12.

206 17 0
                                    

DENÍK: 4. PROSINCE

Za ten telefonát bych tě nejraději uškrtila. Jen co je pravda. Copak ti není svatý ten časový posun? No pro tebe není nic svaté. Ale jako malý pocit zadostiučinění mi byl tvůj skleslý hlas, když jsem ti oznámila, že jediný chlap v mé blízkosti je Snížek. Ale buď ráda, aspoň nejsem sama. Mám někoho, s kým spím v posteli. I když má chlupy a ne svaly.
Dnes jsem se rozhodla konečně nakoupit Snížkovi potřebné drobnosti, jako jsou misky na jídlo a vodu, vodítko a obojek. To bude stejně jenom na oko. Snížek je hodně vytrénovaný. Stačí jenom jednou zavelet a už poslechne.
Později odpoledne:
Tak jsem to nakoupila. Nemohla jsem odolat a Snížkovi jsem pořídila krásný obojek s černobílým šátkem. Jistě se ptáš, kde se Snížek vzal a jak dlouho se mnou zůstane. Na to ti odpovím. Já nevím. Poptávala jsem se na něj na náměstí. Hodně moc přemáhání mi to dalo. A všichni odpověděli stejně, že velkého chlupatého psa tu nikdo neměl. Dokonce mi to potvrdil i prodavač ve zverimexu. Jenom bylo divné, že se u toho divně uculoval. Docela mi naháněl strach.
A hádej, co ten labužník udělal? No ani si nečuchl a už mi opovrhoval granulemi. Pánovi to nechutnalo.
Ještě později v podvečer:
Tak asi vím, co se stalo s jeho paničkou. Chudák. Tohle si nikdo nezasloužil. Dalo mi hodně práce Snížka odtáhnout domů. No nakonec se mi to povedlo. Takže to vypadá, že se pak nebudu muset s ním loučit. Už jsem si na něj natolik zvykla. A tak příjemně hřeje.

TAK TYHLE GRANULE NE!

