2] Seznámení

431 17 1
                                    

Bolest  pomalu ustupovala a já začala vnímat okolí. Slyšela jsem dva hlasy, ale nedokázala jsem rozeznat čí jsou.

,, My jsme jim vysvětlili, že jsou výjimeční, aby s námi šli, ale ty jsi ji prostě musel praštit cihlou." Ten hlas musel patřit ženě.

,, Já za to nemůžu. Sledoval jsem jí a z jejího chování se dalo lehce vyčíst, že se mnou nepůjde." Hlasy najednou utichly a já slyšela jen velmi pomalé kroky.

Pokusila jsem se otevřít oči. Jakmile se to povedlo, ozářilo mi je jasné světlo, takže jsem je zase rychle zavřela. Po chvíli jsem to zase zopakovala, ale tentokrát pomaleji. 

Když si moje oči zvykly na sluneční svit, mohla jsem si konečně prohlédnout pokoj ve kterém se nacházím. Celkem mě překvapilo, že ležím na posteli. Poslední na co si vzpomínám jsou pronikavé rudé oči a pak jen tma.

V sedu jsem se rychle rozhlédla po pokoji. Vypadal jako nějaký hradní pokoj. Stěny byly nejspíše z kamení. Okno bylo celkem velké.

Po chvíli jsem si uvědomila, co se včera stalo.
Z očí mi začaly stékat slzy. Byly to slzy strachu a beznaděje. Určitě budou chtít výkupné.  Možná mě i zabíjí nebo něco horšího.

Z mého teoretizování mě vytrhl až pohyb dveří. Ani jsem si neuvědomila, že tu nějaké jsou.

Svůj pohled jsem namířila na dveře, ze  kterých vyšla žena. Měla rovné blonďaté vlasy a zlaté oči.

To tady tolik lidí blbě vidí a musí nosit kontaktní čočky?

Z prohlížení a přemýšlení o jejích očích mě vyrušil její hlas.

,,Jak se cítíš?" Koukala jsem na ni, jako by spadla z měsíce. Oni mě unesou a zeptají se, jak se cítím. Tohle rozhodně není normální.

Můj pohled se změnil ve vystrašený, když do pokoje přišel i ten muž , co mě málem zabil.
Přesunula jsem se co nejdál od něj, jak jen to na posteli šlo.

,,Vidíš  co jsi způsobil? Teď se nás bojí a nenechá si to vysvětlit." Začala jsem se klepat. Nebylo to zimou, nýbrž strachem.

,,C-co mi chcete vysvětlit?" Snažila jsem se mluvit klidně i přes velký strach.

,,Neboj se. My ti nechceme ublížit." Zatímco to říkala, tak šla pomalu ke mně. Chtěla jsem se ještě více odsunout, ale byla jsem namáčklá na konci postele.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a promluvila. ,,Nevěřím vám! Kdyby jste mi nechtěli ublížit neunášeli byste mě!"

Žena si se vyčítavě podívala na toho muže.
,,Jsi tu, protože jsi výjimečná. Nikdy se ti nestalo něco ojedinělého?" Jakmile to dořekla, začala jsem přemýšlet. Jednou se mi něco výjimečného stalo.

Začátek vzpomínky

Malá asi čtyřletá dívenka šla na chodníku vedle své maminky. Zrovna měly přejít přes přechod. Na semaforu svítila pro chodce zelená. Maminka i s dívenkou zrychlily, aby mohly přejít. Byly asi v půlce přechodu, když na semafor skočila pro chodce červená. Maminka svojí dcerku držela za ruku. Popošly pár kroků, když v tom se ze zatáčky vyřítilo obrovskou rychlostí auto. Obě dvě se stihly jen otočit. Najednou, když bylo auto jen pár centimetrů od nich se, jako zázrakem objevily na druhé straně přechodu, kam směřovaly.

Konec vzpomínky

V tu dobu jsme to já ani mamka neřešily, protože jsme byly hlavně rády, že jsme přežily.

,,No? Určitě stalo, že?" Já jen nepatrně přikývla a čekala, co se bude dít. Z nějakého, pro mě neznámého důvodu jsem té ženě začala věřit.

,,My nejsme obyčejní lidé. Jsme upíři." Jakmile to ta žena dořekla, začala jsem se smát. ,,Vy nejste upíři! Jste B-L-Á-Z-N-I!"

