mlčky ji otevřela.
"Panebože." Hlesla. "Je... je nádherný." V krabičce se ukrýval náhrdelník ve tvaru motýla ze stříbra ozdobený tím nejčistším jantarem. Aderyn dojetím vzlykla. Takovou krásu ani nečekala.
"Takže se líbí?" Aderyn přikývla. přes slzy, které se řinuly nezastavitelnou rychlostí už ani neviděla. "To jsem rád. A víš proč zrovna tohle?"
Zakroutila hlavou. Dimitrij o krok přistoupil k Aderyn a chytil ji za bradičku. Zvedl ji hlavu, aby se mohl zadívat do jejích očí. "Hned ti to vysvětlím. Motýl, protože je stejně křehký a krásný jako ty. Jsi můj malý motýlek Aderyn. Jantar, protože je to barva tvých očí. Tak nádherná a tak netradiční. A stříbro, protože je pro nás smrtelně nebezpečné." Naklonil se k jejím lehce se chvějícím se rtům. A políbil ji. Do spojení rtů zapojil veškeré své pocity. Tedy nejenom svoje, ale i Snížkovi. Až se z toho Aderyn podlomila kolena. Byla dojetím bez sebe.
"Děkuji vám, kluci. Děkuji."
"Není zač. Bohužel ti ho nebudu moci připnout na krk. Popálil bych si bříška prstů." Aderyn přikývla. To gesto bylo něco naprosto nádherného. Dal ji něco, co bylo pro vlkodlaky nebezpečné jako důkaz své lásky. A ani jí to nevadilo, že si musí náhrdelník připnout sama.
"Nevadí mi to. I tak děkuji. Je opravdu nádherný."
***
"Vážně nechceš, abychom tě doprovodili domů?" Rian se sklonil ke svému bratrovi. Měl o něj strach. Zvláště teď když to byl naprosto jiný člověk. Tenhle Reymond byl bezstarostný, usměvavý a s nějakým tajemstvím. Ten předchozí byl nevypočitatelný, arogantní a násilnický. Zkrátka jako oheň a led.
Reymond zakroutil hlavou. "Ne děkuji. Vy se běžte vyspat. Moc děkuji za ten večer. Ale teď si půjdu lehnout." V duchu doufal, že mu jeho bratr uvěří.
Rian si vyměnil ustaraný pohled se svoji družkou Marikou. "Tak dobrá, hezky se vyspi. Ať se ti zdají jenom hezké sny." Alfa poplácal bratra na rameni. Převzal spícího Syna, který si hověl v klínu na kolečkovém křesle.
Reymond ještě chvíli před vchodem do svého domu sledoval vzdalující se rodinku a povzdechl si. Moc dobře si uvědomoval, že je na vozíku. Ale ta přehnaná starost o jeho maličkost ho dokázala vytočit. Sice ne tak moc, že by se nedej bože rozčílil, ale i tak se cítil potom nesvůj.
Zajel pomalu do domu. Ošetřovatelku poslal domu s tím, že jenom zalehne do postele a bude spát. Se zatajeným dechem čekal, než se dům zcela vylidní.
Pak s dravostí šelmy přiskočil k telefonu. I vytáčení těch devíti čísel se zdálo být jako zoufale dlouhé. Už se nemohl dočkat, až přijde. Hned jak uslyšel, že druhá strana zvedla sluchátko, vychrlil. "Už jsem doma a sám. Prosím přijď. Cítím se tak osamělý." Div do telefonu nekňučel. Odpovědí mu bylo souhlasné zavrčení.
Jak se zdá. Reymond jenom tak spát nepůjde.
***
Hrudník se nekontrolovatelně zvedal nahoru a dolů. Obavy v Aderyn sílily, ale nechtěla přestat. Seděla na okraji postele jenom ve spodním prádle. Dimitrij klečel před ní a její tělo zasypával motýlími polibky. Provokativně kroužil kolem stříbrného náhrdelníku. Vyhýbal se toho pálivého kovu, tolik jedovatého pro jeho rasu.
Zuby opatrně přejel přes hebkou kůži na krku. Což hned způsobilo, že se Aderyn otřásla pod návalem rozkoše.
"Dimitriji. Snížku." Zasténala plačky.
"Ano?" Zachrčel do prohlubně mezi krkem a ramenem.
"Já... bojím se." Přiznala se nakonec. Bála se, že po sexu odejde. Že se její dosavadní krásný sen rozplyne jako dým. Dimitrij se zastavil. Ani ho nenapadlo, že by se Aderyn mohla bát. Byl tolik sexuálně nabuzený. Nejraději by si dal facku.
"Omlouvám se. Ale mazlit se můžeme ne?" Nasadil své nejroztomilejší štěněčí oči. Aderyn po chvíli váhání přikývla. "Děkuji."
"Neděkuj. I já to chci."
***
Kdyby Reymond mohl pohybovat s nohama, už by přecházel z místa na místo jako tygr v kleci. Každou chvíli pozoroval hodiny. Kdyby jenom uměl nějaké to kouzlo na popohnání času. Ale zatím. Bez úspěchu.
Minuty se pro něj vlekly nekonečně jako celé hodiny.
Nakonec se přeci jenom zvonek rozezněl. Ihned přifrčel ke dveřím, které otevřel.
"Lukasi." Zavýskal jako malý kluk, jakmile spatřil svého přítele. Lukas, onen muž ve dveřích se nenechal zahanbit. S úsměvem od ucha k uchu objal Reymonda na vozíčku a vtiskl mu polibek na tvář na uvítanou.
"Ahoj prdelko. Jaká byla večeře?" optal se zájmem v hlase. Naklonil lehce hlavu na stranu. To ale neměl dělat. Reymond to pochopil jako vybídnutí k hrátkám a tak ho políbil.
"Všichni na mě byli opravdu hodní. Ale radši jsem s tebou. Pojď dál a't nestojíš v tom mrazu." Zacouval s vozíkem, aby mohl Lukas pohodlně vejít dovnitř. Což také udělal.
"Tak to je dobře. Dáme si nejdříve něco k pití nebo chceš rovnou do postýlky?"
Reymond skousl spodní ret. Do tváří se mu nahrnula červeň. Oba návrhy zněly zajímavě.
"Co si takhle to pití vzít do postýlky?"
"Ale to je dobrý nápad Reymondku. Tak mě veď, pane domu. Kde máte bar a ložnici?"
***
Aderyn se styděla sama za sebe. Proč jenom nedovolila, aby to s Dimitrijem zašlo až na samý konec. Teď by se nejraději propadla až někam do středu země.
"Copak se děje?" Dimitrij jako mlsná kočka se otřel o její hebkou tvář. Jeho přítelkyně si jenom útrpně povzdechla.
"Trápím se."
"Pročpak?"
"To co se mezi námi stalo... tedy spíše nestalo. Je mi to líto." Ucítila kolem trupu silné paže. To jak ji Dimitrij pevně objal.
"Netrap se s tím. Nesmím být tak hrrr. Ani já, ani Snížek. Počkáme si, až bude připravená."
"Děkuji vy dva."
***
"Teda puso. Jsi nejlepší." Lukas pevně objal zpoceného Reymonda. No a co, že ten sexy sameček nemá pohyblivé nohy. I tak je to vášeň sama.
"Ale nepřeháněj Lukasku. Ty jsi prostě nadsamec." A štípl provokativně svého blonďatého přítele do sedínky.
"Ouč, ale neprovokuj. Nebo si to chceš zopakovat?"
"Hádej Lukásku."
"No počkej. Prdelka tě bude bolet."

Jenom čas nestačí Kde žijí příběhy. Začni objevovat