Nesmrtelná láska

1] Neobyčejný den

Prázdniny se už pomalu chýlily ke svému konci a já se připravovala na nástup do školy.

Studuji třetí ročník na střední v Londýně. Když mi bylo deset let, tak jsme se sem přestěhovali. Původem jsem z České republiky, ale anglicky umím výborně.

Mám mladší sestru Judy. Ta už se narodila v anglii. Dnes jsem ji bohužel musela doprovodit k její kamarádce. Nejhorší na tom bylo, že jsme musely jít pěšky a venku to vypadalo, že bude pršet.

Se znuděným výrazem jsem došla k pokoji Judy a s povzdechem otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na Judy, která si vybírá co si vezme na sebe. Chvíli jsem jí pozorovala.

,,Judy vem si něco normálního." Vykřikla jsem jakmile ze skříně vytáhla růžové střapaté šaty.
Judy se na mě prosebně podívala, ale nic nenamítala. Věděla, že by to nemělo cenu.

Po deseti minutách už jsme vycházely na potemnělou ulici ranního Londýna. Dnes byl poměrně klidný provoz. Možná to bylo počasím nebo tím, že je sobota. Šly jsme po chodníku, který je vedle jindy rušné silnice.

Chvíli jsme šly mlčky, ale Judy se pořád otáčela.

,, Proč se pořád otáčíš?" Zeptala jsem se po pěti minutách.

Judy mě zatahala za rukáv. Tohle dělala vždy, když mi chtěla něco pošeptat

,,Otoč se." Pošeptala a já se otočila.

Spatřila jsem kousek za námi muže. Nemohlo mu být více, jak dvacet pět let. Byl asi tři metry za námi. Když si všiml mého pohledu rychle jsem se otočila zpět. Vzala jsem Judy za ruku a mírně zrychlila. Ten jeho pohled byl děsivý. Díval se na mě, jak ona něco, co musí ulovit. Jako na kořist.

Od té chvíle jsem se radši netočila, ale vím, že za námi pořád šel. Slyšela jsem jeho kroky. Přepadl mě strach nejen o mě ale i o Judy.

Po chvíli je došly k domu její kamarádky, kde jsem se s ní rozloučila.

Rychle jsem se rozhlédla, jestli ho někde neuvidím. Nikde nebyl.

Vydala se na zpáteční cestu. Rozhodla jsem se jít radši jinou cestou.
Přešla jsem na druhou stranu ulice a šla zpátky domů.

Najednou jsem uslyšela tiché, ale rychlé kroky. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde jsem nikoho neviděla.

No výborně. Už jsem paranoidní.

Šla jsem okolo jedné z postranních uliček, když v tom mě něco nebo spíše někdo strhl na stranu. Přitlačil mě ke zdi.

Jakmile jsem se tomu útočníkovi podívala do tváře myslela jsem si, že dostanu infarkt. Stál tam on. Srdce mi v tu chvíli muselo vynechat jeden úder. Měla jsem příšerný strach.

Co když mě zabije?

I přes strach jsem mu pohlédla do tváře. Měl blonďaté po ramena dlouhé vlasy. Jeho dotyk byl ledový, jako led. Jeho kůže byla až nepřirozeně bledá, jako mramor a on sám by hezký. Nejzajímavější na něm byli jeho oči. Pronikavě rudé.

Díval se na mě pohledem ze kterého se nedala vyčíst žádná emoce. Takový poker face.

Najednou jsem ucítila obrovskou bolest hlavy. Jediné, co si pamatuji je tma.

Tak takhle vypadá smrt?