,,Elisabeth Roseová?"✔

I.

Jmenuje se Elisabeth Jane Roseová. Je jí sedmnáct let. Zrzavé vlasy, hnědé oči, úzké rty. Nejčastěji nosí džínové šaty a bílé espadrilky. Sirota.

Pročítal jsem si popis, který mi poslal. Byla zde i adresa, škola, práce, vše. Uměl jsem si sehnat informace, když jsem chtěl. Mise se zdála být jasná i jednoduchá. A pak jsem zahlédl dlouhovlasou rudovlásku. To musela být ona.

Elisabeth

Šla jsem štěrkovou cestou okolo kvetoucích sakur a přemýšlela, zda-li budou dívky, které otravují existencí všechny okolo, dnes ve škole. Sakury krásně voněly a lehký vánek mi foukal do vlasů. Přivřela jsem oči, dokud jsem se dvakrát nenadechla krásného ovoněného vzduchu. Poslední dobu jsem pořád měla pocit, že mne někdo sleduje. Jakoby mi někdo v jednom kuse dýchal na záda. Na mé šaty jemně dopadl růžový kvítek sakury a já jej setřásla. Do školy se mi vůbec nechtělo. Raději bych se šla podívat k řece a smočit si nohy. Přede mnou bylo pár lidí včetně dívek mého věku. Měly na sobě krátká trička, díky kterým jim bylo vidět celé břicho. Narozdíl odemě na sobě nesly soustu make-upu a silného sladkého parfému. Měly nejnovější telefony, značkové kabely, do kterých by se asi sotva vešly jakékoli učebnice. Jejich telefony s třemi foto čočkami a skvělým krytem jakoby zářily. Ale bylo mi to jedno, závist jsem potlačila a nenávist zase uložila do krabice na dně mé duše.

Najednou se za mnou objevila osoba, celá v černém oděvu a kapucí na hlavě. Jednoduše jsem si jí nevšímala. V mém životě okolo mě prošla spousta lidí. Kdybych se zajímala o všechny, to bych se musela roztrojit. Jenže o tuto osobu jsem se musela zajímat a to z jednoho důvodu. Oslovil mě mým jménem.

,, Roseová?" Zastavila jsem se a koukla okolo sebe. Nikdo jiný nereagoval. Evidentně mluvil na mě.

,, Ano?" Řekla jsem a otočila se.

,, Elisabeth Roseová?" Pootočila jsem nechápavě hlavou. Měl hnědé kadeře, jantarové oči a plnější rty. Co byl zač? Znám ho? Možná jsem se s ním už bavila, ale nezapamatuju si lidi, kteří mě nezajímají.

Najednou ke mně přišel rychle jako stín jedním velkým krokem a dal mi přes pusu kapesník. Chtěla jsem křičet, ale hlas jakoby mi zmrazila látka v šátku. Oči se mi mlžily, stihla jsem ho ještě nakopnout do holeně, ale pak už se mi před očima začernilo a nevnímala jsem vůbec nic. Usnula jsem.

≼≼≽≽

Vzal jsem ji do náruče a rychle a tiše jsem zmizel. Kousek odtud byla moje motorka, naskočil jsem na ni a nasadil dívce helmu. Spala jako špalek, dalo se to očekávat a taky jsem to tak chtěl. Sedl jsem si a ji si posadil před sebe na klín. Motorka se rozjela, řídil jsem a snažil se, aby mi neupadla.

Zanedlouho jsem byl tam, kde jsem chtěl. Budova RA. Rickova agentura. To byla však jen zástěrka.

Elisabeth

Vzbudila jsem se v potemnělé místnosti. Jediné, co jsem zjistila, bylo, že jsem ležela na hlíně. Nevěděla jsem, jak velká nebo dlouhá může místnost být. Nevěděla jsem, kde jsem? Proč tu jsem? Proč mě unesl a co odemě chce?

