Miss storm

Ztracená křídla motýlí

Nevím, jak vás, ale mě šachy uklidňují. Přijde mi to jako hra života, kde když uděláte nějaký tah, který jste udělat neměli, máte ještě šanci to zachránit. Ale pokud to nezachráníte, život vás porazí, stejně jako v šachách.

Šachy mě nikdy nebavili, ale začala jsem je hrát před jedenácti lety. Donutil mě k tomu táta, který si začal všímat, že mám problém s kolektivem. Je šílené, že mě naučil hrát šachy kvůli tomuhle důvodu, ale od té doby mě to skutečně začalo bavit. Hraju šachy skoro každý den, cítím se pak klidná a nemám tolik stresu od superhrdinského života.

Můj táta měl každý pátek večer kroužek, kde učil ty, co šachy už fakt uměli hrát dobře a profesionálněji a ti, co hrajou slaběji a né tak dobře, chodili na kroužek ve čtvrtek. Vždycky jsem se chtěla dostat do kroužku, který byl v pátek, chtěla jsem se cítit líp, a né jako troska, co musí celé dvě hodiny trčet na kroužku a hrát s devíti ročními dětmi. Myslela jsem si, že hrát šachy opravdu umím, ale pokaždé, když jsem to řekla mému otci, odpověděl: "Talent v sobě máš, jen musíš počkat, až bude ta správná chvíle."

Ale jak dlouho jsem měla čekat? Sakra tati, čekala jsem dlouho a nic. Mohl si mě vzít na nějaké turnaje, které bych vyhrála, jenže ty si mě zase odbil tou svou klasickou větou.

Ale pak, asi za pět měsíců si mi konečně řekl, že mě bereš na turnaj. Měla jsem tam prodávala blbé párky v rohlíku a pití, aby se ti, co hrajou mohli občerstvit. Sice jsem na tohle kývnout nechtěla, ale povolila jsem, když jsi mi slíbil, že si můžu nějaký párky v rohlíku taky sníst a že si můžu nechat všechny peníze, co si tam vydělám.

Bylo mi teprve osm let, když se všechno pokazilo. Spíš ty si se pokazil, tati. Na turnaji jsem chtěla hrát, ale ty si mi to nedovolil. Říkal jsi, že tohle je opravdu důležité, a jestli tohle prohrajete, celá tvá šachová kariéra bude u konce. Byl jsi šachama snad i posedlý a nic ti nesmělo bránit v překazení tvé kariéry. Teď už i lituju ty děti, které si učil.

Chtěla jsem se cítit důležitě, ale důležitá jsem nebyla. Chtěla jsem sedět na té židli a hrát důležitou partii, hledat opravdu logickej a správnej tah, ale místo toho jsem byla opřená o špinavý stůl s kečupem a jedla párek. Myslela jsem, že kdybych tě ukecala, možná by ses zeptal rozhodčího, jestli si můžu zahrát. Ani jsem nechtěla hrát v tom turnaji, chtěla jsem si prostě zahrát s tvými nepřáteli, kteří hrát šachy opravdu uměli. Přece, jednu partii, která by ani nebyla bodovaná, jelikož jsem nebyla zapsaná jsi mi mohl dovolit, ne?

Šla jsem se tě zeptat, jenže tys na mě začal křičet, ať neotravuju, že potřebuje opravdu silné hráče a že takovou nicku, jako já, nechceš. Tohle  na mě bylo moc a já se rozbrečela, následně jsem se rozkřičela taky, vzala párek, hodila ho po tobě, otevřela kasičku a vysypala z ní peníze, čímž jsem udělala hrozný bordel a rozeběhla se pryč. Ty si běžel za mnou, nedával si pozor a jeden kluk, který hrál v našem týmu podváděl. Rozhodčí na to hned přišel a tvůj tým byl diskvalifikován. Ty jsi mi to dával za vinu, že jsem ti prý zničila kariéru, i když to nebyla úplně pravda.

