Osudný polibek*Kejmr*

7. kapitola

Pohled Gejmra:
Zadíval jsem se mu do očí. Bylo vidět, že má strach co řeknu, chtěl slyšet ty dvě slůvka. Chytil jsem jeho ruku.
,, Miluju tě, hrozně moc, ale.. " nahrnuly se mi slzy do očí.
,, Ale?" popotáhl Kuba.
,, Já nevím, jestli to co děláme je správné" chytil jsem jeho ruku a pevně ji stiskl.
,,Prečo by to nebolo správne?" podíval se na mě zmateně.
,, Jsme nejlepší přátelé a... "
,, Sme?" skočil mi do řeči.
,, Musíme být" zašeptal jsem a cítil kapky stékající mi po tváři. Stisk ruky zesílil a poté povolil. Kelo se postavil a zamířil k sobě do pokoje. Dveře se zabouchly. Kolena jsem si dal k bradě a rozbrečel se ještě víc. Můj pláč se odrážel od stěn, takže musel být slyšet i u sousedů. Jsem vůl. Ublížil jsem jemu, a zároveň i sobě. Nezasloužil si takové chování, nezasloužil si mít zlomené srdce a hlavně, si nezasloužil tak špatného partnera, jako jsem já.

Pohled Kela:
Sadol som si na posteľ a nechal priestor mojim slzám a emóciam. Ako som si len mohol myslieť, že by so mnou chodil?! Som naivný blbec. Ľahol som si na posteľ a pozeral na strop. Pomaly som zaspával od vyčerpania. Boli štyri hodiny, keď som počul otváranie dverí. Tváril som sa, že spím. Cítil som na sebe pohľad. Kroky sa blížili. Ticho občas prerušil vzlyk, alebo smrknutie.
,,Miluju tě Kubo." zašepkal. Potom sa ozval už iba zvuk dverí. Rozplakal som sa opäť naplno.

Snažil som sa rozlepiť oči, ale mal som oťažklé viečka a ešte sa mi aj lepili k sebe. Plakal som dlho do noci a potom zaspal únavou. Opatrne som sa posadil a pretrel si oči. Rozhliadol som sa po miestnosti.

Roztiahnuté závesy, oblečenie na stoličke a na stole notebook. Vyhľadal som si realitné kancelárie a so slzami v očiach si hľadal nový byt.

Pohled Gejmra :
Zbytek dne i celou noc jsem proseděl na židli, takže momentálně se snažím udržet balanc, abych nespadl na zem.
Bylo mi divné, že Kuba nejde do práce. Opřel jsem se o stůl a asi na chvíli usnul, když jsem uslyšel otvírání dveří. Rychle jsem se postavil, ale únava se projevila a já spadl na zem.
,, Kurva" zanadával jsem šeptem.
Slyšel jsem kroky a potom mám jen tmu.
,,Michal! " cítil jsem lehké štípnutí na tváři.
,, Míšo, prosím, preber sa" Zatřásl se mnou. Strašně jsem mu chtěl odpovědět, ale nic mě neposlouchalo. Snažil jsem se o úsměv, ale necítil jsem mimické svaly.
,, Haló? Mám problém. Môj..." čekal jsem s napětím, co řekne ,, priateľ je v bezvedomí... vyšiel som z izby, postavil sa a spadol....je to... t.. tak... desať minút?... Jakub Kováčik Podbořanská 28...tre..tie poschodie... izba číslo 11..."jeho hlas se mi ztratil. Bál jsem se, abych ho ještě někdy uslyšel.

Ucítil jsem prudké světlo. Svět se mi vracel. Snažil jsem se otevřít oči a asi, na pátý pokus se mi to povedlo. Viděl jsem rozmazaně, ale věděl jsem, že vedle mě stojí muž, v plášti....asii..doktor!
,, Je zpátky " povzdechl si s viditelnou úlevou v hlase. Kde bych asi měl být?! Bolelo mě na hrudi a motala se mi hlava.
,, C... co.. s... tal.." snažil jsem se mluvit.
,, V pořádku nenamáhejte se, jste v nemocnici Motol. Váš přítel nám zavolal, protože jste zkolaboval. Byl jste dehydratován a chybělo vám hodně živin." mluvil klidně doktor.
,, K.. kde je?" zamumlal jsem.
,, Sedí na chodbě" usmál se doktor.
,, Může.. př.. přijít?" mluvil jsem pomalu.
,, Teď byste si měl odpočinout " usmál se na mě doktor.
,, Ne... cihc...chci ho.. vi..vidět" snažil jsem se posadit, ale doktor mě zatlačil zpátky.
,, Prospěte se, on chvíli počká " řekla sestra a pohladila mě po tváři. Zavřel jsem oči a upadl do říše spánku.

S překladem mi pomohla bambinoh27