Thaola, Černá růže

Neklidná noc

Korunní princ Danvan se té noci příliš neprospal. Ležel na svém loži s přikrývkami barvy noční modři a hleděl na stěnu, kde se v přítmí pokoje skvěla tapiserie zobrazující lovce snažící se ulovit medvěda. Muselo být už po půlnoci, ale prince trápil neklid a stále se v paměti vracel k události, jíž byl dnešního poledne svědkem. Kdykoliv se pokusil zavřít oči, vyvstal mu v mysli obraz tajemné hraničářky a hlavně jejích očí, na které nemohl zapomenout. V mysli mu vířilo tisíc otázek, ale na žádnou z nich neznal odpověď. Jak mohou být oči tak mladé dívky tak... temné? Jaké hrůzy musela zažít, aby se z nich nedalo vyčíst nic než smrt a bída? Měl by jí litovat? Stála by o to? Převrátil se na druhý bok. Čím se provinila? Vraždou? Zradou? Nebo jen tím, že... zkrátka žila? Venku nebylo slyšet nic než studený vítr, který zvěstoval blízký příchod zimy. Vůbec se nesmála, napadlo ho. I když, kdo by byl tak pošetilý, aby se smál při audienci u krále? Zahoukání výra pročíslo noční klid, ale pak už se nic neozvalo. „Hraničářka," zašeptal nočnímu tichu, aby se ujistil, že se mu to nezdálo. Jak může být děvče hraničářem? V jeho představách to byli jen zarostlí muži s kápí, kteří uměli číst stopy a střílet z luku. Ona... jako by k nim patřila, ale zároveň stále mimo je. Jako by nepatřila nikam... Ponocný na náměstí právě hlásil třetí hodinu ranní. Znovu ji spatří, již dnes. Znovu se s ní setká... Konečně si bude moct prohlédnout hraničářku blíže a důkladněji. Možná... možná se o ní dozví víc, něco o ní zjistí... „Jen počkej, Černá růže," zašeptal a na rtech se mu rozhostil úšklebek, „nemůžeš si nechat všechna tajemství pro sebe. Všechna ne."

>><<

Vlkodlak Tefar se té noci příliš neprospal. Nebylo to jen tím, že za pár dní měl být úplněk a on seděl na samém vršku vysokého smrku a hleděl na hvězdy a měsíc, i přesto, že měl pocit, že se mu vysmívají. Pozoroval na sobě první změny. Lépe viděl ve tmě a také slyšel všechno, včetně myší ve spíži a milence v posteli se ženou svého souseda. To hlavní, kvůli čemu se rozhodl neklidně probdít celou noc, přestože dnešní sněm hraničářů mu dal pořádně zabrat, byla novinka, kterou si právě na něm vyslechl. Ta o Thaole. Proč by měla někam jezdit? Proč tak daleko? A hlavně, proč zrovna s princem? Seděl na vršku stromu a hledal odpovědi. Hvězdy na něj jen mlčky hleděly a ani měsíc se nezdál nijak hr do pomoci, takže tam jen tak seděl a měl hrozný vztek. Ne na Thaolu, samozřejmě. Jak by se jen mohl zlobit na Thaolu? Měl vztek na Darvana, korunního prince. Kdo si myslí, že je? vířilo mu hlavou. Kdo si myslí, že je, aby mu odvedl Thaolu, jeho Thaolu, někam pryč za hranice? Zrudl, vztekem, ale i studem. Věděl, že takhle by uvažovat neměl. Ale bál se o ni. Co když se spustí s někým takovým? Přemítal stále dokola, i když věděl, že to nic dobrého nepřinese, že odjezdu stejně nezabrání, i kdyby udělal, Bohové vědí co. Co když se mezi nimi něco stane? A on jí zlomí srdce a opustí hned, jak splní svůj úkol a... možná i něco víc? To nemohl dopustit. Ale také s tím nemohl nic dělat. A tak tam jen seděl na vršku stromu, hleděl na měsíc a měl hrozný vztek.

>><<

Hraničářka Thaola, které se někdy přezdívalo Černá růže, se té noci příliš neprospala. Skoro celou noc balila věci do jednoho velkého tlumoku, dvou malých vaků a sedlové brašny – nezbytné jídlo, nějaké teplé oblečení, dostatek zbraní. Postupně věci skládala dovnitř, aby potom polovinu vyházela a zbytek přeskládala. Byla neklidná a roztržitá, protože pořád myslela na to, co jí řekl Varres. Šrám na duši se hojí déle než ten na těle. Ona měla zkušenosti s oběma z nich. Napřímila se a nepřítomně si přejela rukou po pravé paži, kousek pod ramenem, kde se jí táhl dlouhý šrám, bolestivá vzpomínka na dětství, která jí děsila ze spánku ještě teď, po téměř deseti letech. Horlivě zavrtěla hlavou, aby ty vzpomínky setřásla. Když se přesvědčila, že všechny zavazadla jsou plná těch nejnutnějších věcí a že všechno zbraně jsou nabroušené jako nikdy dřív, usedla za stůl, vzala do ruky ptačí brk a pergamen a úhledným, možná až příliš pěkným písmem napsala vzkaz pro Tefara. Psala v něm, že se brzy vrátí. Psala v něm, že se o něj musí postarat. Varres jí slíbil, že o její srub bude pečovat jeden z hraničářů, ale žádnému z nich nedůvěřovala tak, jako Tefarovi. Nevěřila, že by si ho kdokoliv z nich vzal na starost tak, jako by to udělal právě Tefar. Vyšla ven. Zahvízdala a pak zaslechla jen svist křídel a jestřáb se snesl na její ruku. Přivázala mu lístek na nohu. „Do Spoldní. No tak, leť, Hugine!" Pohladila ho po křídlech. On jí zobákem štípl do tváře, což nejspíš byl jeho projev lásky k ní, mávl křídly, a v tu ránu byl pryč. Modlila se, aby se mu po cestě něco nestalo. Modlila se, aby Tefar dostal její vzkaz. Hugin do Spoldní dorazil. To se však Thaola už nedozvěděla.

>><<

Jediný, kdo se té noci prospal velmi dobře, byl Dalkon Stevenger, vysoký a svalnatý muž s dlouhými vlasy a strništěm vousů na tvářích, který spal, shodou okolností, v posteli se ženou nějakého kupce ve Spoldní. Byl to docela velký dům a stál vedle pěkné hospody, ze které se pomalu až do pozdních ranních hodin ozýval halasný smích a jásot. Nejspíš se tam něco dělo, Dalkon byl však zaneprázdněn, a staral se o jiné věci, z nichž většina se týkala ženy ležící vedle něj. To, co však nevěděl, byl nepatřičná skutečnost, že onen kupec zařídil všechny své starosti nadmíru brzy a tedy se vrátí o pár dní dřív. Také nevěděl, že pod postelí leží sekera, kterou mu dnes ráno onen kupec rozrazí hlavu. To všechno Dalkon Stevenger nevěděl, a tak se té noci vyspal velmi dobře.