Not Even God Know How [CZ]

*1*

*Noční Můra*

Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla temným prostorem. Za mnou se pořád ozýval ten samý hlas. ,,Nikdy přede mnou neutečeš!" Přidala jsem do běhu. Kroky za mnou se zastavily, ale nijak jsem to neřešila, než se přede mnou ze země vynořila zeď. Překvapením jsem vyjekla a chtěla běžet na druhou stranu, ale to samé. Byla jsem v pasti. Lapala jsem silně po dechu, než se přede mnou objevila ta osoba, která mě honila z temnoty. Byl to žena, v celém černém, v ruce držela něco co si jako deník a její rudé, skoro až krvavé oči se na mne ušklíbly. ,,Vážně sis myslela, že běh, ti nějak pomůže? Hehe.... ne, ani trochu." Její úsměv se rozšířil. ,,Tohle všechno co vidíš, bylo vytvořeno mnou, nemáš šanci, toto nebude tvůj šťastný konec."    

Your POV :

Zhluboka jsem začala dýchat. 'Další noční můra.' Pomyslela jsem si. Zvedla jsem hladu z polštáře a podívala se na hodinky, které byly po mé pravačce. ,,To už je tolik?" zeptala jsem se unaveně. Nejradši bych ještě spala, ale nemohu. Jsem šéfkou největší firmy v České Republice. Poslední dobou se naší firmě začalo velmi dobře dařit. Zákazníku je tu čím dál tím víc. Sedla jsem si o roh postele a promnula si oči. ,,Proč se mi zdají tyhle sny a kdo je ta holka?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou a postavila se na nohy, abych si udělala kávu. Sešla jsem schody do kuchyně, a došla ke stolu s kávovarem, zmáčkla jsem vypínač a mašina začala pracovat. Unaveně jsem si zívla a pusou si zakryla ústa. Párkrát jsem zamrkala, abych se zbavila ospalků, ale můj zrak se zbystřil na mou starou fotografii. Vzala jsem si ji do ruky a prohlédla si ji. Jsem tam já, můj manžel a mé dítě. Nad vzpomínkou mé dcery jsem se rozbrečela. Bezmocně jsem spadla na kolena a ze všech plic brečela. To už do kuchyně vběhla Erika. ,,Y/N! Co se vám stalo?" Vyděsila se a rozběhla se ke mě. Její zelené oči se na mne starostlivě podívaly a zastrčila si své pramínky nahnědlých vlasů za ucho. Podívala se na fotografii na mé ruce a s povzdychnutím se na mne podívala. ,,Y/N, nelze změnit minulost, nemůžeš za to co se stalo, nebyla jsi ta-" ,,Přesně tak! Nebyla jsem tam a právě proto se jim stalo to co se jim stalo!" Zabořila jsem své ruce do tváří a brečela ještě víc. ,,Shh, nebrečte prosím." utěšovala mě a hladila po vlasech, což mi pomohlo se uklidnit. Abyste pochopily, Erika je má psychiatryně, která se ale brzy stala mou dobrou přítelkyní. Pomáhá mi se dostat z depresích, které zažívám. ,,Pamatujete, co jsem vám vždy říkávala," I když se jí to snažím vymluvit, pořád mi bude vykat, ale kývnutím hlavy jsem ji odpověděla. ,,Hluboký nádech a velký krok vpřed." Usmála jsem se na ní a pomohla my vstát. ,,Děkuji Eriko, netuším co bych si bez tebe počala." Usmála se, než odsunula židli naznačující tím, abych se posadila. ,,Posaďte se paní L/N, udělám pro vás vaši oblíbenou snídani." Stejně jsem neměla na výběr, posadila jsem se a čekala, než se udělá má oblíbená snídaně.

 ,,Jsi si jistá, že to má být takhle?" zeptala jsem se ji, když mi upravovala slavnostní šaty. Měly jsme problém s uzlem na zádech mých šatů. ,,Já vám říkala, ať si nekupujete tyto! Měla jste si raději koupit ty modré šaty, ty vám náramně slušely!" Usmála jsem se nad tím, když jsem si v zrcadle prohlížela své šaty. ,,No, to je jedno, vaše tvář je to, co lidi zajímá, ne nějaká přihlouplá mašle." zamumlala si pro sebe. Nedokázala jsem si pomoc a uchechtla se nad tím, stejně tak i one. Odstoupila a zamyšleně se podrbala na bradě. ,,O jasně, málem bych zapomněla!" Rozeběhla se k mé šperkovnici a začala se v ní hrabat. Okem jsem nakoukla co tem hledá, než našla to co hledala a rychle to schovala za své záda. ,,A... teď to nejdůležitější~." Usmála se a postavila se přede mně. ,,Co to tam máš?" Zeptala jsem se. ,,Uvidíte sama, až to budete mít na sobě." Zavřela jsem obě oči a zvedla bradu. Ucítila jsem něco těžkého na krku. Odstoupila a řekla, že už je mohu otevřít. Když jsem je otevřela, mohla jsem brečet radostí, ale nesměla, jinak by hodiny práce s makeupem byly v loji. ,,To... byl řetízek mojí babičky." Podívala jsem se na ní a všimla si, jejího rozzářeného úsměvu. ,,Vypadáte přesně jako vaše matka." Nemohla jsem si pomoct a objala ji. ,,Musíme jít." Mlčky jsem odsouhlasila a společně jsem se vydaly k limuzíně, kde na nás čekalo auto, ale ještě před tím, jsem si prohlédla svůj zlatý řetízek, s malou hvězdou uprostřed. Někdo si řekne, že to je levná cetka, ale pro mne, je to velký poklad.