,, Uměli by tohle obyčejní lidé?" Zeptala se a přitom hrozně rychle přeběhla pokoj. Přestala jsem se smát a jen jsem na to koukala s otevřenou pusou.  ,,Wow."

,,Tak už mi věříš?"  Rychle jsem přikývla a čekala, co se bude dít. Byla jsem zmatená. Najednou jsem věděla, že nadpřirozeno existuje. Měla jsem nejméně milion otázek.

Strach už mně pomalu opouštěl. Někomu by mohlo přijít nesmyslné, že se jich  nebojím ani po zjištění, že jsou upíři.

Odsunula jsem se od kraje na který jsem byla namáčklá a pokusila se vstát. Trochu se mi sice zamotala hlava, ale zvládla jsem to.
,,Jsem Kate a tikej mi." Kate se na mě přívětivě usmála a natáhla ruku. Její nabízenou ruku jsem přijala se slovy:

,,Jsem Viktorie Andersonová." Malinko jsem se pousmála. ,,Určitě musíš mít hlad. Vzbudila si se včas abys stihla oběd. Pojď za mnou." Vyvedla mě že dveří a já spatřila chodbu hradu. ,,Kde to jsme?" Kate mi okamžitě odpověděla. ,,Ve Volteře v Itálii. V hradu Palazzo deir priori." Vždy jsem se chtěla podívat do Itálie. ,,Mohla bych se podívat na šikmou věž v Pise?" Kate se jenom zasmála a nějak se k tomu nevyjádřila.

Vedla mě všemi možnými chodbami, až jsem se divila, že se někdy neztratí. Po chvíli jsme se zastavily před velkými tmavými dveřmi.
,,Tady se seznámíš s ostatními."

Super nejsem tu sama.

Kate otevřela dveře a já uviděla stůl u kterého sedělo asi deset lidí přibližně v mém věku. U každého z nich seděl vždy jeden dospělí. Možná jsou taky upíři. Kluk, který si mě všiml jako první si prohrábl vlasy a zatvářil se pohledem ,čau kočko, jsem super úžasnej,. Já jsem nad tím jen protočila oči. Tyhle typy kluků nemám ráda. Myslí si o sobě, jak jsou úžasný, přitom nic neudělali.

Kate se pomalu rozešla ke stolu a já ji následovala. Jediná dvě volná místa byla vedle nějaké slepice, co vypadala, že utekla z cirkusu.  Výstřih měla skoro až na zem. A hrozně se natřásala před tím, kdo vedle ní seděl.

Jakmile jsme se posadily Kate mě vybídla, abych si vzala nějaké jídlo. Vybrala jsem si salát s kuřecím masem.

Po obědě jsem se měla seznámit s ostatními. Dívka vedle, které jsem seděla se jmenuje Camille a má tu bratra Justina. To Justin si předtím prohrábl vlasy. Upíři kteří je mají na starost se jmenují Jane a Alec. Pak je tu Michaela a Patrick. Ty má na starost Tanja a Felix.  Ještě jsou tu Jessica, Marco, Peter a Nicol.

Každý z nás má pokoj sám pro sebe. Garrett, který má na starost Petera, nám všem vysvětlil, že nás naši opatrovníci budou dovádět na jídlo a kdekoliv po hradě, dokud si nezapamatujeme cesty. Zjistila jsem, že je  Garrett je přítel Kate.

Jakmile nám to dovysvětlil, dovedla mě Kate zpátky na pokoj. V pokoji naproti dveřím visí zrcadlo a já si v něm všimla odrazu Kate.
,,Kate jaktože jdete vidět v zrcadle, když jste upíři?"  Tohle mě hodně zajímalo. ,,V minulosti lidé museli věřit, že existuje nějaký způsob, jak zabít upíra. Proto se vládci, kteří vládli před Volturi rozhodli vyslat do světa falešné informace."  ,, Jaké třeba?"

,,Slunce nám neublíží. Dřevěný kůl do srdce nám neuškodí. A další falešné informace." Povzdechla jsem si, protože Kate o tom dál nemluvila.

Došla jsem ke své posteli na kterou jsem si sedla a Kate si vzala židli. Postupně jsem se chtěla zeptat na další otázky.

,,Kdo vládl před Volturi?"

Nesmrtelná láskaKde žijí příběhy. Začni objevovat