22.

202 16 0
                                    

DENÍK: 15. PROSINCE

Tak už vím, proč se Dimitrimu mění oči. Je to způsobeno tím, že má v sobě prý dvě duše. Teda aspoň tak jsem to pochopila. Když oči zezlátnou je v popředí Snížek, když jsou modré, je v popředí Dimitrij. Vím, že je to vtipné, když je chlap jako káva dva v jednom.
Snížek prý ke mně cítí náklonnost. Což je opravdu milé. Takové, romantické. JA ne nejsem blázen.
Jenom jsem zmatená z toho, co cítím. Když mi řekl svá tajemství tak mi poskočilo srdce radostí. A čert to vem, že je Dimitrij dvě stě let starý. Vždyť vypadá na slabých třicet let. (A vůbec? Od kdy mu říkám Dimitrij? Asi od té doby co mi řekl o něm a o Snížkovi.)No a co, že má v sobě dvě bytosti. S Dimitrijem i Snížkem je mi krásně. Až tak moc až mě to děsí.
Musím také myslet na to, že Dimitrij přišel o ženu. Přesto hluboko uvnitř bych ho nejraději objala a nepustila.
Jsem zlá?
Jedno vím jistě. Chci s ním být. A někde hluboko uvnitř věřím, že Snížek po tom touží také.

