Snad někdy příště

♡ 1. Kapitola ♡

Ahoj, jsem Maris, celým jménem Marisol Vancouverová, je mi 16 let a právě ležím v posteli a pozoruju hvězdy, miluju vesmír a astronomii. Cože? Tohle ještě o mně nevíte? Myslím, že máte hodně, co dohánět. "Jo nějak takhle bych si to představovala, jako ve filmu" promluvím do prázdna. Každý večer si takhle hraju, jako ve filmu prostě, možná si říkáte..., tak ano jsem naprosto v pohodě. Teď ale doopravdy, něco vám o sobě řeknu. Takže jmenuju se Marisol Vancouverová, je mi 16, právě jsem dokončila druhák. Mám hnědé dlouhé vlasy, 166cm, hnědé oči, sportovní postava. Ráda sportuju, miluju astronomii, vesmír, hvězdy a znamení, krom toho se mega ráda učím jazyky, umím španělsky, anglicky a německy. Dnes je 30.6. v noci a já zítra ráno odlítam do Los Angeles. Měla bych jít spát, takže dobrou.

***
Probudím se hned, jak začne zvonit budík. Moje oči si na světlo naštěstí zvykat nemusí, je sotva půl pátá ráno, takže logicky je ještě tma, teda do doby, než mi vlítne do pokoje máma a rozsvítí. "Tak co, už jsi vzhůru, připravená, těšíš se? Jak to tady bez tebe zvládnu těch 6 týdnu." řekne a rychle mě dojde obejmout. "Víš, jak mi budeš chybět?" dodá. "Mamí noták, proč jsi rozsvítila?" zastěžuju si. "A neboj, zvládneš to beze mě, budu ti často volat a posílat fotky ok?" konstatuju.
Nakonec jsme se nějak dohodly. Hmm, měla bych si pohnout, rychle si obleču to, co jsem si včera stihla nachystat, rozčešu si vlasy a sepnu je do vysokého culíku, seběhnu dolů na snídani. Jsou nachystané tři krabice s různýma křupínkama, mléko a miska s lžíci. Rozhodla jsem se namixovat všechny druhy a pak to zalít mlékem.
Udělám si hygienu a sbalím ji do cestovní taštičky. Potom vyjdu po schodech do pokoje a u zrcadla nanesu malou vrstvu make-upu, pak jemné oční stíny, řasenku a nakonec balzám na rty. Všechno přihodím do hygienické taštičky a tu následně položím do otevřeného kufru. Naposled se prohrabu kufrem, jestli mám opravdu vše. Zavřu kufr, snesu ho dolů do předsíně a začnu si obouvat své oblíbené tenisky. Popadnu do ruky tenkou růžovou mikinu a vyjdu s mamkou k autu.

Cesta autem na letiště probíhala vcelku normálně, poslouchali jsme Evropu 2 a občas prohodili pár slov.

"OK, je čas" řekla mamka, když ohlásili možný nástup do letadla. Naposled jsem ji uklidnila, že ji budu psát, volat atd. A pak odešla přes kontroly do letadla. Usmála se na letušku a šla najít své místo.

Jak letadlo startovalo, vzala jsem si sluchátka, pustila si písničky a pozorovala krajinu pod námi.

                                                                       
Doufám, že se 1. Kapitola líbila, omlouvám se za případné chyby.
S pozdravem Maky. <3