OČIMA TYRANA aneb Příběh z pohledu Michaela Sandersona 2+

3-„Tati, vzbuď se, prosím!"

ČÁST DRUHÁ

O čtyři roky později

Do konce života si budu pamatovat ten den, kdy jsem se po ranním běhu vrátil zpátky do našeho poměrně zchátralého a ne příliš obstarávaného bytu a musel čelit své největší obavě, svému největšímu strachu.
Po čtyřech letech života na útěku jsem pochopil, že před ruským mafiánem se nejde schovat. Takový člověk má spojence na každém rohu, je pro něj hrou vás sledovat a v moment, kdy si vy začnete myslet, že už vám nic nehrozí a jste v bezpečí, udeří.
Sebere vám něco, na čem vám nejvíc záleží. Probudí ve vás obavy, paranoiu a strach. Tehdy jsem měl pocit, jako by snad každý mafián byl upír, který se však neživí lidskou krví ale strachem. Pokud by tomu tak opravdu bylo, můj strach by ho nasytil natolik, že by do konce života nemusel pozřít ani sousto.
Pamatuji si, jak jsem zpocený vstoupil do bytu a zavolal jsem na otce, aby věděl, že už jsem doma. Odpovědi se mi však nedostalo.
S úsměvem na rtech jsem se tedy poklidným krokem vydal do obývacího pokoje. Předpokládal jsem, že tam uvidím otce sedícího na gauči s balíčkem chipsů, což byla jeho nejčastější zábava ve volném čase. Neměli jsme žádné přátele, otec mi dokonce zakázal s kýmkoli navázat kontakt.

„Všechno je to pro naše bezpečí, nikdy nevíš, kdo tě podrazí. V naší situaci nesmíme riskovat, nesmíme na sebe upozorňovat. Stačí jedna malinká chyba, chvilka neopatrnosti a můžeš skončit v rukou Sergeje a to mi věř, bylo by to horší než skončit ve spárech pekla."

Ještě předtím, než jsem chtěl jít pozdravit otce, jsem se zastavil v kuchyni a napustil si do sklenice vodu. Když jsem však došel do obývacího pokoje, zůstal jsem stát jako opařený. Celý svět se najednou začal točit. Upustil jsem již napůl prázdnou sklenici a ta se o podlahu roztříštila na několik malinkých střípků.
   „Tati!" vykřikl jsem a rozběhl se ke gauči, na němž leželo otcovo bezvládné tělo.
   Co mě však vystrašilo ještě víc, byl nůž zapíchlý v jeho hrudi. Pod nožem jsem si všiml dopisu, jenž postupně vsakoval otcovu krev.
   Nejprve jsem s ním několikrát zatřepal, při čemž jsem naivně doufal, že vstane z mrtvých a řekne, že to byl jen hodně blbý vtip, předběžný nácvik na Halloween, který jsme nikdy neslavili. Jediné, co jsem v ten moment chtěl, bylo, aby můj otec seděl na gauči s balíčkem chipsů a seřval za to, že jsem byl pryč příliš dlouho a ani mu nezavolal.
  „Tati, vzbuď se, prosím!" prosil jsem mezitím, co jsem z jeho hrudě vytahoval nůž.
  Chtěl jsem zavolat pomoct, ale nemohl jsem. I podle toho mála, co mi otec řekl, jsem pochopil, že do takových záležitostí se police tahat nesmí. Skončilo by to katastrofou, jak pro policisty a FBI agenty, na něž nejspíš doma čekání manželky s dětmi a teplou večeří, tak pro mě. Stačilo mi jeho první kázání před čtyřmi lety, kdy mi vysvětloval, jaká muka může zažívat má matka. Jen při té představě se mi tehdy udělalo zle, úplně se mi scvrkl žaludek, stejně jako v ten moment, kdy jsem se snažil vytáhnout nůž z bezvládného těla mého otce.
   Byl to jeden z nejhorších pocitů v mém životě. Tahat nůž ze svého otce. Jakmile se mi to podařilo, udělalo se mi neuvěřitelně zle. Zakrvácený nůž jsem upustil na zem a běžel do koupelny k záchodové míse, kde jsem strávil snad dvacet minut. Střídavě jsem brečel a zvracel. Zároveň jsem cítil obrovský tlak na hrudi, jako by mi na ni někdo tlačil stokilovým kladivem.
  Cítil jsem se naprosto příšerně. Nemohl jsem udělat nic, co by ho přivedlo zpátky. Otec byl jediný, kdo mi zůstal, komu jsem věřil a mohl se mu se vším svěřit. Vždycky jsem měl k němu respekt, považoval jsem ho za autoritu, ale v posledních čtyřech letech se toho změnilo až příliš. K otci jsem si vybudoval přátelský vztah, postupně jsme si k sobě našli cestu. Předal mi tolik cenných rad a zkušeností, kterým bych se od nikoho jiného nenaučil.
 
  Věděl jsem, že volat záchranku by již nemělo žádnou cenu, nebyl jsem hlupák. Otec zemřel, pravděpodobně měl probodnuté srdce, takže i kdybych prosil sebevíc, žádný lékař by ho nepřivedl zpět mezi živé.
  Když jsem tedy došel zpátky do obývacího pokoje, kde byl z gauče cítit silný zápach zaschlé krve, ze země jsem zvedl nůž. Se zacpaným nosem, otočený zády k otcovu bezvládnému tělu, jsem z něj sundal papír, na němž byl dopis.
  Začal jsem číst.