PRVNÍ POLIBEK/PRVNÍ RANDE

Po včerejším překvapivém setkání s Ivy už nemohl v klidu usnout. Nejenom, že ho trápily zlé sny (Asi nějaká nová móda. Každý má noční můry.), ale taky nemohl vymyslet tu nejjednodušší cestu jak to co nejšetrněji Dimitrijovi oznámit. Bar v bunkru byla jednou z jejich nejčastějších zastávek v hospodském maratonu. A teď v jeho situaci by to nebylo zrovna ideální.
Hned odpoledne po práci se rozhodl omrknout bar, zda tam Ivy zase spatří. Se spokojeným pokýváním hlavy koutkem oka zahlédl Dimitrije ve společnosti dívky.
To asi bude ta Aderyn. Už takhle z dálky je vidět, že je přesným opakem Clary. Pozvedl obočí, když viděl, že při něčem co Dimitrij řekl, její líčka okamžitě dostala karmínový nádech. Nebudu na sebe zbytečně upozorňovat. Uvidíme za čas. Ale stejně si už plánoval, že té dívce bude muset poděkovat. Dimitrij je tvrdohlavý beran co se jenom horko těžko nechá přemluvit. A po jejím boku zapomíná na Claru a její náhlou smrt a také pomalu ale jistě přibíral na váze. Což bylo nejjasněji vidět na obličeji.
Hlavně se nad nimi nerozplývej. Jinak se nikam nedostaneš. Raději se vydal co nejrychlejší cestou směrem k bunkru. Při cestě si prohlížel prsty zašpiněné od motorového oleje. Jak se snažil sebevíce tekutina nechtěla pustit. Takže má hold černé prsty. Úděl povolání automechanika. Svoji práci však měl rád, nevyměnil by ji za nic na světě. Možná by mu jenom vedoucí Lukas nemusel neustále koukat na zadek.
Lukas Nightmare byl noční můrou každého homofoba. Ale o něm později
Před Bunkrem se zastavil, aby mohl pohledem na chvíli obdivovat krásného Forda mustanga z roku šedesát sedm v krásné černé barvě. A jak to John ví? Jednoduše. Podobnou krásnu má také v garáži. Jenom tu stahovací střechu záviděl. On ji měl pevnou.
Po zdolání těch několika málo příček na žebříku už ho vítalo přítmí baru a štiplavý vzduch od kouře.
"Tak vítej v Bunkru." Přivítal se sám a rovnou zamířil k baru k místu, kde seděl i předešlého večera.
"Co tak brzy? Pořád problémy?" John pozvedl pohled. Usmál se, když spatřil Ivy. Docela sranda, že i jeho vlkodavčí slečna má stejné jméno.
"To ne, spíše jsem si chtěl s vámi promluvit."
"Ale. To je mi ale milé překvapení. A čemu vděčím za takovou návštěvu? Možná mi pomůžete osvětlit pár nesrovnalostí, co se mi tu nezdají." John pokrčil rameny.
"Záleží, jaké otázky to budou. A jednoho Jacka prosím."
Ivy naučenými pohyby vytáhla sklenku naplnila ji ledem a zalila whisky. Podala ji Johnovi. "Tak například to, proč tu na mě všichni tak divně zírají."
Na to si musel John připít. Tohle téma se mu nechtělo rozebírat hned ze začátku. Ale když se ptala už nebude cesty zpět. Hlavně když pohlédl na Ivy, uviděl samé odhodlání.
"No, jde o to, že jste jakoby vypadla z oka jedné osoby, která tu taktéž pracovala."
Ivy pozvedla zvědavě obočí. Někdo kdo vypadá jako ona? Nemožné. I když...
"A kde je?"
"Mrtvá. Zemřela." Ivy nebyla pitomá. Dokázala si dát dvě a dvě dohromady. Zaujala místo po nějaké mrtvé ženě co vypadala přesně jako ona. To ji moc na náladě nepřidalo. Opravdu bezva povedenej den.
"Co kdybych vás pozval na rande?"
***
Večeře se pomalu stávaly malými rituály, na kterých začínala být Aderyn závislá. Nejenom díky lahodným pokrmům, ale také kvůli Dimitrijovi. Jeho přítomnost a hrubý ruský přízvuk barvil jinak šedý den do veselých odstínů. Když se usadil na židli, vzal ji za ruku a palcem ji pohladil po dlani.
Usmála se na něj. Byl jako slunce ozařující jí cestu kupředu.
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nad vším. Ale hlavně na to jak se mi změnil život." Dimitrij naklonil hlavu na stranu. Někdy měl problém se v Aderyn vyznat. Nehledě na to, že se stále cítil trapně při probuzení. Vlk v noci ovládl jeho tělo. A ráno se probudil vedle Aderyn nahý a s bolestivou erekcí ve slabinách. Ještě teď se červenal, když si na to vzpomenul. Takový trapas.
