Prázdninový Deník

1.kapitola

"Konečně!"  Vykřikla jsem vítězně přes celí byt. "Máš zabaleno?"  Máma mě chytila za rameno a pousmála se. " Že váháž!" Zasmála jsem se.  "No dobrá zavolej babičce zachvíli vyrazíme."  S těmito slovi mě pustila otočila se a odešla do kuchyně.                                                     Já jsem se sklouzla až do svého pokoje. Zvedla jsem mobil a horlivě začala hledat číslo babičky.                                      Mám ho. Řekla jsem si. "Haló? U telefonu Ignar.."  "To jsem já babi!"  Hvízdla jsem a začala se smát. "Ach tak Elis těšíme si na tebe."  "To já taky!"  " A už virážíte?"  "Umm... Ne čeká se na tátu." "To jsem si mohla myslet. Dochvilnost není jeho parketa. " " No nic, už musím jít zatím ahoj. " " ahoj. " Najednou se ozval zvuk zvonku a mě bylo jasné kdo za ním stojí. Táta stál před dveřmi. Řekl mi abych mu podala kufry. Po asi čtvr hodince bylo všechno v autě a my jsme byli připraveni vyjet.  Skočila jsem do sedačly a zapoutala se. " Jupí. " Mávala jsem kolem sebe rukama a výskala jako zblázněná. "Jen ať tě to nakonec nesklamá."  Vzdechl trochu vážně táta. Nevipadal ani trochu na to že by se za svími rodiči těšil. Ale proč? Říkala jsem si. Neviděl je nejméně 33 let... Každopádně jsem se k tomu dnes nějak nechtěla hlásit. Těšila jsem se až se rozvalím na louce, pohladím si živou ovci a projedu se na koni. A hlavně mi babička slíbila že budu moci venčit Vrona. Jejich psa. Už moc dlouho jsem chtěla psa, ale náš bytný nepovolil ani malou myšku. Psa už vůbec ne... Vždycky se mi chtělo brečet když mi kamarádky říkali že k narozeninám dostali kopu zvířat. Dívala jsem se mlčky z okýnka vedle mě. Trochu jsem ho pootevřela abych lépe vyděla na značku kde bylo psáno: Toryel willage - 10km.Trochu jsem doufala že babička bydlí blíž. Nikdy jsem tam nebyla. A tak jsem nemohla vědět že pojedeme tak dlouho. Slunce dosáhlo úhlu pravého poledne.  Strašně mi svítilo do očí a tak jsem si přes hlavu dala polštář a usnula jsem.