The Cry of North

274 28 11
                                    

Motory TARDIS vydávaly svůj obvyklý zvuk. DOO-WEE-UU-DOO-WEE-UUU. Nekonečná vesmírná loď, která je uvnitř větší, právě přistála. Vystoupil z ní muž vyšší postavy, který na sobě měl velmi tmavě modrý kabát s červenou podšívkou a se třemi knoflíky. Kabát, zapnutý pouze na prvním z nich, mu vlál v suchém větru planety. Pod kabátem měl černou vestu a bílou košili. Kalhoty, které si dnes oblékl, ladily s barvou kabátu, spíše připomínající plášť. Obličej měl jako šedesáti letý až sedmdesátiletý důchodce, ale energii měl jako dvacetiletý. Vyzařovala z něj ze všech směrů. Nejstrašidelnější na něm bylo jeho obočí. Bylo strašidelné, ale zároveň vtipné. Hned za ním vystoupila hnědovlasá dívka. Vlasy ji sahaly po ramena. Na sobě měla letní květované šaty, černou bundu a černé vysoké boty. 

„Kde to jsme?" otázala se Clara.
„Nejspíš někde hodně daleko od Země." řekl Doctor. 
„To je mi jasné, ale jaké je jméno téhle planety?" 
„Popravdě? Vůbec netuším." Doctor si klekl na jedno koleno a nabral do ruky půdu. Připomínala mu písek. Ten mu pomalu propadal mezi prsty. Oprášil si špinavou ruku o druhou a z kabátu vytáhl sonický šroubovák. Proskenoval zdejší půdu. Clara se mezitím rozhlížela po okolí. Všimla jsi, že tu nejsou vůbec žádné stromy ani keře. Žádné rostliny. Nikde nic. Nikde nikdo. „Claro?!" 
„Ano?" 
„Tahle země není písek. Je to popel." 
„Tak proto tu není žádný život." 
„Přesně tak." Doctor schoval svůj sonický šroubovák do kapsy ve vnitřní straně kabátu. „Tady nic nebude." 

Kráčeli zpět směrem k TARDIS. Clara už se chystala lusknout, aby mohla otevřít dveře, ale v tom uslyšely křik. Křik děsu. Křik strachu. Křik, který jakoby volá o pomoc. Občasnými tóny připomínal nářek. Zvuk přicházel ze severu. Doctor pomocí šroubováku zjišťoval impuls, podle kterého se orientovali. Občas se motali na místě, dokud se nenaladili na správnou vlnu. 

Každým krokem se křik zesiloval a zesiloval. Doctor se zastavil. Clara, která utíkala za ním a rozhlížela se kolkolem, do nej narazila. "Au! Můj nos!" zaskučela.
"Ššššš!" přiložil si ukázováček k ústům.
"Proč?!" šeptala společnice.
"Proč? Poslouchej!" Clara se pomalu otáčela na místě. Nic. Ani hláska. Ani jediný cistloslovce. Prostě naprosté ticho. 
"Doctore, to se mi nezdá. Ještě před chvíli..." 
"Ještě před chvílí jsme slyšeli křik a teď...NIC!" vykřikl Doctor. "Chodíme tu a hledáme a ono nic! TARDIS je několik kilometrů daleko a MY, Claro, jsme uprostřed pouště, která ani není poušť ale popel lidí, zvířat a rostlin, které tu předtím žili!" rozčiloval se Doctor. Clara ho moc nevnímala. Pomalu se blížila ke stvořeníčku, které připomínalo surikatu, ale surikata to nebyla. Místo jemně písčité barvy srsti měla černou srst. Její oči nebyly tak roztomilé a černé, nýbrž jiskřivě oranžové. Vypadal jak po mutaci. 

Clara k němu natáhla ruku. Černý rukáv bundy si povytáhla. Zvíře ji nejdříve očmuchávalo a potom ji vlezlo na ruku. "Doctore, koukej!" otočila se na něj. Muž si pořád něco mumlal a svou řeč ukončil slovy: "...a to je to, co jsem ti potřeboval říct Claro!" 
"Emmm...Doctore?"
"Ano?" otočil se i on, protože zrovna koukal na západ. Clara k němu okamžitě přistoupila a ukázala mu to černé stvořeníčko. "Myslím, že tu nejsme sami."pronesla.

Černá surikata jí spala v náručí. Pomalu se začalo stmívat. Clara dostala hlad. Jen co sebou trhla, ta potvůrka se pohla. Podívala se Claře do očí, zamrkala a pomalu seskočila na zem. Malým a roztomilým cupitáním si to mířil dál na sever. Obrátila se na Doctora a Claru. Ti tam akorát tak stáli. Přiběhl zpět k Doctorovi a zatahal ho za nohavici.
"Myslím, že chce, abychom šli za ním. Možná je někde civilizace."

Clara a Doctor následovali toho malého tvorečka, kterému zářili oči jako dvě pochodně. Pomalu kráčeli za ním a přemýšleli, kam je asi vede. Začalo se stmívat, ale podivná surikata je vedla dál a dál. Kolem nich se pomalu začaly objevovat stromy. Čím šli déle, tím více stromů bylo, tím hustší byl les. 

Stáli na kopci. Doctor, Clara i surikata. Dívali se dolů. Dívali se na město. Na velké město rozkladající se pod nimi. Stáli jako zkoprnělí. Údiv jim vyčaroval obličejej překvapení. Nevěřili vlastním očím. "Je to pravda Doctore?"
"Myslím, že ano." Surikata zase zatahala Doctora za nohavici a utíkala dolů do životaplného města.

Beam! :) Doufám, že se vám můj příběh líbil-teda spíš jeho první část. Myslím, že jsme poznali, že se jedné o postavu 12th Doctora. Můj první příběh v životě to není, ale je to první příběh s 12th ;) Doufám, že jeho povahu a charisma budu vystihovat dobře a taky, že ten příběh bude zajímavý. Chtěla bych dát ĎÁBELSKÝ konec, tak doufám, že se mi povede :D And...Doctor follow you everywhere! (VOTES\KOMENT potěší ^^ :) )


Planet of AshWhere stories live. Discover now