Divoké proudy

2. Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není.

Schválně jsem volil ty nejzapadlejší uličky a kupodivu jsem cestou skutečně na nikoho z Lambertových lidí nenarazil. Až na jednoho muže kráčejícího po druhé straně ulice jsem však venku nenarazil ani na nikoho z místních. Celý Rid byl nezvykle ztichlý, lidé ve strachu zalezlí uvnitř svých domovů stejně jako my v naší vesnické skrýši. Meriqazzané po svém násilném vpádu sice zbytek města na popel neproměnili, ale to v žádném případě neznamenalo, že to ještě nemohou udělat. Stačí jim dát záminku...

Než jsem stihl o celé věci přemýšlet více, než bylo záhodno, ocitl jsem se na místě, kde se malá říčka před rokem proměnila v divokou, z koryta se nekontrolovaně vylévající řeku. Tento, možná bych to měl spíše nazvat větším potůčkem, netekl směrem k cíli mé cesty. Přesně naopak- vytékal přímo zpoza jeho zdí. Ridský palác byl kdysi před více než staletím symbolicky postaven v místě, odkud ze země tryská pramen naší největší řeky Daury, která protékala téměř celou Eñażou. Její slepá ramena a přítoky zavlažovaly pole, živila rostliny i zvířata, roznášela po zemi prosperitu a pomyslným posláním královské rodiny bylo bdít nad tím, aby její životadárný tok nikdy nevyschl. No, toto nebyla moc těžká práce, zatím se nám poštěstilo bojovat spíše s problémy opačného rázu. Loni skoro celé jaro propršelo, což se po určité době odrazilo i na stavu spodních vod. Dávní velcí architekti nemysleli pouze na naše svaté poslání, ale také na naše královské pohodlí, takže jsme si mohli užívat soukromých palácových lázní a samotné místo, odkud teplý minerální pramen vytékal, bylo šikovně využíváno na takový bazének s přírodní výřivkou. Po tom propršeném jaře se ale podobným způsobem koupalo celé přízemí. Daura najednou nabrala na síle, odvodný kanál přestal stačit a ve spodním patře se dalo vodou brodit po kolena, nemluvě o sklepích.

A tajné podzemní chodbě, nad jejímž druhým výlezem schovaným mezi téměř neprostupnými křovisky obklopující zeď táhnoucí se zezadu kolem palácových zahrad jsem nyní stál. Kdybych si nepamatoval, kde zhruba je, tak se mi to těžké dřevěné víko ani nepodařilo najít, jak mezitím stihlo zarůst. Naštěstí se mi ho po značném úsilí nakonec povedlo odklopit. Žebřík vedoucí dolů k mé úlevě ještě stál. Ale kromě několika vrchních příček nebylo vidět nic. Tiše jsem zaklel nad tím, že jsem si s sebou tu lucernu nevzal. Tajná chodba představovala poměrně dlouhou a nepraktickou okliku, jako malí jsme si v ní s Xi a Arlem občas hráli na babu, ale jinak se za normálních okolností v podstatě nepoužívala. Dostat z ní vodu by byl dost logisticky náročný proces, navíc těsně před povodní táta nařídil, že peníze z královské pokladny budou využívány přednostně k válečnému financování, a tak se této zbytečné chodbě rekonstrukce nedostalo. Už přes rok chátrala a nikdo pořádně nedokázal říct, jak to tam dole dneska vypadá a zda je vůbec možné skrz ni projít. No, právě nastal čas to zjistit.

Naposledy jsem se pokochal pohledem na hvězdnou oblohu, protože jsem si nemohl být jistý, zda ji nad svou hlavou nevidím naposledy, a opatrně se začal po žebříku spouštět vstříc neznámému. Neviděl jsem na krok, ale cítil jsem zápach vlhkosti a tlejícího dřeva. Speciálně z toho druhého jsem vážně neměl dobrý pocit. Snažil jsem se po žebříku v pochybném stavu postupovat s co největší možnou opatrností a modlil se, aby mě nezradil v krizový okamžik, ale bohové mě nejspíše opustili, protože přesně v onen moment, kdy jsem se musel pustit žebříku, abych nad sebou zase zavřel to víko vážící snad tunu, prohnilá příčka, na které jsem stál, nevydržela a pod mou vahou křupla. Víko se za mnou zaklaplo třísknutím a já s vřískotem letěl pozadu kamsi dolů do neznáma. Těžko říct, jaký ze zvuků v ten okamžik dominoval. Nakonec jsem mohl padat asi tak půl metru, než mě přivítal střet s vodní hladinou, do které jsem se za doprovodu mohutného žblunknutí zřítil.