Chtěla jsem vstát, ale ruce jsem měla i s nohama svázané. Dlaně jsem měla na klíně. Byl to obyčejný provaz. Opatrně jsem zvedla ruce a snažila se dostat do kapsy mých šatů. Hlupáci. Měla jsem tam zapalovač. Musela jsem ho s sebou mít, nebylo to poprvé, kdy mě svázali jako špatný vtip.

Snažila jsem se jej vytáhnout, vší silou jsem se krčila, abych to měla jednodušší, ale vůbec mi to nešlo. Konečně jsem malíčky vyndala zapalovač. Kvůli námaze jsem si trochu oddechla. Prsty jsem usilovala o vykřesání ohně, ale se zavázanými pažemi mi to nechtělo povést. Můj cíl byl zapálit provaz. Cítila jsem tak příšernou bezmoc, že nedokážu ten zapalovač pořádně stisknout, že jsem začala uvnitř panikařit. Motouz naštěstí po minutách snažení začal plápolat oranžovo žlutou barvou. Palčivě to štípalo, trochu se mi hrnuly slzy do očí, ale abych to zvládla, musela jsem nechat šňůru alespoň dalších pár vteřin hořet. Bolest se dostavovala velmi rychle a v silných proudech, ale ani provaz nebyl nehynoucí a postupně se na něm uvolňovala tenká vlákna. Když byl jeden větší kus přepálený, začala jsem rozbolavělým zápěstím tlouci o studenou podlahu. Nohy už byly na rozvázání lehčí a zvedla jsem se. Vůbec nic jsem neviděla. Pátrala jsem po stěně. Když jsem ji našla, přejížděla jsem rukama po stěně, dokud mé ruce neobjevily roh. Díky tomu jsem zjistila, že místnost byla poměrně malá, asi jako kůlna na školním pozemku. Naopak zdi ale nebyly ze dřeva, ale dokázala jsem cítit hrubou loupající se omítku. Za dveřmi se ozvaly kroky a tlumené hlasy, kterým jsem však nerozuměla. Příčina byly tlusté zdi. Dvě věci jsem ale poznala: oba hlasy patřili mužům a jeden z nich tomu, kdo mi dal přes tvář ten kapesník s omamnou kapalinou.

Dveře byly studené a jistě z kovu, tudíž by se mi nepodařilo je jen tak vyrazit.

,, Myslíš, že je to ona?" Ozval se nepříjemný mužský hlas a zanedlouho jsem zaslechla druhý, ten již známý hlas mého únosce. Připravila jsem se. Neměla jsem tušení, na co přesně, ale kdyby se ty tlusté dveře otevřely, mohla bych se nějak protlačit ven...

,, Zrzka, měla opravdu džínové šaty a potvrdila, že se jmenuje Elisabeth Roseová." Hlasy na moment utichly, ale pak se s menším skřípáním nenamazaných pantů, odemkly dveře. Neměla jsem, za co se schovat. Zkrátka jsem stála na místě. Když do pokoje proniklo bílé zářivé světlo, rukou jsem si zakryla své hnědé oči, jenž si už navykly na tu temnou tmu, co zde doposud panovala..

,, Vždyť není svázána!" Podíval se na něj svalnatý chlap, se zářivou pleší a vysokým tělem. Snažila jsem se zorientovat, jak daleko jsem stála a jak vysokou šanci bych měla na to, proklouznout mezi nimi.

,, Svazoval jsem ji." Pronesl zcela klidně muž, který mne unesl. Až teď jsem mohla vidět, že už nešlo o náctiletého studenta, nýbrž o dospělého muže.

,, Odvázala jsem se zapalovačem." Promluvila jsem do jejich hádky a světlo mi ukázalo má spálená zápěstí, ve kterém tepalo a já cítila tu horkost, která z mé ruky sálala.

,, Myslel jsem, že nejsi tak hloupý, abys jí ho nechal." Postěžoval si ten druhý muž, který mi byl stejně nepříjemný, jako ten, jenž vyslovil mé jméno.

