Miss storm

Blesky

Ahojky! Nová kniha je na světě (@_@) Nezapomeňte se kouknout na naše profily! Kapitola má i s tímhle okecaváním 858 slov. Řekla bych, že gif nahoře je dost trefný. Takový ten úšklebek:D Doufám, že si čtení užijete a jdeme na to
(~￣³￣)~

Snažím se zapomenout. Na všechno, na mou minulost. Ale je mi už 17 a já zjišťuji, že to nejde.
„Evelin Asher! K tabuli, prosím!” probrala jsem se když jsem uslyšela moje jméno. Cítila jsem jak dopadl kus zmuchlaného papíru na moje záda.

„Ano?” zvedla jsem se a nakráčela jsem si to k tabuli.
„Vypočítej tenhle příklad, prosím” Na matiku jsem se sama nepodívala snad dva týdny. Naškrábala jsem to na tabuli tak jak mi to přišlo logické.

„Evelin... Píšu ti za dva.” Občas se stává, že si během hodiny nenápadně zdřímnu, protože se prostě nudím. Lidi mě moc nemají rádi. Nevím proč, ale odsuzují mě.

Když jsem se vrátila do lavice čekal mě tam papírek se slovy: Za ty šachy si to vypiješ! Těš se po škole.

Jsem si zcela jistá, že to napsal vyhlášený šikanátor školy, Jack Barclay. Porazila jsem ho v šachách, když tvrdil, že zvládne všechno. A možná ho i tím trochu ztrapnila... No nic, alespoň vím, že dneska nebudu mít hezké odpoledne.

Na obědě jsem si sedla k Zoe Ainley. Je to jediná osoba, která je ochotná se se mnou bavit i když nemusí. Dneska se mnou chce jít do kina. Škoda, budu to muset zrušit a něco sehrát. Nechci aby jí Jack ještě něco provedl.

„Co tvůj esey?” zeptala se mě s poněkud velkým úsměvem, což naznačovalo tomu, že ho má už hotový.

„No... Budu s ním potřebovat pomoc, máš teď někdy čas?” zeptala jsem se a do úst si vložila vařící polívku. Bohužel jsem dřív nevěděla, že je vařící a tak jsem si zaskočila do šatny pro nové triko.

„Co dneska? Ne, to vlastně ne. Jdeme do kina” opět se na mě široce usmála a zeptala se, jestli jsem se neopařila.

„Jo to kino... Je mi to fakt moc líto Zoe, ale nemůžu přijít. Těch úkolů je na mě moc a nikdy bych to nemohla stihnout. Co o víkendu? Lístky zaplatím” zatvářila jsem se smutně. Zoe byla zpočátku smutná, ale když slyšela, že to zaplatím, pookřála.

„Tak.. tak dobře, Evelin. S tím esejem bych ti mohla pomoct zítra” znovu se usmála a já jí úsměv oplatila se slovy„ Jo, to by šlo”

Společně jsem ji doprovodila k její skříňce a tam se naše cesty rozešli. Vyšla jsem ze školy a šla pomalu domů. Šla jsem skrz park a sedla si na houpačku. Pomalu jsem se houpačka a přemýšlela o celém dni.

„Tak tady jsi!” zazněl Jackův hlas za mými zády.
„Co chceš?” zeptala jsem se ho klidně a přemýšlela jak se s toho vyvlíknout.
„Víš... Nikdo nebude urážet Jacka Barclaye, holčičko.”
„Hadám, že tu nejsi sám. Co takhle partii Šachů?” byla jsem k němu pořád otočená zády, když po mě hodil kámen. Chytla jsem ho jednou rukou a pak se zvedla z houpačky.

„Jak... Jak si to?” vykoktal Jack. Dokonce i jeho parta, která byla o dost silnější a lepší než on na mě teď valila bulvy.

„To víš... To bys uměl, kdyby jsi dokázal porazit holku v šachách” uchechtla jsem se a kámen hodila po jednom z jeho kumpánů. Spadl na zem, ale hned se zase zvedl.

„Měli by jste už jít. Chcete snad aby vám malá holčička ublížila?” tázala jsem se.  Chvíli na mě tupě čuměli, ale pak se rozběhli směrem ke mě. U prvního se stačilo jenom vyhnout a nastrčit mu nohu, ale ostatní už byli horší.

„Čeho by jsme se měli bát?” ušklíbnul se jeden z jeho kumpánů co momentálně neležel na zemi.

„Dávám vám poslední šanci” vyčkávala jsem jak zareagujou. Chvíli bylo ticho, ale najednou mě někdo zezadu chytil za vlasy a dal mi pořádnou ránu do zad. Musela jsem to rozdýchat.

„V klidu, Evelin uklidni se” z těžka jsem oddychovala a oni na mě koukali jako by nikdy neviděli holku.

„Fajn, řekli jste si o to!” V očích mi zablesklo. Nebylo to normální zablesknutí, tohle bylo doslova. V očích mi začli blikat blesky. Ti hajzlové museli být momentálně už na prášky, když couvli o pár kroků do zadu. Začala jsem po nich metat blesky a kupodivu Jack, ta chodící hrouda tuku neměla problém se vyhýbat. Pak se ve mě, ale něco zlomilo a já si sedla na zem. Mám štěstí, že do tohohle parku nikdo nechodí, jinak by mě nahlásili na Policii.

Ano, tohle je moje pravé já. Můj otec se zbláznil, byla jsem tehdy dost malinká, ale v hlavě mi dosud utkvěly útržky různých vzpomínek. Pamatuju si ještě na svou maminku. To ona byla ta hodná... Než ji otec zabil. Na mě pak dělal pokusy a povedlo se mu ze mě udělat tohle. Nakonec ho zavřeli. Utřela jsem si maličkou slzu, která mi stekla po tváři.

Jack využil mého neplánovaného zhroucení a chtěl mě ze zadu praštit, ale já ho slyšela, zvedla jsem se, otočila se a kopla ho do rozkroku. Otočila jsem se na ostatní a promluvila k nim:

„O tomhle budete mlčet. Máte štěstí, že jsem vás nezabila!” pak jsem pomalu odešla domů.