Amulet času

Začátek

Byl konec listopadu, vítr strhával z větví poslední listy a z šedých mračen už několik dní v kuse dopadaly provazce vody na zmáčenou půdu. Nikdo neopouštěl pohodlí svých obydlí prohřátých krbem, jen jeden elfí sedlák se svou ženou po vyšlapané cestě kráčel se slzejícíma očima a shrbenými zády směrem k budově, jejíž vývěsní štít hlásal: Sirotčinec. Likusova manželka Analea totiž pod šátkem, kterým měla zahalená ramena a jehož cípy jí sahaly až k pasu skrývala jejich dcerku Lianu, zabalenou do mnoha pokrývek a šátků.

Morová nákaza, která sužovala celou říši elfů totiž dostihla u je. Dcerka, jíž kromě světle hnědých vlasů, modrých očí a pihatého obličeje dali i svá jména, neboť kombinací jejich jmen vzniklo Liana, což jí také dali, se nákaze vyhla, a ač před nedávnem oslavila své první narozeniny, už navždy opouštěla své rodiče. Když konečně po úmorné cestě, znaveni, dospěli k cíli. Přede dveře položili uzlíček, kde byla Liana zachumlaná, šeptli sbohem, a už se zase obrátili k domovu. Horečka jimi cloumala, nemohli popadnout dech a věděli, že tuto nákazu stejně nepřežijí. Chtěli ale dceru ochránit, tak malé dítě by tu nemoc nedokázalo překonat.

Když o pár hodin později našla opečovávatelka dětí v sirotčinci Liu na zápraží, už byla celá ukašlaná, tolik hodin v dešti jí přivodilo zápal plic. Jen zázrakem se jí podařilo vyváznout, což se ovšem nedalo říct o jejích rodičích, kteří zemřeli jen pár dnů poté, co se se svým jediným dítětem navždy rozloučili.

Lid v této vodnaté přímořské oblasti byl však nedůvěřivý, nezdálo se jim to, že by tak malé dítě dokázalo samo vyváznout z tak těžké nemoci. Při tancovačkách v hospodě se shodli, že za to může její matka. Dítě čarodějnice přece nemůže být obyčejné.

Její matka pocházela totiž z východu, kde narozdíl od této končiny, kde kůže elfů vrhá modré a stříbrné odlesky, jsou elfově tmavší a jejich pleť je spíše do červena či do hněda. Mají tam také tmavší vlasy a šikmější oči.

Další věc, kterou neznají v této provincii je to, že Analea nosila různobarevné šaty s bohatým vyšíváním, často na sebe oblékala šátky, ať už přes ramena, okolo krku, nebo si je vázala jako čelenku okolo hlavy, spojovala je jedna věc, byly pestrobarevné, měly vyšité všemožné vzory, převládala na nich červená, oranžová, růžová, tu a tam žlutá nebo zelená, fialovou či modrou byste na nich hledat nemohli, a když, tak jen velmi zřídka.

Zdejší obyvatelé nosili většinou bílou, některé odstíny hnědé, černou, a tu většinou jen na boty a zřídka kdy nějakou tmavší zelenou. Když přijela nějaká vzácná návštěva z bohatších vrstev či třeba šlechtického původu, a měli na sobě červené oblečení, byla to veliká událost a v hospodě či na hromadných setkávání se to probíralo ještě hodně dlouho. A věc, jako je vyšívání vzorů, to neměla ani královská rodina.

Hodně se také povídalo o tom, že mor na ně poslala také ona, jelikož ji bylo často vidět, jak sedí za oknem, dívá se na domy svých sousedů a otevírá jako na prázdno pusu.

Ve skutečnosti jen zpívala a kochala se výhledem. Skrz zavřené dveře jí ale nebylo slyšet. Zpěv bylo něco, co se považovalo za neslušné, jelikož znali jen posměšné popěvky a o jiném zpěvu neměli ani zdání. Když se v hospodě tancovalo, hrála jen hudba.

Za to na východě uznávali to, že nejlepší a nejžádanější žena byla ta, která měla nejbarevnější oblečení a nejlíbeznější hlas. Často si tam také ženy barevným prášky barvily oční víčka, což bylo na západě něco naprosto nevídaného.

Nedůvěřivý lid západu tak odlišnost té ženy neuznával a tak dříve bohatý sedlák Likus sňatkem s jednou z nejkrásnějších žen východu spadl až k vrstvám nejchudší spodiny.