Co bude dál?

1. kapitola - Týna

Vzbudila jsem se. Trochu jsem se protáhla a zavzpomínala na včerejšek. Janek. A no jo, kde je?! Včera večer tady se mnou usnul po tom, co mi dal dárek. Seno. Takový vtipálek. Vždy když si na to vzpomenu, musím se zasmát. Ale kde je?! V tu chvíli do dveří vešel Janek s velkým tácem: "Jídlo se nese vaše elegance", zasmál se a uklonil se. Musela jsem se strašně smát, protože málem vylil čaj na postel. Chytrý sice je, ale na statku se musí ještě zaučovat. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat: "Janku, co se stalo, že mi teď nosíš snídani do postele, co?". Janek se zasmál a položil jídlo na stůl: "A proč ne? Přeci jenom, jsme spojenci ne?" usmál se a políbil mě na rty. Vždy umí tak dobře zvednout náladu. Ale i přes to všechno mu nedokážu odpustit to, jak moc mi lhal. Předstíral, že je někdo úplně jiný a to já prostě neunesu. Všichni mi pořád dokola říkají, jak je Janek dokonalý, ale pokud mi takhle lhal jednou, může znovu. A co když ani nevím všechno. Takové krásné chvíle jako je tahle se rozplynou, když takhle začnu uvažovat. Nevím, co si mám o tom všem myslet. Od té doby, co umřel tatínek je všechno najednou tak komplikované. "Ano, to jsme, s výhodami" usmála jsem se na Janka. Ten potom přinesl snídani a dali jsme si spolu vajíčka se slaninou. "Moc se povedly" zamumlal Janek, "Tys je nedělal?", trochu jsem se musela usmát, že jsem to nečekala. "Ne, ty jsou od Běty", řekl Janek tentokrát už normálně. Oba dva jsme se strašně dlouho na to smáli. Po tom, co jsme dojedli jsem se převlékla a potom vyrazila s Jankem pracovat na statek. Mám trochu strach, abych mu zase nemusela zachraňovat život, tak jsem ho radši hlídala. Toho si ale všimla jedna osoba. Osoba, díky které se budu cítit trapně zase celý den....