"Snížku? Snížku? Jsem doma. A nesu ti dobré papání." Aderyn s velkou námahou vtáhla do malého bytečku pytel psých granulí. Podle prodavače ve zverimexu tohle byla jedna z nejoblíbenějších značek. Každému psu prý chutnají. Pro Snížka samozřejmě jenom to nejlepší. A to nebylo všechno. Při cestě domů Aderyn přišlo, že vykoupila snad celý krámek.
K pytli krmiva přistály ještě dvě igelitové tašky s doplňky a jeden papírový sáček s jídlem pro ni. Už si připadala jako jedna z těch starých panen co dávají přednost svým miláčkům co před sebou. Zatím ji to ani nevadilo. Tohle byl prostě ten první nákup všeho potřebného. Pak už nákupy budou vyrovnané.
Stačilo jenom pár okamžiků, než se k ní přiřítila bílá chlupatá střela s kroutícím se ohonem. Div si nevykloubil pánev, jak šťastně vrtěl ocasem ze strany na stranu. Snížek trochu přibral. Tak kilo, dvě. Více by netypovala. Ale vypadal mnohem šťastnější, mnohem aktivnější. A to bylo jenom dobře.
"Ahoj pašáku, nezlobil si?" A jako obvykle líbla Snížka mezi uši. Už se z toho stal takový menší vítací rituál. Bílý pes jí zase naopak olízne tvář a otře se o ni tělem. "No, koukám, že ne. Něco jsem ti přinesla. Abys nám trochu přibral a také..." začala se zběsile přehrabovat v jedné ze dvou igelitových tašek. "Kde to jenom... a tady to je." S vítězným úsměvem vytáhla obojek. Pásek byl ze široké černé kůže a byl doplněný o černobílý šátek s palestinovým vzorem."
Snížek zvědavě naklonil stranu.
"Co to proboha je?" Nedocházelo mu, že mu Aderyn nerozumí. Přesto stále a dokola k ní v myšlenkách promlouval. Nevěřícně hleděl na obojek. Pak s otazníky v modrých očí pozvedl pohled k Aderyn. Neříkej, že mi to dáš na krk.
"Neboj se. Budeme vypadat stejně." Z druhé tašky vytáhla palestinu se stejným vzorem i barvami. Obmotala si ji kolem krku. "Vidíš? A teď nastav krk, ať se mohu podívat, jak bude slušet ten tvůj tobě." Vzala obojek opět do ruky.
Takže mi to nakonec dáš na krk. No uvidíme. Ale jestli to bude škrtit...
Ze začátku zápasila s tuhým zapínáním. Ale po chvilce se nakonec povedlo. Odtáhla se, aby si mohla Snížka prohlédnout. "Páni... sluší ti to."
Snížek se posadil a podrbal kůži pod obojkem. Byl to nezvyklý pocit. Původně chtěl začít hned protestovat. Jenom při jediném pohledu na Aderyn a její zasněný výraz jakákoliv chuť k rebelii ihned opadala.
Ale tak... zase to hrozné nebude. Nějako to překousnu. A navíc. Neškrtí to. Několikrát klepl ocasem o podlahu.
"Líbí? No tak to jsem strašně, strašně moc ráda." Hned s náladou o několik stupínků výše podrbala bílé zvíře po husté srsti na krku. Zvedla se na nohy, aby mohla odnést nákup do malé kuchyňky.
***
John se vracel od Helen s trochou lepší náladou, než k ní přišel. Byl rád, že mladá Volková se dokázala přes ztrátu přenést a fungovat jako normální člověk. Teda spíše vlkodlak. Zastavil se před odchodem, aby mohl z kapsy kabátu vylovit krabičku cigaret a jednu si zapálit. Sice si přece vzal, že s tím nepříjemným zlozvykem skoncuje. Jenomže zoufalá situace si žádá zoufalé prostředky.
Náhle se mu k nosu přiblížil tolik známý pach. Byl slabý, ale přesto. Jako kdyby cítil osobitou vůni jeho nejlepšího přítele. Jenomže byla s něčím smíchaná. Rozhlédl se proto kolem sebe. A jak se díval sebe více, nikoho nezhlédl. Jenom mladou dívčinu pochodující s hromadou nákupu a pohledem skloněným k zemi jak se dívala pod nohy.
To už mě šálí čich? Vložil si do úst jednu cigaretu, kterou si okamžitě zapálil. Obezřetným pohledem sledoval dívčinu. Táhla kus nákupu za sebou na dětských sáňkách. Musel obdivovat její vynalézavost. Ale na pomoc ji nepřispěchal. Měl náladu pod psa a tak nechtěl zbytečně pouštět hrůzu.
Potáhl. Okamžik podržel kouř v plicích, než ho pomalu vypustil ven.
Měl bych se jít vyspat. Nebo se stane neštěstí. Zabručel a rozešel se směrem domů. Kdyby jenom tušil, že kdyby následoval právě tu malou přehlédnutelnou dívčinu, našel by svého nejlepšího přítele.
***
Krátký tichý povzdechl. A pak další.
Aderyn postávala nad Snížkem, který seděl u nové kameninové misky a nevěřícně hleděl na obsah v ní. S hlavou lehce nakloněnou na stranu. Jaksi se neměl k tomu pozřít první sousto. Kdyby jenom Aderyn věděla. Kdyby jenom věděla.
No to si ze mě dělá osud srandu ne? Já granule žrát nebudu. Zase tak hluboko jsem ještě neklesl. Zaslechl tiché zašustění látky. Otočil slechy za zvukem. Jeho panička si k němu přiklekla.
"Neboj se. Pan prodavač mi řekl, že tohle jsou nejlepší granule, co měl. Pomůžou ti zase nabrat váhu. Přece nechceš vypadat jako kostra potažená kůží ne?" Snížek si povzdechl. Ta malá mrška moc dobře věděla na jakou strunu zahrát. I když teď si tak úplně nebyl jistý. Rád by se zbavil toho zničujícího vnitřního utrpení. Ale zemřít hlady? To nezněl zrovna jako dobrý nápad. Nehledě na to, že kdyby zeslábl, jeho vnitřní vlk by ovládl nadvládu nad tělem a zabránil by mu v tom. Takže se jednalo o předem prohraný boj.
Kdyby chtěl skoncovat se životem, musel by to provést rychle. Třeba se zastřelit. Nebo oběsit.
"Snížku..." z uvažování nad smrtí ho vyrušila Aderyn a její kňučivá prosba.
Ne prosím, nebreč. To by mě zničilo. Jenom nebreč. Lehce do ní šťouchl čumákem. Nastal čas spolknout svoji hrdost a vzít si alespoň sousto. Aspoň, že to nikdo neuvidí a nebudou si z něj dělat srandu.
Sklonil hlavu dolů k misce. Opovržlivě nakrčil šumák. Kdyby měl lidskou tvář, určitě by se zatvářil jako po spořádání pěti kil citrónů i s hořkou slupkou.
Pootevřel čelisti od sebe, až se zaleskly bělostné tesáky. Aderyn vždy uchvacovala bělostná barva. Nevypadal na nějaké štěně, spíše na dospělého jedince. Takže se mu musel o ten chrup někdo starat.
Nakonec si nabral jedno sousto do tlamy. Rozžvýkal tu prapodivnou hmotu, ze které byly granule vyrobeny, a polkl.
S vypláznutým jazykem a naprostým znechucením v očích se Snížek zvedne od misky. Uraženě odkráčí do malého obývacího pokoje. Tam si lehce na chlupatý koberec před televizí. Nespokojeně zabručel.
Aderyn celé tohle představení sledovala s pootevřenou pusou. Šašek jeden. Pomyslela si pro sebe pobaveně. Nakonec zakroutila nevěřícně hlavou ze strany na stranu.
"No, tak tyhle granule ne. Budu muset vymyslet jiný zdrob obživy." Povzdechla si. "A zapomeň, že budeš živ jenom na rohlíkách s paštikou." Houkla na uraženého Snížka. "Opravdu. Chová se jako chlap co dostal k obědu blivajz." Ne, že by věděla, jak se takový chlap chová. Její milostný život by se dal úspěšně zhodnotit jako jedno velké zklamání. A něco takového jako vztah měla odkoukané jenom z takzvaných nekonečných seriálů.
***
Olízla ukazováček, aby mohla oddělit jednotlivé stránky od sebe a tak mohla dál nerušeně pokračovat ve čtení. Na nohou, které měla schované pod peřinou, cítila tíhu Snížkovi hlavy.
Bílý pes pokojně oddechoval. Sem tam pootevřel jedno ze svých pomněnkově modrých očí, aby zkontroloval, jestli je jeho panička v naprostém bezpečí. Někdy zakmital ušima, aby na sebe upoutal pozornost. Každé podrbání okomentoval zabručením, které vzdáleně připomínalo kočičí zapředení.
Pohled na ty dva připomínal naprostou rodinnou idylku. Naprosté, tiché, idylické spojení psa a člověka.
Otočila další stránku.

Jenom čas nestačí Where stories live. Discover now