,, Nechal jsem jí ho tam, chtěl jsem zjistit, jestli jí napadne ho použít." Opět mluvil klidně a při posledním slově se ušklíbnul. Jenže mně to ani v nejmenším nepřišlo vtipné.

Chtěla jsem pryč. Mé oči si trochu zvykly na světlo, tudíž už mi nic fyzicky nebránilo...Nezbývalo než vyběhnout ven. Rozběhla jsem se a strčila jsem do muže s jantarovýma očima. Běžela jsem dál, jenže i on utíkal, jen ne před někým ale za mnou. Byl velmi rychlý, ale to já také. Srdce mi hlasitě tlouklo, že by to mohl slyšet i hluchý. Bohužel, předemnou se objevili dva muži, silní, vysoký a stejně tak svalnatí, jako ten předtím. Až v tu chvíli jsem spatřila tyče nademnou. Sice jsem věděla, že pokud udělám to, co jsem měla na mysli, budou mě ta zápěstí pálit, štípat a hořet ještě víc, ale nemohla jsem si ani s nadějí myslet, že přeperu dva dospělé muže, nebo že jim snad proklouznu. Sice jsem nevěděla, na co tam byly stříbrné tyče, ale už jsem neváhala a hodlala jich využít. Vyskočila jsem a chytila se jedné z nich. Zaúpěla jsem, protože mi celým tělem projela ohromná bolest. Vyšvihla jsem se nahoru a nohama si pomohla ještě víc. Prolezla jsem na tyče a na moment shlédla dolů. Muži civěli, ale vmžiku se vzpamatovali. Skákala jsem z jedné tenké kulatě zaoblené tyče na druhou, jenže to pekelně klouzalo a já zase skončila zavěšená rukama. Chvíli jsem ručkovala, ikdyž mě popálenina bodala do rukou. Nakonec jsme seskočila a běžela druhou uličkou. Nedokázala jsem se orientovat, uličky tu vypadaly jedna jako druhá. Naproti mně byli další muži. Směřovala jsem přímo proti nim. Tlustší muž mě uchytil za paži, ale já jsem se nehty zaryla do jeho zápěstí a kopla ho mezi nohy. Když mne pustil, kopla jsem jeho společníka ze strany do boku a snažila se uniknout. Jenže společník prvního muže mi silně stiskl zápěstí. Zaskučela jsem a vytrhla se mu.

Běžela jsem dál a dál a slyšela za sebou pouze: ,,Chci ji živou!" Byl to brunet s jantarovýma očima. Bože, copak tu nikde není východ?! Nával adrenalinu mi stoupal do hlavy, přitom mé nohy cítily určitou únavu.

Najednou se předemnou objevily dvoje dveře. První zamčené, u druhé chyběla klika. Snažila jsem se je vyrazit, jenže bylo pozdě.

Zezadu jsme silný úder mezi lopatky. Podlomily se mi nohy, zaškobrtla jsem, ale ze zázraku jsem se udržela na nohách. Otočila jsem se a kluk v černém vykopnul nohu, já ji chytla s tím, že ho vyhodím, ale zmáčknul mi ruku zvláštním stiskem, díky němuž jsem donutila jej pustit. Bolest mě bodala v ruce a píchalo mě v hlavě. Sáhla jsem si na spánky. V boku mě píchalo, Jakobech v něm měla jehličky ostré, jako břitvy. Rozzuřeně jsem pohlédla na toho hajzla a nakopla ho několikrát do nohy a chtěla se strefit doprostřed. Najednou mi chytl ruku, stočil ji bolestivě za záda a do ruky mi vpíchl velikou jehlu. Vzpouzela jsem se, jenže jsem proti tomu nic nezmohla. Tekutina mi tekla do těla a postupně mi padaly víčka. Ale pak i přes to, že jsem málem upadla, nehty jsem ho poškrábala po celé ruce. Slabě zaječel a to bylo poslední, co jsem viděla.