Od té doby jsi na mě byl fakt zlý, dost zlý. Vždy jsi na mě křičel a asi dvakrát si mě uhodil, stejně tak i mou matku, která mě chtěla bránit. A tak se i stalo, jednou ti prostě rupli nervy a zabil jsi jí. Mě jsi zmlátil, jí ublížil. Víš, jak mi bylo, když jsem tohle všechno musela vidět? A pak jsi začal dělat ty svoje pokusy, pokusy kterých jsi mě nutil se zůčastnit. Udělal jsi ze mě tohle tati...

A jednoho dne jsem to už nevydržela. Nahlásila jsem tě za vraždu. Když tě odváděli vrhl jsi na mě pohled plný nenávisti a odporu„ Jednou se dostanu ven, jednou se ti pomstím ty malá mrcho!” tahle slova byla poslední, která jsi mi kdy řekl.

A proto teď sedím a prázdně hledím do kusu novin, kde oznámili, že jsi utekl. Náhle zazvonil zvonek a já se sesypala na zem. Hned jsem se vzpamatovala z neočekávaného leknutí a šla jsem otevřít.

„Ahoj Evelin! Jsi připravená vydat se na dvouhodinové dobrodružství u filmového plátna?” Usmála se a podala mi čelenku s motýlími tykadly.„Koupila jsem nám je, protože se film jmenuje Ztracená křídla motýlí! Budeme popíjet colu, jíst popcorn a přitom nám na hlavě budou blikat tyhle bezva čelenky! No nebude to- Evelin? Je všechno v pořádku?” Já jsem jen Zoe objala a do ruky jí vtiskla noviny.

„Evelin já... Je mi to fakt líto, ale neboj zachvilku ho zase dopadnou. A jak vidím někdo tu potřebuje zlepšit náladu! Pojď vydáme se spolu na-”

„Dvouhodinové dobrodružství u filmového plátna!” doplnila jsem ji. Už zase jí na tváři pohrával obzvláště velký úsměv.

Narazily jsme si na hlavy čelenky a vydali se vstříc velké filmové budově. Zoe jsem nikdy neřekla, že mám superschopnosti myslím, že to bude takhle lepší.

Když nám štípli lístky, šla jsem koupit popkorn a colu. Najednou jsem uslyšela za svými zády „ Tu blikající ohavnost by měla nosit častěji, takhle se jí ostatní alespoň můžou vyhýbat” otočila jsem se abych zjistila kdo to je. Byla to Stela Jackson, jedna z nejvíce populárních lidí u nás na škole. Její otec byl ve vatě a to je jeden z důvodů proč je mimořádně rozmazlená. Sladce jsem se na ní usmála a odvětila„ Tvůj plán by byl beschybný kdybych tě neslyšela” Ta se jen otočila na podpatku a za smíchu ostatních dívek odkráčela pryč. Když jsem se konečně přes tu obrovskou frontu protlačila k pultu abych si objednala jídlo slyšela jsem jak mi někdo šeptá do ucha„ Před pomstou neutečeš” Zběsile jsem se otočila, ale nikdo kolem znuděných lidí ve frontě tu nebyl.
„Co to bude slečno?” usmál se na mě pán za pultem.
„Prosím dvakrát popcorn a -”

„Neschovávej se” Znovu jsem se otočila, byla jsem už dopálená. „Co prosím, slečno?” ptal se ten velice milý pán.

„Colu, prosím. Taky dvakrát” pokusila jsem se o úsměv. Když jsem zaplatila bylo na něm vidět co si o mě myslí. Odešla jsem na svoje místo a půlku své plné náruče jsem předala Zoe.

„Už to začíná!” vypískla Zoe nadšeně. V její přítomnosti mi bylo vždycky dobře. Byla jako moje sestra, která mi ve všem pomáhá. To ale ihned přestalo, když jsem u ucha uslyšela šepot„ Nikdo ti nepomůže” otočila jsem se tak rychle, že jsem na Zoe vysílala popcorn.

„Ou promiň, já- nechtěla jsem” podezíravě na mě pohlédla.
„Ty Evelin... Je všechno Ok?” tázala se a podezřívavě si mě prohlížela.
„Jasně!” vyjekla jsem a zadívala jsem se zase na plátno, abych se Zoe nemusela mluvit.