Dlouhé prázdniny (Billdib)

To nemůžete!!!

Jemný vítr hladící mé tváře, studená rosa splývající s vyprahlou půdou, jemná látka dřímajíc na mé kůži společně se sladkou, ale zároveň osvěžující vůní mě donutili rozlepit má ospalá víčka. Doufal jsem v pohled na ještě spícího Billa, chtěl jsem vidět jak spokojeně oddechuje, jak nemele furt samí nesmysly, když neví co má říct, bylo to tak skromné přání, v které jsem věřil. Ale Pohled který mi byl naskytnut, mě velice zklamal. Tajemná chýše? Cože? Rozhlédnu se okolo sebe. Byl jsem kousek od pár prvních stromů oddělujících nás od zbytku města. Když jsem se konečně, tak částečně probral, uvědomil jsem si, že jsem byl přece něčím přikryt. Celé mé tělo bylo zakryto žlutočerným sakem, které Bill tak rád nosil, až teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Na omak se zdálo tak jemné, ale né natolik, aby klouzalo z ramen a linoucí se okouzlující vůně, která mi pomohla  vzpomenout na včerejšek, mi skoro vehnala slzy do očí. Nevím, jestli radostí či smutkem, možná obojím, ale mrzelo mě že zde není. Může se mi stýskat jen po pár minutách jeho nepřítomnosti? No nic, stejně nic teď nezmůžu, aspoň bych mohl ujistit rodinu, že žiji.

Zvedl jsem se s hlasitým zapraskáním v kloubech a zamířil jsem směrem k chýši. Za chodu jsem si stihl obléknou Billovo sako, které nevím jestli mu ho hodlám ještě vrátit. Bez klepání jsem vešel do vnitř, přičemž mi byl udělen nezvyklý obraz. Strýček sten natažený po klice, plus zbytek  stály u dveří v podomácku vyrobené zbroji a s divně vypadajícími zbraněmi.

,,Eeeeee co se děje?" Společně s těmito slovy se na mě se štěstím ve tváři vrhla Mabel.

,,Jsi v pořádku, díky Bohu." S úlevou konstatuje oběšená na mém krku.

,,Proč bych nebyl." Kouknu na ostatní s opravu nechápavým výrazem.

,,Ráno jsme tě nenašli v pokoji a..a" Najednou spustila sestra.

Následně ji, ale přerušil Ford: ,,Mabel nám řekla o tom s kým se scházíš." S vyděšeným a lehce vražedným pohledem si Mabel přeměřuji. Jak to mohla udělat. Vzdyť mi slíbila mlčení.

,,A tak jsme se báli, že se ti něco stalo, tak jsme tě šli zachránit." Zakončil je Gideon.

,,Aha, tak to nemuselo být. Bill už není zlí a taky přišel o všechnu svou moc." Snažil jsem se je uklidnit.

,,Jen to na tebe hraje, nenech ho tě zblbnout tak jako mě." 

,,Já jsem si to taky nejdřív myslel, ale on se opravu změnil." Když jsem tohle, řekl spomně jsem si jak milí ve skutečnosti je a chtěl jsem jim to dokázat.

,,No a proto jsme dospěli uvážení, že se s  ním, již nebudeš scházet." Vážným tónem prohlásil Ford.

,,Cože? NEE! To nemůžete." Rozkřičel jsem se na ně.

,,Dippere takhle to bude lepší." Snažil se mě Stan uklidnit.

,,Ne to kurva nebude. Vy mi nebudete zasahovat do mýho života. Nikdo se vám o to neprosil." S již slzami jsem na ně řval. Já jsem na ně nechtěl být zlí, ale tohle nemůžou udělat. Otočil jsem se a vyběhl z domu. Než jsem se, ale nadál chytilo, mě nespočet rukou a táhly zas zpět.

,,Bille!! Bille! Bileeeee!!!" Škubal jsem se a vykrucoval ze všech sil, ale bylo mi to k ničemu. Nikdo nepovolil své sevření, ani když má zoufalost a pláč přerostla hranice, které jsem si v životě nedokázal představit.

Stan mi zakryl ústa.

Společně mě zcela proti mé vůli táhly celým domem, každou píď své síly jsem vynaložil na své osvobození. Jako vězně, odvržence, či nějakého vraha, mě pohodily do mého vlastnoručně vyklizeného pokoje, a zamkly mě zde jak nějaké zvíře. Má vlastní rodina mě tady nechala, bez žádných výčitek, bez slitování, bez náznaku smutku. Vyhodily mě jak starou postradatelnou, již nesloužící věc. Z posledních sil jsem řval a řval dokolečka jméno osoby, před kterou mě zde zamkly. Nedokázal jsem přestat, s každým dalším vyslovením jeho jména, jsem přicházel o hlas, ohromná bolest rozrůstající se v mém hrdle, neustupovala, ale já  zcela zaslepen, řval, bojoval jsem, nechtěl jsem to vzdát. Když se můj hlas vytratil nadobro a vydával jsem ze sebe je sípavé skřeky, pohlédl jsem skrz malinkaté okno, které na mě vrhalo proužky silného večerního svitu. Přestal jsem vnímat okolí, zahalil jsem se do sebe, nestaral jsem se ani o slané kapky stýkající po mé tváři. Už nejsem nic, jen vyprahlá schránka, bez jakékoliv mysli, duše. Jsem sám.