Ghost rider

7

Aspen

Upustil jsem vidličku a ta zacinkala o skleněný stůl. „Co jsi zač?" Vyhrkl jsem prudce.

„Jsem Archeon."

„To už jsi mi říkala." Trochu jsem zvýšil hlas. Ruce se mi třásly, tak jsem je schoval pod stůl. Hleděli jsme na sebe a ani jednomu z nás se očividně nechtělo mluvit. Rty, obyčejně plné, měla sevřené do tenké linky. Docházela mi trpělivost. Nejdřív mě vyděsí, pak mě kvůli ní málem zabije... démon... a pak mi to ani není schopná vysvětlit.

„Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se. Pobaveně si odfrkla. Zřejmě čekala jinou otázku. „Aiva."

„Dobře Aivo. A teď mi do prdele řekni, co jsi zač." Prudce jsem se postavil a opřel o desku stolu. Aiva seděla dál, jakoby se nic nedělo a pohlédla na mě tím svým obličejem bez výrazu. Vytáčelo mě už jen to, jak je klidná. Jako tisíc let stará zkamenělina. Koukal jsem na ni shora a dýchal přerývaně. Sedni si. Řekl hlas v mojí hlavě a já si uvědomil, že nebyl můj. Ten hlas patřil jí. Podíval jsem se na ni výrazem, jestli se ze mě dělá srandu, ale poslech jsem.

„Špatně se to vysvětluje.. Člověku." Řekla, tentokrát už normálně.

„Já mám času dost." Odsekl jsem.

Zhluboka se nadechla. „Archeoni jsou... bytosti, které zařizují rovnováhu mezi světy. Mezi třemi světy. Tím mým, tím tvým a tím, kde žijí bytosti podobné té, se kterou jsme se setkali včera." Mluvila pomalu, ale bez hnutí. Bez jakékoliv gestikulace, nebo jakéhokoliv citově zabarveného slova. „Ta bytost ze včera má mnoho pojmenování. Vy jí říkáte démoni, my... My jim říkáme prázdní." Odmlčela se a pohledem se ujišťovala, jestli ji chápu. Nechápal jsem. Nicméně pokračovala dál. „A ti prázdní se živí dušemi lidí, který jsi ty vídal. Naším úkolem je zbavovat se jich a pak poslat duše do našeho světa.. Do světa duší. To co ty teď vidíš," řekla a ukázala na sebe, „jsem já. To co leží tam v posteli je moje tělo, se kterým když se spojím, mohou mě lidi vidět. Mohu jíst, pít, bavit se jako člověk. Chápeš?"

Pomalu jsem přikývl. Pak jsem se zeptal: „Když je tvým úkolem zabíjet prázdné, proč jsi ho včera nezabila rovnou a místo toho jsi ho nechala, aby si se mnou hrál, jako kočka s myší. Proč jsi mě neochránila?" V mých větách zazněla výčitka a ona si jí všimla.

„Já ... Já na někoho čekala." Vysoukala ze sebe.

„Na koho?"

„Na někoho, jako jsem já." Odpověděla a oči se jí zaleskly. Napadla mě jediná otázka. „Proč?"

„Abych se mohla vrátit domů." Udeřila do stolu až se váza s květinou převrhla. Chyběl už jenom kousek od toho, aby se rozbrečela. Věděl jsem, že přisypávám sůl do rány, ale potřeboval jsem odpovědi. Nicméně jsem ztišil hlas. „Proč nemůžeš?" Hlasitě polkla. Naklonila hlavu mírně na stranu a kousla se do rtu v gestu zamyšlení.

„Před deseti lety," řekla, položila ruce až po lokty na stůl a dívala se skrz desku stolu kdesi dolů. „Proběhla v mém světě vzpoura. V jejím čele stála.." Trhla s sebou. Jakoby jí mluvit způsobovalo obrovsou bolest. „..Moje sestra. A dopadlo to špatně. Tak uprchla a mě vzala s sebou.. Jenže tady mě opustila a já zůstala sama. Deset let jsem nepotkala nikoho jako já. Proto... Proto vždy čekám, než zabiji prázdného. Čekám, že přijde jiný Archeon. A proto jsem tě tam nechala, doufala jsem, že jsi taky archeon a že se o sebe postaráš. Ale asi máš jen dar. Dar vidět, co by mělo být skryto. Deset let jsem si nepovídala s nikým, kromě prázdných. Chci domů. Potřebuji domů." Zatínala ruce v pěst, až jí klouby bělely. Nebyl jsem schopen slova. Třásla s sebou a já poznal, že to bylo zlostí.

„Asi bych měl jít domů." Řekl jsem skoro šeptem. Pokývala mi na znamení souhlasu a vydala se pryč. Po chvilce se vrátila s mým.. máminým kabátem. Instinktivně jsem sáhl do kapsy a nahmatal mobil. Zapnul jsem jej a do očí mě udeřilo nespočet zpráv a šestnáct zmeškaných hovorů od mámy.. A Jakea. V duchu jsem zaklel, ale jí jsem věnoval děkovný úsměv. Díkybohu mi nečetla myšlenky, protože nic nenamítala. Vydal jsem se ke dveřím bytu, ale Aiva vyjekla. „Počkej." Otočil jsem se k ní, k jejímu kamennému obličeji a k její natažené ruce. „Je zamčeno a já nemám klíče." Na nic jsem se neptal a popadl ji za ruku. Potřeboval jsem jít domů.

Když nás přenesla, nehrnula se mi žluč do krku, ale tentokrát to bylo mnohem lepší než minule. Ani se mi nezatočila hlava a ustál jsem to. Zlepšuješ se. Řekl její hlas uvnitř mojí hlavy. Podíval jsem se na ni a ona na mě. Pustil jsem ji za ruku a udělal pár kroků k našemu domu, než jsem se otočil zpět k ní. Stála tam jako socha. Rty pevně sevřené a modré oči nehybné. „Kdyby sis chtěla někdy popovídat, stav se." Řekl jsem a rozhodil nervozně rukama. A přísahám, že jsem na její nezlomné tváři spatřil upřímný úsměv.