Not Even God Know How [CZ]

*2*

Pořád z tvého pohledu :

Radostně jsem si povídala se svými rodiči a se svou kamarádkou. ,,No jak to oslavíme?" zeptala se matka nadšeně. Můj otec na její pas položil svou ruku a zamilovaně se jí podíval do očí. ,,Tak jak to slavíme vždy." Mé zorničky se rozšířily a okamžitě jsem mu v tom chtěla zabránit. ,,Tak to tedy ne! Tati! To nemyslíš vážně!" ,,Ale ano!" Uchechtl se a s lusknutím prstů, k nám přilétly drony s velmi drahým druhem mého oblíbeného alkoholu, který vždy pijeme jen na výjimečných dnech. ,,Na tento den jsem čekal už velmi dlouho." ,,Na co, až se z toho budeš moc napít?" rozesmály jsme se nad mým vtipem. ,,Připíjím jen a pouze na svou milovanou dcerku, která dokázala nemožné." S hrany skleničky jsem si cvrnkly a napily se. Lahodná chuť alkoholu tekla mým jícnem až do žaludku. Pochutnávala jsem si. Podívala jsem se do očí mé kamarádky a usmála se. ,,Jsem na vás velice pyšná." ,,Děkuji." Má matka cvrnkla se svým prstenem o poloprázdnou skleničku, aby získala veškerou pozornost, s čím ji i získala. ,,A nyní dámy a pánové, je na čase tento portál vyzkoušet, nemyslíte?" Všichni radostně pokřikovaly. ,,Na tuto chvíli čekal celý svět. Tento den, se zapíše do historie lidstva, neboť se Y/N, má dcerka stane prvním člověkem na světě, který vyzkouší tento zázračný stroj, prosím velký potlesk!" Všichni hlasitě tleskaly. Podívala jsem se na Eriku a ta kývla hlavou. ,,Konečně si můžu sundat tyhle šaty." Usmála se, zezadu mi je rozepnula a pomohla mi je svléct. Pod nim mám schované černé kalhoty s F/C trikem. Střevíce jsem nahradila za tenisky a otočila se směrem k portálu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. ,,Můžeme." Mí pracovníci kývly na sebe hlavou a opatrně spustily stroj. Vevnitř kruhu se začal tvořit fialovo modrý portál. Všichni tuto událost pozorovaly v úžasu.  ,,Vše je připraveno." Velmi opatrně jsem se k portálu začala přibližovat. Pot mi tekl po zádech. 'Proč jsem nervózní? Tento test jsme vyzkoušely už několikrát, ale s předměty a i krysy, ale výsledky byly vždy úspěšný.' řekla jsem si pro sebe, což mi dodalo statečnost. V tu chvíli jsem vstoupila do portálu. 

Prostředí kolem mne vypadalo jak ve snu. Vypadalo to tu, jako v té nejkrásnější části vesmíru. Mé oči se zaplnily leskem. Pode mnou byla z vesmírného, třpytivého prachu udělaná cestička, kterou jsem se vydala. Cesta nebyla moc dlouhá a než jsem se nadála, objevila jsem se na druhé straně místnosti. Všichni se na mne otočily a tleskaly radostí. Na všechny jsem se usmála a hluboce se poklonila. ,,Jak vidíte, tento stroj je zcela funkční! Nyní, prosím opět projdi portálem, aby jsi opět byla zpátky na pódiu." ,,Jo! Pojď Y/N!" Všichni volaly mé jméno, aby mně podpořily. S úsměvem jsem se vrátila zpět do portálu. Hned co jsem vešla dovnitř, vydala jsem se stejnou cestou co před tím, než se vše kolem mne začalo třást. ,,Co se to děje?!" Začala jsem panikařit, než se pode mnou začala objevovat černá díra. ,,Ta žena přeci jen měla pravdu! Až na to že to není třetí portál, ale černá díra!" Rychle jsem začala běžet zpátky, ale bylo pozdě. Začala jsem padat bezednou dírou černé díry. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů, až na tom, že neskončím v doupěti zaječí nory, ale v nekonečném vesmíru! Zakryla jsem si oči. ,,Tohle není skutečný, tohle je jen zlý sen, jen zlý sen, jen zlý sen!" opakovala  jsem si pořád dokola, než silná záře pode mnou mne donutila otevřít oči. Podívala jsem se pod sebe a netušila zda mám být šťastná, nebo být ještě více vystrašená. Pode mnou se objevovala zem. ,,Bude ze mě mastný flek!" Zakryla jsem si oči a loučila se ze životem. ,,Mami! Tati miluji vás!" Čekala jsem na tvrdý dopad a zvuk zlomených kostí, ale nic. Opatrně jsem otevřela oči a všimla jsem, že levituji pár centimetrů nad zemí. Opatrně jsem nohu položila na zem a brzy i druhou.

,,Kde... to jsem?" Zeptala jsem se, když jsem si prohlížela krajinu kolem sebe. Jsem v lese, kde byl všude sníh a mráz. Naštěstí jsem měla dlouhé kalhoty, takže mi nebyla zima na nohy, ale totéž nemohu říct o rukách. Skrz odhalené ruce mi studený vítr chladil ruce. ,,Brr! K-kde to j-jsem?" zeptala jsem se sama sebe. Rozhlížela jsem se všude možně, pokoušející se najít živáčka, ale nic. ,,J-Jsem snad n-někde v-v Rusku? N-N-Nebo v Antarktidě? Ve Finsku?" Nemohu přesně potvrdit kde přesně, ale obávala jsem se nejhoršího. ,,Jsem... vůbec na zemi?" Pokoušela jsem se udělat krok, ale nohy mi ztuhly. Panikařila jsem ještě víc. ,,N-Ne! N-N-Nechci takhle umřít!" Prosila jsem. Najednou, jsem uslyšela zvuk motoru a kácení stromů. Podívala jsem se tím směrem a ulevila jsem si, když jsem si všimla tanku. ,,Díky bohu!" Ulevila jsem se a pokoušela se své nohu nějakým zázrakem donutit k pohybu. ,,Halo! Jsem tak ráda že tu někdo je, nemohly by jste mi říct kde... to... jsem..." Chtěla jsem ječet strachy, ale zakryla jsem si s rukami rty, mé oči se naplnily slzy a mé zorničky se ztenčily strachy. Ten tank měl na boku znak hákového kříže, i vojáci kolem něj byly v černých uniformách se stejným znakem na levé ruce. Nohy se konečně rozhodly spolupracovat. Co nejrychleji jsem se schovala za nejbližší strom. S třesoucími koleny jsem pozorovala celou událost. 'J-Jak je to možné? T-To jsem snad v minulosti?' Odpovědi jsem se ale dočkala dříve, než jsem si myslela, neboť se ke mně začaly dva z nich přibližovat.