"A? Je to dobře nebo špatně?" Dimitrij v rozpacích a s pomalu se rozrůstajícími obavami čekal na verdikt. Co když řekne, že ne? Navíc teď, když se podvolil citům vnitřního vlka. Zatím sám Dimitrij nedokázal přesně definovat vlastní city. Nemohl s jistotou říci, že Aderyn miluje. Ale jistá náklonnost tam byla.
"Je to... dobře." Pípla Aderyn téměř neslyšně. Plaše sklonila pohled k talíři plným lahůdek. Ostatně jako každý večer. Dimitrij byl hodně náročný, co se jídla týkalo.
"To jsem rád."
"Dimitriji?
"Ano? Aderyn?" Opět se mu zastavil dech. Bál se co řekne. Bál se, že tahle krásná pohádka jednou skončí.
"Jde o Snížka." Dimitrij poplašeně polkl. Toho se bál. Od toho trapného rána spolu o tom ještě nemluvili.
No tak. Sám víš, že to jednou přijít muselo. Zhluboka se nadechl.
"Za něj se strašně omlouvám. Já, měl bych se za něj omluvit. Neudržel jsem ho. Snad se nestalo nic hrozného." Aderyn pouze zakroutila hlavou. Nezlobila se, ani na Snížka ani na Dimitrije. Nebyla to jeho chyba. A navíc jí Snížek pomohl se vypořádat s opravdu ošklivým snem. Tak proč se zlobit. Spíše měla v plánu mu poděkovat.
"Ne o tohle nejde. Já... mohla bych s ním chvilku mluvit."
To vlkodlaka zarazilo.
'Pusť nás. Neublížíme ji. Neublížíme vlastní družce.' Družka, toho slova se bál jako čert kříže. Pokud jednou vlk prohlásí o někom, že je jeho druh myslí to smrtelně vážně.
'Hlavně neudělej ukvapené závěry. Nechceš ji přece vyděsit.'
'Ne, to nechceme.' Aderyn trpělivě vyčkávala, než se ti dva vnitřně dohodnou. Už si stihla všimnout, kdy Dimitrij rozmlouvá se Snížkem. Vždy měl u toho takový nepřítomný výraz. Jako kdyby hleděl na něco a zároveň za to. Nakonec Dimitrij přikývl.
"Dobrá. Kdyby něco Stříbro je pro vlkodlaky jako jed." Vlk uvnitř něj uraženě zavrčel. To byla urážka, že mu nevěřil.
Dimitrij se zhluboka nadechl, přivřel oči, ale i tak mohla Aderyn spatřit jak modrou barvu zaplavuje zlatá. Až do toho bodu co Snížek naklonil hlavu na stranu. Nemluvil. Nebylo to potřeba.
Aderyn vstala od stolu a přestoupila ke Snížkovi. Vzala jej za tváře. Pohladila ostré kontury tváře.
"Děkuji, že si o mě postaral. Děkuji, že jsi mě hlídal." Nikdy by nevěřila, že lidské hrdlo by bylo schopné čistě zvířecího vrčení, bručení nebo jakýkoliv jiných zvuků. A přesto. Snížek spokojeně vrněl. Sklonila se k jeho tváři.
Pohledem spočinula na Snížkových pootevřených rtech. Najednou zatoužila je políbit. Ani na to nemysli, je to vdovec. To se prostě nedělá. Je to špatné.
Přiblížila se ještě blíže. Původně ho chtěla jenom líbnout na čelo jako důkaz vděku. Teď si ale nebyla jistá. Ale na druhou stranu. Tohle nebyl Dimitrij. Tohle je Snížek. Kruci.
Vlkodlak vyřešil její nerozhodnost za ni. Zkrátil tu poslední vzdálenost mezi nimi a políbil ji sám. Rty se setkaly a Aderyn zalapala po dechu. Nečekala takovou živočišnost. Tiše zasténala, když Snížkovi zuby uchopily její spodní ret a zatahaly. Doslova se utápěla v té zlaté barvě.
Nakonec ale polibek ukončila. Polekaně se odtáhla. Zakroutila hlavou. "Promiň Snížku, ale tohle nemůžeme." Vlkodlak zavrčel.
"Proč ne?" Opět uslyšela ten hrubý hlas.
"Protože. Protože. Co Dimitrij? On teď trpí. To není správné." Zakroutila hlavou. Nejvíce ji děsil fakt, že toužila si ten polibek zopakovat.
"My si počkáme. My máme času dost." Zavrněl naposledy Aderyn do ucha. Chudák dívka mohla ucítit tu vlnu vzrušení, která z vlkodlaka sálala. Stejně i tak silný kořeněný pach. Pak se vše stáhlo, jak Snížek přenechal nadvládu Dimitrijovi.
"Bože, omlouvám se. Omlouvám. Tohle jsem nechtěl." Dimitrij připomínal zmoklé kuře. Tohle nechtěl dovolit. Ale přesto stalo se.
"V pořádku, nic se nestalo." Dál už Aderyn mlčky sedla na své místo ke stolu a pustila se do jídla. Nechala vlkodlaka samotného se svými myšlenkami. Dimitrij nevěřícně přejel prstem po opuchlých rtech.
'Líbilo i tobě, že? Vidíš? Cítíš? Správné. Ona je ta pravá. Ona je naše vyvolená.' Bože, jak Dimitrij toužil zakroutit svému vnitřnímu vlkodlakovi krkem.

Jenom čas nestačí Where stories live. Discover now